Pokud milujete klasická auta, je velmi nepravděpodobné, že neznáte závod Mille Miglia. Pokud ale opravdu netušíte, o čem je řeč, je mi ctí vám tento nejkrásnější závod na světě představit. Originální Mille Miglia se jezdilo v letech 1927 až 1957. Sešly se v něm ty nejprestižnější automobilky světa v čele se značkami Ferrari, Alfa Romeo, Jaguar, Porsche či Bugatti. Za jejich volanty zase seděli ti nejuznávanější jezdci. Jmenovitě třeba Tazio Nuvolari, Alberto Ascari, Stirling Moss či Enzo Ferrari. Právě El Commendatore závod označil jako ten nejkrásnější na světě.
Každý ročník se stal událostí, která tvořila slavná jména, zkoušela výdrž nových sportovních vozů, přilákala miliony fanoušků a obecně formovala historii motorismu. Bohužel i zde najdete temné stránky. V roce 1957 jezdci Alfonso De Portago na voze Ferrari v rychlosti přes 250 km/h explodovala pneumatika. Při následné nehodě zemřel nejen jezdec, ale i jeho navigátor Edmund Gurner Nelsen a také několik přihlížejících.
O kousek předtím, v okolí Florencie, zase tragicky zahynul jezdec Joseph Gottgens v Triumphu TR6. Tyto nehody vyústily v konec ostrých závodů na otevřených silnicích a Mille Miglia (s délkou tisíce římských mil) bylo oficiálně zrušeno. Nerad sice začínám tragickými událostmi, ale pomůže vám to pochopit závod Mille Miglia v dnešní podobě.
V roce 1977 se totiž vrátil, ovšem místo zběsilého sprintu z Brescie do Říma a zpět se stal setinovou rallye, která se jede několik dní. Letošní ročník se jel 16. až 19. června. Je teď tedy více o přesnosti, ale také o vychutnávání krajiny. Mille Miglia je styl, krása, vzrušení, závodění, a především sonda do romantické duše země zvané Itálie, která vás jednou chytne a už nikdy nepustí. A letos jsem to všechno prožil na vlastní kůži.
Na cestu jsem si půjčil Škodu Superb Combi 2.0 TDI (147 kW). První část cesty vyžadovala překonat Německo a pokračovat přes Rakousko až do Brescie, kde byl 16. června v půl druhé odpoledne start. Pandemie koronaviru i přes slábnoucí čísla stále silně hrozí, takže bylo potřeba učinit potřebné kroky (prohlášení italským úřadům, certifikát o výsledku testu).
Hranice mezi státy však překvapivě vypadaly jako území duchů, a po sedmi hodinách jízdy tak už naše posádka míjela jezero Lago di Garda. Že se děje něco opravdu výjimečného, bylo jasné ještě před samotným potvrzením akreditace ve městě. Cestou jsme potkali několik moderních supersportů a na parkovišti stála velmi zvláštní Lancia Delta HF Integrale.
Měla jen jeden pár dveří. Po bližším zkoumání to bylo jasné, jednalo se o Deltu Futurista, vzácný italský restomod, který kombinuje klasické tvary rallye legendy s moderní technikou. Její americký řidič pak prozradil, že s týmem přivezli i Ferrari F50, které bylo jen dva dny po kompletní renovaci.
Legenda na začátek
Před samotným startem jsme v Brescii navštívili muzeum věnované závodu. Ještě předtím jsme se ale opět zarazili. Před námi se totiž objevil Bussink GT-R. Měsíc stará pocta vozu Mercedes-McLaren SLR Stirling Moss (ten stál hned vedle). Na světě je jen pět kusů a tenhle tu byl prostě jen tak odložený v trávě a několik dalších vozů s třícípou hvězdou ve znaku mu dělalo garde. Kousek opodál zrovna parkoval Mercedes-Benz SLS AMG GT a z něj vylezl někdo v uniformě arabského policisty.
Před vstupem do muzea potkáváme takových lidí ještě desítky. Arabové prostě přijeli závod okouknout, sami se na něco podobného totiž chystají. Na nádvoří muzea pak stál Mercedes-Benz 300 SLR s číslem 722. Ano, tentýž vůz, se kterým Sir Stirling Moss zajel v roce 1955 rekord závodu, kdy celou trať dlouhou 1597 kilometrů pokořil za 10 hodin sedm minut a 48 sekund. Místy jel přes 290 km/h. Dokážete si to na italských silnicích představit?
Okolo jedné hodiny odpoledne jsme už procházeli centrem Brescie, když se nám z ničeho nic začaly chvět vnitřnosti. Uši zalehnuté, žaludek sevřený. V tu ránu nám nad hlavou proletělo osm bojových letounů, které nad Bresciou vypustily barvy italské trikolory. Po pár minutách se z barev utvořily tři obří mraky, které pomalu sestupovaly přímo na město. Následovalo ohlušující skandování místních. Jde vůbec atmosféru naladit ještě lépe?
Mille Miglia se jede většinou v květnu, poslední dva ročníky však posunula pandemie koronaviru. Předchozí ročník se jel až na podzim, letošní v červnu. Trasa se každým rokem mění, protože závod láká ohromné davy lidí a města, respektive jejich kasy, si tak chtějí přijít na své. Start a cíl jsou ale vždy jasné. Vyráží se z Brescie do Říma a pak rovnou nazpátek. Letošní ročník byl rozdělený do čtyř dnů. První den se jelo z Brescie do Viareggia. Druhý den do Říma, třetí do Boloně a čtvrtý se v Brescii okruh uzavřel.
Letošní ročník byl zajímavý také tím, že se jelo obráceně, tedy nejdříve po pobřeží a pak vnitrozemím. Přihlásit do závodu se mohou pouze vozy vyrobené v letech 1927 až 1957. Čím vzácnější, tím větší šance na přijetí. A pokud se dotyčný vůz závodu zúčastnil ještě v jeho původní podobě, má v podstatě vyhráno. Letos to bylo 375 historických kousků (registrovalo se však 392).
Při pohledu na jejich seznam se neubráníte blaženému úsměvu. Tak třeba Bugatti T35 A, Alfa Romeo 6C 1500 Super Sport, Lancia Dilambda, Ferrari 750 Monza Spider Scaglietti, Abarth Fiat 750 GT Zagato či Mercedes-Benz 300 SL. Posádky vozů byly složené z 31 zemí. Nejvíce se jich přihlásilo samozřejmě z Itálie. Hodně závodníků však dorazilo také z Belgie, Nizozemska a Německa.
Závod si ale nenechalo ujít ani 11 lidí z Mexika, tři lidi z Kazachstánu, jeden z Kolumbie, jeden z Nového Zélandu, jeden ze Slovenska, a dokonce ani dva Češi, jejichž posádku se nám bohužel nepodařilo vystopovat. Mezi značkami jasně vedla Alfa Romeo (48 vozů). Následoval Fiat (40), Lancia (31), Porsche (30), Jaguar (29), Mercedes- -Benz (21) a Ferrari (15). Po jednom kousku pak byly k vidění i značky DKW, Gilco Fontana, Oldsmobile, Rover, Riley, Talbot Lago, Sunbeam či Bristol. Vozů značky O.M., které celý závod Mille Miglia kdysi začaly, bylo sedm. Celkově bylo k vidění 54 značek.
Souběžně s Mille Miglia se pak jede ještě event Ferrari Tribute, který vyráží většinou před klasickými vozy. Letos to bylo 120 aut. Klasických ferrari v něm však jelo poskrovnu, Tribute patří spíše vozům z novější produkce, včetně opravdových specialit, jako jsou třeba Monza SP1, LaFerrari či 360 Challenge Stradale. Zmínit můžu i divizi Mille Miglia Green, kde jela hrstka elektromobilů. Osobně mi to ale přišlo spíše jako gesto pro zeleně smýšlející úřady, protože přihlížející jim nevěnovali ani kapku pozornosti. No a pak jelo samozřejmě několik desítek servisních a novinářských vozidel, mezi nimiž byl i náš superb.
Vyrážíme
První etapa cesty vedla z Brescie přes Cremonu, Busseto, Parmu a přes průsmyk Passo della Cisa až do Sarzany a cílové destinace Viareggio. První auto mělo do cíle etapy dorazit ve 21.30. Itálie je v těchto místech spíše rovinatá, a pěkná místa nás tak čekala až před Sarzanou. Novináři, kteří jedou Mille Miglia poprvé, se ale už po pár kilometrech asi nestačí divit. Jestliže je totiž italská doprava divočina, tak při této události to platí dvojnásob.
Závodníci musí být přesní a kolikrát jet opravdu naplno. Do štrúdlu klasických aut se ale dřív nebo později stejně přimotá i obyčejná doprava. Na většině křižovatek a kruhových objezdů sice hlídají policisté, ale kolikrát to není co platné. Každým kilometrem se rozestupy mezi vozy zvětšovaly a po hodině už to vypadalo, že se naháníme s jedním starým autem v plném provozu. Není ale jiná možnost než pokračovat.
Italové naštěstí moc dobře vědí, co se v jejich regionech právě děje, a dávají proto větší pozor. Tedy, někteří. Projet křižovatku na červenou a následný kruhový objezd vyšvihnout v rychlostech nad 80 km/h se zaťatými zuby nebylo nic neobvyklého. Na okresních silnicích pak třeba závodníkům často nezbývá nic jiného než probojovat si cestu po prostřední čáře. Naštěstí bylo v závodě i hodně policistů, kteří stíhali dohlížet na celou akci a jejichž umění na motorkách zaslouží smeknout klobouk. Často se mezi námi proplétali, nadjížděli se dívat před závodní auta do zatáček a celkově dělají prostě garde. Této role jsme se ostatně často ujímali i my.
Dokonce si vybavuji situaci, kdy jsme zmizeli z dohledu všem autům a jeli po městě následováni policejním motocyklem. Když jsme se blížili rychlostí 100 km/h k semaforu a já šlápl na brzdu, policista začal troubit, ať nezdržuji, objel mě a pelášil najít další auto, kterému by mohl dělat garde. Je to prostě divočina a po celý závod platí zákon silnějšího psa. Po odbourání zábran a přijetí faktu, že i za plného provozu jedete maximálně soustředění s plynem na podlaze, si závod opravdu užijete.
Po celé čtyři dny jsme střídali jízdu se závodníky s nadjížděním přes dálnici. Pokud toho totiž chcete vidět co nejvíc, hodí se nahnat trochu času, dostat se dopředu a pak se zastávkami u cesty kochat a postupně se propadat až k posledním jezdcům. Takto máte jistotu, že uvidíte opravdu všechno. Zároveň je ale dobré mít s sebou někoho, kdo ta nejlepší místa už zná. Hlídat skoro 1600 kilometrů dlouhou trasu a vychytat, kde být v jaký čas, je ale práce na několik ročníků. Já měl štěstí, že náš fotograf Ondřej Kroutil už má Mille Miglia pod kůží, takže mi dělal průvodce. Bez něj bych v tom obřím, v podstatě celostátním chaosu byl naprosto ztracený.
Odpoledne jsme si tak užili v průsmyku Passo della Cisa ostré zatáčky a kochali se naleštěnými veterány a večer si dali procházku po cíli ve Viareggiu, kde se unavení a špinaví závodníci po téměř 400 kilometrech soukali ze svých vozů, aby se odebrali na večeři, naspali pár hodin a brzy ráno do svých historických klenotů opět naskočili a vyrazili na druhou etapu.
Začíná přituhovat
Druhý den už se nám Itálie ukázala v tom nejkrásnějším světle. Jelo se z Viareggia do Pisy a následně přes Bibbonu, Grosseto, Martu a Viterbo až do Říma. Cestou jsme projeli několik romantických vesniček s úzkými ulicemi, které byly lemované stovkami přihlížejících. Všichni skandovali, usmívali se. Když takovou vesnicí projíždí závod, svět se prostě zastaví. Sestřičky vyvedou babičky a dědečky ze starobinců ven a pekaři, řemeslníci a pizzaři se ve svých úborech mačkají mezi ostatními. Takovou atmosféru snad dokáže navodit jen Itálie.
Spousty potlesků a hvízdání si navíc odnesl i náš Superb, stačilo mít nálepky a všichni věděli, že jsme součástí celého tohoto benzinem nasáklého cirkusu. A že jsme si ho užili pořádně. Nadjet závodníkům, zaparkovat ve vesničce, doběhnout pod místní kostel, usadit se v kavárně, objednat si espresso, počkat na prvních patnáct aut, zamávat ferrari, alfě romeo a delahaye, típnout cigaretu a běžet zase k autu, abychom se chytli dalších, se kterými jsme ještě nejeli. A takhle pořád dokola, dokud nepřišel první ostrý úsek, kde jsme museli opět držet tempo.
S rozvolněnou krajinou ale jakby řada závodníků chytla druhý dech a najednou nám ani 200 koní v superbu nestačilo. Před námi třeba bylo Porsche 356, kterému jsme sotva stačili. Za námi zase Bugatti 35 A, které se nám lepilo na nárazník. Pro některé ale tento kalup bohužel netrval dlouho. Udělalo se totiž perfektní koupací počasí, jež však veteránům samozřejmě moc nevyhovuje. Teploty ve stínu přesáhly třicet stupňů a závodní auta s malými chladiči a velkými motory začala při ostrém tempu do kopce ztrácet dech. Během druhého dne jsme u krajnice viděli minimálně deset závodníků s otevřenými kapotami. Posádky si většinou naštěstí věděly rady a pro všechny případy s námi celou cestu jely i servisní vozy.
Hurá do cíle
Cíl etapy v Římě jsme vynechali. Ráno před ostatními totiž měla jet již zmíněná skupina ferrari, kterou jsme si také nechtěli nechat ujít. Přespali jsme proto necelých sto kilometrů po trase třetího dne na kouzelné farmě. Ráno jsme ještě rozespalí nastoupili k jedné ostré zatáčce a netrpělivě vyčkávali. Ranní klid najednou z dálky prořezal hrdinský rykot atmosférických dvanáctiválců a my tak věděli, že jsme skutečně na správném místě.
Po chvíli to začalo. 812 superfast, 488 pista, FF, portofino, 360 Challenge Stradale, LaFerrari, a dokonce i monza. Viděli jsme skutečně to nejlepší z dnešní i nedávné produkce automobilky Ferrari. Lepší budíček si lze těžko představit. Naše trasa třetí den tak začala až v Orvietu a pokračovala přes Cortonu, Arezzo, Prato a Barberino di Mugello až do cíle v Boloni. V podstatě se opakoval scénář z předchozího dne. Plný plyn, krásné vesničky, espressa, malebná krajina a stovky krásných veteránů. Jen počasí trochu přitvrdilo a venku bylo už opravdu nesnesitelně.
Odpoledne se nám podařilo chytit některé opozdilce s moderními ferrari, kterým sekundovali i jiní nadšenci. Několik úseků jsme se tak snažili držet italských hřebců, zatímco nám na záda dýchaly moderní lotusy, porsche a spousta dalších. Jeden z nejpůsobivějších momentů celého závodu nás ale čekal až na konci dne. Do Boloně jsme dorazili až za tmy a celé město se přeměnilo v jednu obří party, kde se do ztrhaných tváří závodníků načerpala koňská dávka adrenalinu.
Túrování motorů, předvádění, stovky lidí na ulici, poslední výstřelky módy, alkohol a salvy nadšených výkřiků. Místy jsem si říkal, že je to možná až moc, protože na některých úsecích vypadalo město jako jeden velký popelník prolitý benzínem a olivovým olejem. Atmosféra ale byla neskutečná. Pivo jsme si navíc také mohli dát. Maximální hladina alkoholu na půli promile je napsána na prvních stránkách oficiálního průvodce závodu. Pařit by se tam dalo až do rána, ale nás čekala ještě poslední etapa. Cíl byl na dohled a únava nás začala dohánět. Každý den se jelo i čtyři sta kilometrů a za volantem jsme strávili klidně i 12 hodin. Přišel čas to dokončit.
Čtvrtá etapa vedla z Boloně přes Modenu, Mantovu a Veronu až zase zpět do Brescie. V poslední etapě však závod lehce míjí Lago di Garda, takže nás čekala ještě krátká zastávka v nádherném Sirmione. Skandování diváků bylo na poslední etapě snad ještě větší. V jednu chvíli jsme před Veronou míjeli vesnici v závěsu za Lamborghini Gallardo. Lidé křičeli, jako kdyby jejich městem projížděla světová celebrita. S námi si zase kolemjdoucí chtěli plácnout a jednou jsem to málem schytal vlajkou.
Za Veronou už většina závodníků drtila plynový pedál, jako kdyby to byla jejich poslední jízda. Cíl byl na dohled a napětí stoupalo. Po čtyřech dnech absolutně vyčerpaní vyhlíželi závodníci zpoza nízkých čelních skel siluetu druhého největšího lombardského města, a tudíž i cíl své náročné cesty.
Vítěznými jezdci letošního ročníku Mille Miglia se stali Andrea Vesco a Fabio Salvinelli, kteří jeli v Alfě Romeo 6C 1750 Super Sport s číslem 43 z roku 1929. Pro Veska to bylo již třetí vítězství se stejným vozem. Na druhém místě se ztrátou pouhých 56 bodů se umístila Lancia Spider Casaro z roku 1929, v níž seděli Andrea Luigi Belometti a Gianluca Bergomi. Třetí místo patřilo taktéž Lancii Lambda Spider Casaro, ovšem z roku 1927.
K bodování Mille Miglia se sluší dodat, že se body neberou jako trestné, ale naopak se sbírají. Každé auto pak dostane svůj vlastní koeficient, kterým se získané body násobí. Platí, že čím starší a vzácnější auto, tím vyšší koeficient. Je tak zajištěno, že Mille Miglia vyhrají většinou ta opravdu stará auta, zatímco novější (1950 a výš) v podstatě nemají šanci. Z 392 přihlášených aut nakonec odstartovalo jen 375. Cíl jich pak proťalo 341.
Tak to byl letošní závod Mille Miglia. Úžasná sonda do jedné z nejromantičtějších zemí na světě, kde člověk ani neví, co dřív obdivovat. Je toho totiž strašně moc. Auta, silnice, krajina, architektura, móda, jídlo. To všechno ale tvoří jedinečnou atmosféru, která člověka prostě dostane. Pokud se o klasická auta skutečně zajímáte, rozhodně to za to stojí. Naplánujte si třeba dovolenou a ubytujte se ve vesnici, kterou závod projíždí. Garantuji vám, že se příští rok vrátíte. Stejně jako já.
Článek vyšel v Auto Tipu Klassik 07/2021. Časopis si můžete koupit na ikiosek.cz.