Navazujeme na sérii o legendárních a téměř zapomenutých automobilech. Dnes pokračujeme historií značky Matra, o které jsme psali obšírněji nedávno. Muréna je dravá úhořovitá ryba obývající tropická i subtropická moře, anebo také automobil. A ne ledajaký!
Kapitoly článku:
Francouzská automobilka Matra měla při výběru pojmenování svých výrobků většinou šťastnou ruku. Název Bagheera téměř dokonale charakterizoval vlastnosti malého třímístného kupé. Stejně jako o pár let později pojmenování Murena vystihovalo vlastnosti sportovně laděného automobilu s dynamicky tvarovanou karoserií, které ani dvacet let nedokázalo ubrat na přitažlivosti.
Poprvé byl totiž tento nástupce slavné Bagheery představen na pařížském autosalonu v roce 1980 pod plným názvem Talbot Matra Murena. Uspořádáním třímístného kupé se sedadly vedle sebe a motorem uprostřed zachovával koncepci svého předka a svými výkony i výbavou jej dokonce překonával.
Murena byla poprvé představena na pařížském autosalonu
v roce 1980.
Majitelé pomalu stárnoucí Bagheery už pošilhávali po výkonnějších sportovních automobilech a před následníkem trůnu stál nelehký úkol nabídnout starým, ale i potenciálním zákazníkům nevšední kupé s výkony, které by odpovídaly jeho agresivnímu vzhledu. Pro potřebnou „motorizaci“ nebylo třeba chodit nikam daleko. Vyráběný Talbot 1510 Solara disponoval čtyřválcem s ventilovým rozvodem OHV o objemu 1592 cm3 a výkonu 68 kW/92 k, který byl vhodný pro krotší a levnější verzi Mureny, zatímco vlajková loď značky Talbot.
Tagora mohla nabídnout sice také jenom čtyřválec, ovšem s ventilovým rozvodem OHC a objemem 2156 cm3. Jeho výkon 87 kW/118 k by dokázal patřičným způsobem rozpohybovat i mnohem těžší vůz než jakým mělo být nové kupé. Je nasnadě, že oba typy se ochotně staly dobrovolnými dárci i dalších potřebných orgánů, ke kterým patřilo bezdotykové elektronické zapalování, elektronická „ měrka“ oleje s kontrolkou na přístrojové desce signalizující pokles hladiny oleje na povolené minimum, diagnostickou přípojkou a dalšími „drobnostmi“.
Aby se řidič Mureny během jízdy příliš nenudil, s novým vozem dostal na hraní pětistupňovou převodovku, která měla pro obě výkonnostní verze shodné odstupňovaní jednotlivých převodů, přičemž stálý převod hnací byl samozřejmě větší pro typ s méně výkonným motorem 1.6 l.
Ani po dvacet let nedokázalo ubrat nic na přitažlivosti tohoto
sportovního kupé.
Dědictví po předcích se projevilo i na konstrukci podvozkových skupin. A tak zatímco přední lichoběžníková náprava odpružená podélnými torzními tyčemi až nápadně připomínala starší sestru Bagheeru, zadní úhlová náprava jakoby z oka vypadla sedanům 1510 Solara, což ve svém důsledku přineslo vítané snížení výrobních nákladů. Horní lisovaná ramena přední nápravy byla zakotvena přímo na nosném skeletu a dolní kovaná ramena byla zachycena prostřednictvím příčného nosníku, izolujícího přenos hluku z kol do karoserie.
Od Bagheery se přední náprava Mureny lišila i o 10 mm větším rozchodem kol. Úhlová zadní náprava se skládala z rozvidlených lisovaných a svařovaných ramen se šikmými osami kývání, která byla odpružena vinutými pružinami se souosými teleskopickými tlumiči. Brzdová soustava se od dob kralování Bagheery příliš nezměnila, stejně jako ve starším kupé byla dvoukruhová s podtlakovým posilovačem, ale s bohatěji dimenzovanými brzdovými kotouči. O poklesu hladiny brzdové kapaliny ve vyrovnávací nádržce pod povolenou mez, stejně jako o stavu brzdového obložení, informovala řidiče kontrolka na přístrojové desce.
Murena 1.6 l se dodávala na ocelových kolech o velikosti 13 palců, zatímco dražší a výkonnější model 2.2 l měl hliníková 14 palcová kola s pneumatikami Pirelli P6. Tato kola mohl mít za příplatek i slabší typ. Rozměry předních a zadních kol se lišily (zadní byly o 20 mm širší u modelu 2.2 l a o 10 mm u modelu 1.6 l). Náhradní kolo měly oba modely shodné a bylo obuto do pneumatiky 175/70 HR 13 a uloženo šikmo za chladičem, čímž se zvýšila účinnost deformační zóny přídě.
Matra Murena se stala dokonce i objektem sběratelských vášní.
Plastová palivová nádrž umístěná na nejbezpečnějším místě, na pravé straně za sedadlem řidiče, oddělovala motor od interiéru, jehož tři sedadla v jedné řadě odlišovala sportovní Matry od šedi běžné automobilové konfekce. Obě krajní sedadla měla vysoká opěradla protažená do opěrek hlav, přičemž prostřední sedadlo mělo odnímatelnou opěrku hlavy a jeho střední díl byl sklopný, tak se mohl interiér změnit na dvoumístný. Všechna sedadla byla vybavena tříbodovými bezpečnostními pásy a pouze u podélně posuvného sedadla řidiče bylo možno měnit sklon opěradla.
Volant svou rozměrnou hlavou připomínal svého předchůdce v Bagheeře a před ním byla umístěna přehledná přístrojová deska s dominující dvojicí rychloměru a otáčkoměru, které, kromě dalších přístrojů, doplňovaly hodinky, v modelu 2.2 l digitální. Výbavu vozu doplňovala dvě vnější zpětná zrcátka seřiditelná zevnitř, zadní okno s elektrickým vyhříváním, do střechy vestavěná anténa, příprava pro montáž autorádia a Murena 2.2 měla ještě bronzově zbarvená boční a zadní okna včetně elektrického ovládání oken ve dveřích.
Tím, co u nového vozu zaujme na první pohled, je ovšem karoserie a v případě Mureny to platí dvojnásob. Ostrá příď ukrývající chladící soustavu tvořenou nízkým hliníkovým chladičem a termostaticky ovládaným elektrickým větrákem dokonale evokovala představu útočného dravce tropických moří. Ostatně součinitel odporu vzduchu cx = 0,328 řadil Murenu k nejaerodynamičtějším sériovým vozům své doby. Cílem pečlivých aerodynamických měření bylo dosažení co nejlepších jízdních vlastností, zejména stability při vysokých rychlostech a necitlivosti na působení bočního větru.
Model 2.2 nabízel 87 kW/118 koní, což bylo ve své době velice
slušné.
Podíl na dobrých aerodynamických vlastnostech měly také výklopné hlavní světlomety, jejichž ovládací pneumatická soustava měla tlakový zásobník, umožňující až šestkrát opakovat vysunutí a zasunutí světlometů i při vypnutém motoru. Při selhání této soustavy bylo možné světlomety ovládat i mechanicky. Do nízké přídě, kromě chladiče motoru s elektrickým větrákem, už vešlo jenom šikmo uložené náhradní kolo, převodovka řízení, hlavní brzdový válec s posilovačem, ostřikovač čelního skla a některé další drobnější prvky výstroje a příslušenství.
Téměř 770 mm vysoké čelní sklo bylo do karoserie zatmeleno a zvyšovalo její tuhost. Bezrámové zadní sklo, zavěšené na dvou teleskopických vzpěrách s plynovou náplní, mělo přibližně 1100 mm na výšku a vyklápělo se nahoru. Společně s ním se otevíralo víko snadno přístupného zavazadlového prostoru. Motorový prostor měl samostatné víko, pod kterým se cudně ukrývala pohonná jednotka, alespoň přístup k ní nebyl zrovna z nejsnadnějších. Ale to je daň za koncepci s motorem uprostřed.