Druhá etapa letošní Mille Miglia je za námi. Horko a kopce dávají autům pěkně zabrat.
Tak nám začalo pěkně přituhovat. Od hotelu, umístěném kousek od šikmé věže v Pise, jsme vyrazili kousek po deváté hodině. Tou dobou už byli první závodníci přes dvě hodiny na cestě. Centrum města automaticky vynecháváme a nadjíždíme koloně zcela mimo trasu závodu. Ta pravá Mille Miglia totiž teprve začala.
Středeční spíše rovinaté úseky vystřídaly kopce a my si tak užíváme to nejlepší z Toskánska. Pečlivě vybraná trasa vede přes malebnou krajinu, kterou občas prostřídá vesnička s úzkými uličkami. Právě tady cítíme esenci závodu nejvíc. Má to opravdu neuvěřitelné kouzlo.
Lidé stojí před dveřmi svých domů, vysedávají v kavárnách přímo u cesty nebo vykukují z oken. Když projíždí něco italského, skandují. Když je to Ferrari, mohou se doslova pominout. Sestřičky z místního starobince pomalu vyvádí babičky a dědečky k silnici, pak mávají a smějí se od ucha k uchu. Tedy jsme to viděli alespoň u těch, kteří si sundali roušku.
Už se jede opravdu naplno. Na rovných úsecích nám často ani 200 koní naší Škody Superb klidně i na sedmdesát let stará auta prostě nestačí. Za omamného zvuku nám pomalu mizí v dálce a za třemi zatáčkami už nejsou vidět. Trasa vedla z Viareggio přes Bibbiona, Castiglione della Pescaia a končila v Římě.
Bohužel se setkáváme i s tvrdou realitou. Obyčejně se závod jede v květnu, letos byl však posunutý na červen a zrovna vyšlo krásné počasí... Ovšem možná tak na koupání. Neustálé jasno a teploty ve stínu sahající ke třiceti stupňům dávají starým autům pěkně zabrat.
Malé chladiče, velké motory, vedro jako v pekle a ostré tempo do kopců. Spousty vozů jsme potkali odstavené u krajnic, většinou se servisními vozy. Příčina byla většinou jasná. Jsme v půlce. Ráno vyrážíme z Říma do Bologni, směrem domů. Pak už jen jeden den a končíme.