Jeden z těch zapomenutých konceptů, který předpověděl řadu moderních technologií nadcházejícím modelům. Jeho hlavní idea se však neuchytila.
Jedno auto, čtyři různé karoserie a možnosti využití – variabilita, kterou chtěl v roce 1995 na autosalonu v Ženevě předvést koncept Mercedesu-Benz s označením Vario Research Car (VRC). Myšlenka značky to byla tehdy vskutku jednoduchá. Už prostě nebudete potřebovat více aut, protože během pár minut můžete u konceptu VRC změnit jeho zaměření.
K běžným pojížďkám bylo dvoudveřové kupé/sedan, na dovolenou byste využili praktičtější karoserii kombíku, o víkendu si auto změnili na kabriolet a třešničkou na dortu byla možnost pracovitého pick-upu s klasickou otevřenou korbou vzadu. Mercedes této variability dosáhl vytvořením jednotného šasi dvoudveřového vozu, který používal vyměnitelné díly karoserie spojující střechu (plátěnou u kabrioletu), část boků a záď.
Vize byla taková, že majitelé vozu nebudou jednotlivé typy možných karoserií vlastnit, ale budou si je moci zapůjčit v autopůjčovnách a na dalších servisních místech, kde samotnou změnu vozu k jejich představě a zrovna chtěnému využití provedou mechanici. A to do pouhých 15 minut, zatímco si dopřejete kafíčko.
Zde už přichází koncept VRC s jednou ze svých inovací, protože karoserie vozu a výměnné části byly vytvořeny z kompozitu CFRP – uhlíkovými vlákny tvrzeného plastu. V roce 1995 novinka, dnes už široce využívaný materiál, který ve srovnání s hliníkovou karoserií zajistil vysokou pevnost a o 25 % nižší hmotnost. Vyměnitelné díly karoserie vážily v rozmezí od 30 do 50 kg.
Dvojice mechaniků tedy neměla problém do čtvrt hodiny odmontovat jeden díl karoserie a nahradit ho jiným. Bezpečné upevnění na správnou pozici odhaleného šasi nakonec zajistilo několik servomotorů a speciální mechanismus zámků na řadě míst. Elektroinstalaci v zadní části vozu, která se u jednotlivých druhů karoserií přirozeně lišila, pak vyřešil centrální terminál schopný rozlišit, jaký druh „kastle“ mechanici zrovna připojili – tímto se zajistilo napájení například zadního stěrače na kombi a jindy zase elektromotoru pro ovládání plátěné střechy kabrioletu.
Sám Mercedes ani nyní neupřesňuje, jaký motor studie VRC používala, každopádně ale dále fungovala jako testovací základ pro menší modely značky s pohonem předních kol. V autě se přitom objevila i převodovka CVT a adaptivní podvozek. Ke všemu se jednalo o první výzkumný vůz Mercedesu, který byl vybaven technologií drive-by-wire. Brzdová soustava a rovněž řízení tak bylo ovládáno čistě elektronicky bez jakéhokoliv mechanického propojení s brzdovým pedálem, respektive volantem. Ostatně tuto inovaci značka demonstrovala i na exempláři VRC, který volant vůbec neměl a k řízení vozu měla sloužit dvojice pořádně „devadesátkových“ joysticků (viz galerie).
Aby se Mercedes v Ženevě předvedl i s další moderní technikou, VRC používalo mezi budíky na přístrojovém štítu velký barevný displej, přičemž dnešní infotainmenty připomínala i obrazovka uprostřed palubní desky. Navigace s funkcí doporučení nejlepší trasy samozřejmě nechyběla.
Výhled do budoucnosti nakonec ukazovala studie i funkcí rozpoznávání dopravních značek, které se zobrazovaly na přístrojovém displeji. Pokud navíc řidič třeba nedodržoval povolenou rychlost nebo si neudržoval bezpečný odstup do vozidla před ním, systém vozu ho na to upozornil výstrahou.
Ve výsledku tak koncept VRC opravdu obstál svému zaměření výzkumného vozidla a představil nebo se snažil dále testovat nejrůznější moderní funkce a řešení. Hlavní myšlenka variability s vyměnitelnými karoseriemi se však nakonec oproti jiným nápadům vůbec neuchytila. Pozdější modely Mercedesu tak mohou studii alespoň děkovat za řadu jiných nových technologií, které jsou v dnešních autech již naprostým standardem.