Závod 500 mil Indianapolis oslavil v neděli 29. května sté výročí. Dvě a půl míle dlouhý ovál je Mekkou mezi závodními okruhy.
Indy 500 tradičně zahajuje věta: „Ladies and gentlemen, start your engines!“
Do závodu jezdce vždy vede safety car, který řídí významná osobnost historie závodu. V prvním ročníku 30. května 1911 to byl zakladatel okruhu Carl Fischer za volantem svého civilního vozu, letos vedl třiatřicetičlenné jezdecké pole srovnané do tří řad čtyřnásobný vítěz A. J. Foyt s vozem Chevrolet Camaro.
Stará cihelna
Do Indianapolis se vejde okolo čtyř set tisíc diváků.
Povrch celého okruhu byl dříve vydlážděn 3,2 miliony cihel. Také proto se Indianapolis Motor Speedway často označuje jako „stará cihelna“. Od roku 1962 je po celé trati asfalt, symbolicky byla zachována alespoň cihlová startovní čára, kterou líbají vítězové.
Když vznikla uvnitř oválu trať pro závody formule 1 využívající hlavní rovinku a klopenou zatáčku, na cihlách se vozům při pevném startu protáčela kola a startovní rošt se musel o jednu řadu posunout dozadu.
Prokletá barva
Samotné Indy 500 bylo v letech 1950 až 1960 součástí kalendáře F1, aby přispělo k popularizaci nově vzniklého seriálu. Paradoxně se jezdci F1 závodu neúčastnili a piloti z Indy 500 zase nejezdili závody F1.
Až v 60. letech, kdy už Indy 500 nebylo součástí F1, stavěl Colin Chapman speciální vozy Lotus a roku 1965 s jedním z nich vyhrál Jim Clark. S tmavě zeleným vozem navíc prolomil prokletí zelené barvy, které na oválu panovalo od roku 1921. Tehdy se v zeleném voze zabil obhájce vítězství Gaston Chevrolet a týmy se pak této barvě vyhýbaly.
Rok po Clarkovi zvítězil Graham Hill, který jako jediný vyhrál všechny závody tzv. Velké trojky, kam se řadí také Velká cena Monaka a 24 hodin Le Mans.
Zvláštní rituály
Postupem času se vžily tradiční rituály. Jedním z nich je sklenice mléka pro vítěze. Původně se nejednalo o mléko, ale o podmáslí. Začal s tím Louis Meyer roku 1936, který ho byl z dětství zvyklý pít na žízeň. Později bylo podmáslí nahrazeno mlékem.
Jenže Emerson Fittipaldi si ho roku 1993 dovolil nahradit džusem vyrobeným z pomerančů ze svých brazilských plantáží. To mu Američané neodpustili. Brazilec si mléko dal až po skončení televizního přenosu a někteří fanoušci na něho bučeli i o patnáct let později, když řídil zaváděcí vůz.
Nové technologie
Indy přispělo i k inovacím v automobilovém průmyslu. První vítěz Ray Harroun využil zpětné zrcátko, zatímco ostatní vezli spolujezdce hlídajícího dění na trati. Objevily se tu i odlehčené materiály, různé varianty pohonu náprav, alternativní paliva, bezpečnostní pásy, kotoučové brzdy, různé přísady do směsí pneumatik či hořčíková kola.
Nejúspěšnější jezdci
Od roku 1960 dostává vítěz orchidejový věnec. Jako první si ho užíval Jim Rathmann. Dnes se trofej skládá z 33 slonovinových orchidejí a 33 šachovnicových vlaječek. Jezdci samozřejmě dostávají i speciální pohár.
Mezi nejúspěšnější piloty historie závodu patří trojice A. J. Foyt, Al Unser a Rick Mears, kteří vyhráli čtyřikrát. Nejúspěšnější stájí je s patnácti triumfy Penske Racing, mezi šasi vévodí s deseti vítězstvími Dallara a nejlepším motorem je díky 27 výhrám Offenhauser.
Letos se z výhry radoval Dan Wheldon a získal mimořádnou prémii za vítězství v jubilejním závodě.
Na závěr je ještě třeba připomenout, že v letech 1917-1918 a 1942-1945 se Indy 500 kvůli válkám nejelo. Vzhledem k tomu, že Američané mají výročí rádi, určitě budou chtít za pět let náležitě oslavit také stý závod. Nejspíš to opět spojí s nějakou tučnou prémií.
Velikáni let minulých (zleva): Joe Dawson zvítězil v roce 1912, Mario Andretti, vítěz z roku 1965 Jim Clark.
V uplynulém desetiletí třikrát vyhrál Helio Castroneves.
Momentky z letošního závodu: tradiční foto všech účastníků a první řada.