Předobrazem dnešní střední řady Mercedes-Benz třídy E se stal před více než 50 lety model W110. Ihned obdržel přezdívku „heckflosse“, kterou mu vydobylo tvarování zadních nárazníků s náznakem v té době populárních ploutví.
Kapitoly článku:
Prapůvod dnešní třídy E
Řada W110 s levnějšími, čtyřválcovými motory se veřejnosti představila v dubnu roku 1961 v podobě sedanů 190 a 190D a nahradila typy W120 a W121. V půli roku 1965 došlo k její dílčí modernizaci, kdy se zároveň značení změnilo na 200 a 200D (písmeno D značilo použití vznětových motorů, jejichž rozšíření i do dražších vozů je zásluhou také značky Mercedes-Benz).
První vozy řady M-B W110 měly blinkry na horní hraně předních blatníků, vlevo v jednom celku se zpětným zrcátkem
Ve stejné době se v nabídce objevilo šestiválcové provedení 230, ale vozy řady W110 se pak vyráběly jen do roku 1968, kdy na jejich místo v továrně v Sindelfingenu nastoupila zcela nová generace W115 se základními typy 220 a 220D. Přesto je dnes „heckflosse“ v rámci hierarchie značky Mercedes-Benz považován za průlomový model.
Stanovil totiž dodnes platná kritéria stuttgartské střední třídy, navíc šlo o vůbec první Mercedes, jenž byl v rozsáhlé míře zkoušen nárazovými testy, aby posádce poskytl co nejlepší ochranu v případě havárie. Byla to doba velkého rozmachu značky Mercedes-Benz, kdy její výrobky začaly zaplavovat nové trhy včetně těch amerických. Během pouhých devíti let tedy vznikl bezmála milion vozů řady W110. Ale vraťme zpět na začátek.
K dispozici mohl být na palubě i telefon
V roce 1956 dostal šéfkonstruktér Fritz Nallinger za úkol navrhnout „vůz střední třídy“. Ve dnech 13., 17. a 18. září téhož roku probíhala ve Stuttgartu intenzivní jednání o jeho podobě. Nallinger dostal jasné propozice: automobil má působit nadčasově a lehce italsky, ale při zachování jasné náležitosti k značce Mercedes-Benz.
Auto postavené kolem interiéru
Vůz měl disponovat bezpečnou karoserií s jakousi ochrannou klecí kolem posádky a jeho vznik bude probíhat „zevnitř ven“, tedy od interiéru ke karoserii. Podle těchto požadavků se rozběhl vývoj ve všech odděleních Mercedesu. Tým Josefa Müllera se pustil do výběru a úprav stávajících pohonných jednotek, Rudolf Uhlenhaut se svými kolegy se zaměřili na rekonstrukci podvozku včetně vývoje zcela nové brzdové soustavy a Karl Wilfert se pustil do stavby bezpečné karoserie.
Bez zajímavosti není, že v jeho týmu tehdy začínal dnes již proslulý stylista Bruno Sacco, který se stal v roce 1974 šéfkonstruktérem u Daimleru a až do svého odchodu (1999) byl zodpovědný za vzhled každého osobního i užitkového Mercedesu. Základní tvary nového vozu byly načrtnuty v průběhu roku 1957 a již v lednu roku následujícího na silnice vyjely první, ručně postavené zkušební prototypy.
Mercedes-Benz 200D z roku 1965
Během několika měsíců najely dohromady přes 3 miliony kilometrů v rozmanitých provozních podmínkách. Tyto zkušební jízdy nezůstaly stranou zájmu zvídavých novinářů, které nezmátly falešné svítilny ani matoucím dojmem působící oválné masky chladičů. Z doby těchto jízdních zkoušek proto pochází celá řada více či méně kvalitních špionážních snímků, na kterých se výhradně tmavě zeleně lakované prototypy objevovaly nejčastěji ve společnosti vozů Mercedes-Benz z tehdejší běžné produkce.
Ještě na počátku roku 1959 koncern Daimler vehementně popíral spekulace o přípravě nové modelové řady, nicméně v lednu toho roku pánové Nallinger, Uhlenhaut, Müller a Wilfert usedli za volanty prototypů a vyrazili na společnou zkušební jízdu ze Stuttgartu přes Alpy do Naples, aby osobně odzkoušeli, zda jsou vozy W110 připraveny pro sériovou výrobu. Stroje se osvědčily a nic nebránilo jejich premiéře již na frankfurtském autosalonu v následujícím roce.
Ploutve pro snazší couvání
Nové Mercedesy W110 v sobě pojily vlivy tehdejších italských karosářů, zejména Pininfarinových staveb Fiat 1800/2100 či Peugeotu 404, nicméně ani vlivy dominantní americké školy nezůstaly nepovšimnuty a projevily se zejména ve zvýrazněných „ploutvích“ na hranách zadních blatníků a chromovaných doplňcích. Pravdou ale zůstává, že se Wilfertově týmu podařilo nejen skloubit evropské a americké styly, ale zároveň je doplnit specifickými rysy značky Mercedes-Benz v dokonalé a vyvážené harmonii.
Srovnání zadníchz částí karoserie: vlevo původní provedení z roku 1961, vpravo modernizovaná verze z roku 1967
O „ploutvích“ přitom zástupci Mercedesu tvrdili, že jde o prvky primárně usnadňující řidiči orientaci při couvání, nicméně podobnost s rysy amerických vozů byla až příliš patrná. Výroba vozů Mercedes-Benz 190 a 190D byla zahájena v červnu roku 1961. Zvláště u řidičů taxislužeb se nové stroje těšily výraznému zájmu, oproti starším vozům 190D se vyznačovaly výkonnějším vznětovým motorem OM621, ale především citelně prostornějším prostorem pro cestující a jejich zavazadla.
Zvenčí, především tedy z profilu, nebylo vozy 190 od verzí 220 vůbec snadné rozeznat. Sdílely dokonce i stejná lisovaná plechová kola s jednoduchými lakovanými poklicemi. Pokud byla karoserie opatřena dvoubarevným lakem, byly poklice obvykle zbarveny v odstínu odpovídajícímu horní části karoserie. Poměrně citelně se však lišila příď, jednoduché paraboly světlometů i prosté nárazníky do značné míry připomínaly vozy předchozí generace.
Za příplatek se dodávala přední mlhová světla montovaná přímo pod hlavní světlomety a po roce 1962 byl jejich tvar mírně zaoblen. První vozy měly boční blinkry umístěny na předních blatnících a zpětná zrcátka přichycena k nim, po roce 1963 se však zrcátka přesunula na dveře, takže byla řidiči snadněji po ruce. U pozdějších vozů W110 se pak blinkry přestěhovaly do míst pod předními světly.