Krásný Opel Calibra V6 je rychlý, i když stojí. Jako sporťák zklamal, přesto dokáže i po 30 letech nadchnout

Kupé calibra uvedené v roce 1989 a vyráběné do roku 1997 nahradilo fakticky Opel Manta B. Ideově se však značka snažila navázat na krásný sporťák Opel GT z 60. let. Velmi dynamické tvary karoserie calibry s rekordně nízkým součinitelem čelního odporu vzduchu 0,26 daly vzniknout rčení z titulku. Recenzovaný šestiválec dorazil až v průběhu produkce modelu.

Devadesátá léta byla v oblasti automobilismu podobná jako šedesátá, která mnozí považují za zlatou dekádu automobilové historie. Dnešní oplácaná SUV a crossovery se teprve nadechovaly na svoji pozdější ofenzivu, slovo „hybrid“ znamenalo křížence dvou plemen koní a elektromobily byly až na naprosté výjimky záležitostí pohonu konceptů bez nadějí na reálnou výrobu. Vyráběly se sedany, hatchbacky, liftbacky. Ale také kupé, kabriolety, roadstery či spidery. Snad každá značka měla takových aut hned několik. Opel Calibra patřil k nejvýznamnějším a obchodně nejúspěšnějším kupé devadesátých let. Při premiéře modelu na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem na podzim 1989 asistovala někdejší německá tenisová hvězda Steffi Grafová.

Honba za aerodynamikou

Symbol Cd, ale někdy také Cx náleží součiniteli odporu vzduchu, v tomto případě čelnímu. Jedná se o bezrozměrné číslo, které v podstatě charakterizuje tvar. Nejnižší jej má těleso tvaru kapky, nejvyšší deska postavená kolmo proti proudícímu vzduchu. V době představení poháněla calibru dvojice dvoulitrových čtyřválců s osmi a 16 ventily. Hodnotu součinitele odporu vzduchu 0,26 vykazoval pouze osmiventilový dvoulitr, u 16ventilového se součinitel zvětšil na 0,29. Stejnou hodnotu má také vyzkoušený šestiválec, představený v roce 1993. Calibra platila dlouhá léta za aerodynamického rekordmana. Dle dobových informací strávila přibližně 2000 hodin ve čtyřech (!) aerodynamických tunelech. Nešlo jen o dosažení nízkého Cd (Cx), ale také o potlačení vztlaku působícího na vozidlo při vysoké rychlosti či o podporu směrové stability.

Na uvedené tehdy rekordní hodnotě se mimo jiné podílely také zcela nové přední světlomety s elipsoidními dvouohniskovými reflektory. Ty však přímo silnici neosvětlují, nýbrž svítí na optickou soustavu složenou ze zrcadla, čočky a rozptylného skla. Jejich předností byla v době vzniku neskutečně malá výška při současně o 40 procent větší intenzitě osvětlení vozovky, nemluvě o rovnoměrnějším rozptýlení světla. Součástí modulu světlometu byla na přání také mlhová svítilna.

Světlomet tak může obsahovat celkem tři žárovky H1,“ říká na úvod ke Calibře V6 její majitel Martin Bittner. „Světla lze rozebrat. Pokud se zapráší zrcadlo, lze je vyčistit. Pokud ale optická plocha zoxiduje, už to opravit nelze. Pak to skoro nesvítí,“ upřesňuje zajímavosti a zkušenosti z provozování calibry Martin Bittner.

V regionálním tisku

Auto, jež vidíte na fotkách, bylo vyrobeno v roce 1996 ve Finsku, odkud vyjížděly všechny šestiválce. Konkrétně z firmy Valmet Automotive Car. „Calibru jsem koupil v Německu od prvního majitele, který auto odstavil uprostřed zimy, jelikož se mu zaseklo střešní okno. Opravu tak dlouho odkládal, až nakonec calibra strávila v garáži dlouhých devět let,“ říká Bittner. Zajímavé byly i okolnosti, jak na auto vlastně narazil. „Vůz se neprodával na žádném známém evropském inzertním serveru, ale v regionální inzerci menšího města, kde majitel bydlel. Na vůz jsem narazil náhodně tak, že na mě prostě vyskočila jeho fotka v Googlu po zadání názvu modelu vozu na prodej,“ vypráví Martin Bittner.

„Auto bylo nepojízdné. Brzdové kotouče a destičky byly tak zarezlé, že vytáhnout je z garáže a naložit na podvalník (plaťák) nebylo nakonec vůbec jednoduché,“ říká Bittner. Calibra měla celkem silně zoxidovaný lak, ale jinak bez hloubkové koroze, která po letech postihla většinu zástupců modelu. „Opravdu totálně zrezlé tak bylo pouze palivové vedení a přední brzdové trubice,“ dodává Bittner.

Koroze je obecně asi největším problémem pohledného kupé. Již méně se ví, že finská produkce byla v ochraně proti rzi lepší než německá, navíc se s lety zlepšovala, takže poslední kusy již měly částečně pozinkované plechy karoserie a další antikorozní úpravy, které původní auta dostala jen zčásti nebo vůbec.

Okno z tigry

Malé kupé Tigra se uvedlo v roce 1994 na technice Corsy B. V té době se calibra vyráběla už šestým rokem. Na první pohled s ní má větší kupé společného pouze výrobce a druh karoserie. „Právě s tigrou se pojí jedna z prvních věcí, které jsem musel po zakoupení vozu řešit, a sice oprava zaseknutého střešního okna,“ vypráví Bittner. Jeho rám je totiž u modernizovaných caliber (poznáte je podle loga Opelu v masce chladiče) shodný právě s rámem „šíbru“ tigry. „To mi velice pomohlo, neboť Tigra A se vyráběla do roku 2001, čili je větší šance na ni sehnat ještě nějaké díly než na calibru, která skončila o čtyři roky dříve,“ dodává Bittner. V čem byl tedy problém se střešním oknem? „Jedná se o častou závadu. Příčinou je stržený ozubený převod s lankem. Na pohled to vypadá jako takový řetízek s kuličkami,“ upřesňuje Martin Bittner.

Dle jeho slov jsou dnes originální součástky na calibru obrovský problém. „V Opelu nekoupíte v podstatě nic. Druhovýroba sice existuje, dokonce v bohatém sortimentu a za příznivé ceny, jenže nenabízí celou řadu speciálních dílů, bez kterých se pravděpodobně časem neobejdete. To jsem zjistil v okamžiku, kdy mi odešel plovák na měření množství paliva v nádrži. Vyreznul mu potenciometr. Nádrž jsem demontoval, abych následně zjistil, že Vectra A, která je s calibrou technicky příbuzná, jej má odlišný,“ vypráví Bittner. Bohužel ani na vrakovišti opelů už dnes nepochodíte. „Je to pro nás už příliš staré,“ dočkal se odpovědi Martin Bittner od majitelů vrakovišť na opely, když sháněl plovák s funkčním potenciometrem. „Možností byla koupě nového na německém eBayi, jenže prodávající za něj požadoval 400 eur, tedy 10.000 korun. A to se mi zdálo hodně. Nakonec jsem sehnal plovák s funkčním potenciometrem, světe, div se, z Ukrajiny doslova za pár hřiven,“ vypráví Bittner.

Podobné patálie zažil s kompresorem klimatizace, který netěsnil na hřídeli. „Dal se koupit čínský kompresor za 3000 až 4000 korun, který ovšem nemá u majitelů starších opelů valnou pověst. Nakonec pomohla repase originálního kompresoru s výměnou netěsných simerinků (hřídelových těsnění). Ta sice vyšla na 6000 korun, ovšem se zárukou,“ vypráví Martin Bittner.

Z vectry tak úplně není

Jak už jsme zmínili, calibra měla technický základ v Opelu Vectra A z roku 1988. V podstatě s ní sdílela architekturu (nebo platformu, chcete-li). Zatímco zvenku byste to zřejmě neřekli, v kabině mají oba modely stejnou palubní desku. Ta tudíž není příliš atraktivní na pohled, ale je funkční a dodnes zaujme zpracováním i kvalitou materiálů. Také ergonomie je vynikající stejně jako v době vzniku.

A zatímco přední náprava je převzatá z Vectry A, byť s úpravami (větší záklon rejdové osy, snížené uložení příčných ramen), zavěšení zadních kol zaslouží více pozornosti. V podvozku calibry výrobce uplatnil koncept DSA (Dynamic Safety), poprvé představený na velkém modelu Omega A v roce 1986. Calibra je jediným evropským kupé, jež nabízelo alternativně, ve vrcholné verzi turbo standardně, pohon všech kol. Ten byl opět převzatý z Vectry 4x4, která se lišila od verze s pohonem předních kol uplatněním kyvadlové-úhlové zadní nápravy (s vlečenými trojúhelníkovými rameny se šikmou osou kývání). Výchozí vectra s pohonem pouze předních kol měla vzadu torzní příčku. U kalibry však Opel použil náročnější zcela nezávislé zavěšení rovněž u verzí s poháněnou přední nápravou. To se v principu podobalo zadní nápravě již zmíněné Omegy A, ale i většího Senatoru B.

Kontrola trakce (TCS)

Calibra V6 měla už ve standardu velmi bohatou výbavu, což bylo v ostrém rozporu s vybavením běžných opelů, kde se za řadu prvků připlácelo. Pozadu ale nezůstala ani technika. Zajímavostí, kterou se mohl pochlubit pouze šestiválec, byl systém elektronické kontroly trakce TCS (Traction Control System). Na první pohled nejde o nic zvláštního. Vždyť už mnoho let předtím něco podobného nabídlo BMW (ASC, později ASC+T), Mercedes-Benz (ASR) či Volvo (ETC). Řešení Opelu ale bylo v mnoha ohledech jiné než u ostatních. K omezení výkonu zde nedocházelo přibrzďováním protáčejících se kol jako třeba u Mercedesu ASR, ale omezením výkonu motoru. S tím sice pracovalo již zmíněné BMW ASC, ale trochu jinak.

Systém TCS pro Opel vyvinula společnost Hella, známá spíše vývojem a výrobou osvětlení. K regulaci, přesněji omezení výkonu motoru zde nedocházelo zavřením škrticí klapky motoru jako u systému BMW ASC, ale druhé jakési sekundární klapky. Ta se nacházela v tělese hned za domečkem škrticí klapky. Ovládal ji elektromotor na základě pokynů z řídicí jednotky, pracující se dvěma mikroprocesory. Pokud kola neprokluzovala, byla klapka normálně zcela otevřená. Jakmile systém detekoval prokluz, došlo k jejímu postupnému zavírání, a to proti pružině, která ji aretovala v otevřené poloze. To pro případ, kdyby se systém „zbláznil“ a rozhodl se klapku zavřít třeba při předjíždění. Spolu s přivíráním klapky se měnil také režim dávky paliva, jež se snižovala.

Druhý nejvýkonnější

Když se řekne Opel Calibra, každý věci znalý člověk, jenž má rád auta, si ihned vybaví Calibru Turbo 4x4. Nejvýkonnější verzi modelu, která dorazila v roce 1992. S výkonem 150 kW, tedy 204 koní, šestistupňovou převodovkou a pohonem všech kol dokázala jet až 245 km/h a stovku z klidu pokořit za 6,8 sekundy. Hodnoty, jež udivují ještě dnes, před třiceti lety byly téměř na úrovni některých vozů Porsche a Ferrari. A plně srovnatelné třeba s BMW. Vždyť královský dvanáctiválec BMW 850i s velmi vzácně se vyskytující šestistupňovou manuální převodovkou má zrychlení úplně stejné. A to má tři sta koní!

Problém je, že Calibra Turbo byla dost složitá a už jako nová problematická. Zejména pohon všech kol si rád stavěl hlavu. Dnes jde o těžkou a velmi drahou raritu. V době psaní článku bylo na německém inzertním serveru mobile.de na prodej 121 caliber, z nich ovšem pouhých dvacet ve verzi turbo za ceny od 180.000 korun. Nejdražší málo jetá auta ale vyjdou kolem šesti set tisíc.

Šestiválce jsou mnohem dostupnější, kupodivu jich bylo v nabídce dokonce méně než verze turbo, pouhých jedenáct. Z nich ovšem stály za pozornost tak tři. Zbytek byl neoriginální v různém stadiu rozkladu, a hlavně s četnými úpravami.

Calibra V6 nikdy nenabízela pohon všech kol (ten byl naopak alternativou u původní skvělé verze 16V se 110 kW, a dokonce i u osmiventilového dvoulitru).  Zato ji poháněl úžasně jemný a kultivovaný, a navíc projevem opravdu sportovní vidlicový šestiválec ECOTEC (Emission Consumption Optimalization Technology). První takový motor Opelu, když do té doby vyráběl výhradně řadové šestiválce. Výkon 125 kW při 6000/min a maximum točivého momentu 227 N.m při 4200/min zaručovaly sportovnímu kupé velmi dobré dynamické vlastnosti, byť ne tak oslňující jako u Turba 4x4. Převodovka byla standardně pětistupňová manuální F25, alternativně čtyřstupňová samočinná.

Turistika je také sport

Rčení „rychlý, i když stojí“, které jsem použil v titulku článku, získala calibra jednak za svůj velmi dynamický tvar karoserie, ale jistě k němu přispěly i jízdní výkony. Krátce vyzkoušený šestiválec s manuální převodovkou nabízel velmi svižnou akceleraci z 0 na 100 km/ za 7,8 sekundy stejně jako vysokou nejvyšší rychlost 237 km/h.

Jak ale calibra jezdí? Dobové české testy pěly slova chvály a nadšení, nároční britští motorističtí novináři již takové superlativy neuváděli. Kdysi jsem měl možnost jezdit celý víkend se základním dvoulitrem s osmi ventily, a sice v rámci srovnávacího testu s Fordem Probe 2. generace, který poháněl také dvoulitr, ale se 16 ventily. Šestiválec byl mou druhou, byť mnohem kratší zkušeností s calibrou. Calibra sportovně vypadá, je rychlá, ale její jízdní vlastnosti příliš sportovní nejsou. Už jen poměrně dlouhá karoserie na relativně krátkém podvozku (dlouhé převisy) v podstatě vylučuje rychlé změny směru jízdy. A ty calibra skutečně neumí. K tomu, aby zatočila, je třeba volantem zatočit poměrně výrazně.

Tajemství přepínače v motorovém prostoru

Zvláštností Calibry V6 je zařízení pojmenované Regional Coding Plug. Jedná se o malý konektor nacházející se v motorovém prostoru pod plastem čelního skla (takzvaným torpédem) před řidičem. Do slotu (zásuvky) jej lze zasunout buď tak, že nahoře bude vyznačeno písmenko A, dole B, nebo naopak. Většina věci znalých lidí si myslí, že otočením polohy konektoru změní kalibraci řídicí elektroniky, a tím potřebu benzinu o daném oktanovém čísle. To je však mylné. Motor ECOTEC-V6 měl v době vzniku
velmi vyspělou řídicí elektroniku se dvěma čidly klepání. Díky nim se elektronické zapalování dokáže samočinně přizpůsobovat rozdílnému oktanovému číslu paliva změnou předstihu zážehu. Popisovaný přepínač tak pouze mění volnoběžné otáčky motoru. V poloze písmenkem A nahoru jsou 700/min, v poloze B nahoru o 100 otáček za minutu vyšší (čili 800/min).

Samotné řízení má dlouhý převod, není příliš přesné a ani při rychlé jízdě na nerovnostech není chování ideální. Dlouhé zdvihy kol s relativně měkkými úvody pružin nenabízejí sportovní tuhost očekávanou u takového auta. Po jízdní stránce je tak calibra zřejmě nejméně sportovním kupé 90. let, což mohu konstatovat na základě osobních zkušeností s naprostou většinou tehdejších kupé. Navíc s těžkým šestiválcem s litinovým blokem před přední nápravou mi agilita přišla ještě nižší než u malého litinového dvoulitru. Pravda, nikdy jsem neměl tu čest s Calibrou Turbo. Přesto je otázka, jak moc by ta její „čtyřkolka“ pomohla, když za normálních okolností se 73 procent hnací síly přenáší na přední nápravu. Jakkoliv systém už tehdy nabízel variabilitu jejího rozdělení podle jízdních podmínek.

Calibra naopak exceluje v pohodlí. Kabina je dodnes tichá a vláčné odpružení pohltí i velké prohřešky správců silnic vůči jejich uživatelům. Auto je tudíž nečekaně pohodlné. Na dlouhé cesty jde dodnes o skvělého společníka.

I tak si ten sport trochu užijete, a to díky motoru, který je prostě úžasný. Plynule zabírá od nejnižších otáček a s jejich zvyšováním síla plynule roste asi do 3400 otáček za minutu, po jejichž překročení motor ještě více skokově ožije, aby dosáhl momentového vrcholu 227 N.m při 4200 otáčkách za minutu. Navíc ani v nejvyšších otáčkách motor nezní, jako by mlel z posledního. To je však u šestiválců běžné.

Opel se při vývoji ekoteku V6 zaměřil také na hospodárnost a výsledkem je v případě calibry spotřeba paliva coby průměr ze tří normovaných cyklů (90/120 km/h/město) 8,73 litru na 100 km. V době vzniku šlo o jeden z nejúspornějších šestiválců na trhu a i dnes byste jeho apetyt možná akceptovali.

Článek vyšel v Auto Tipu Klassik 06/2022. Časopis si můžete koupit na ikiosek.cz.

Opel

Němec Adam Opel založil svou společnost už v roce 1862. Od roku 1899 v ní začal vyrábet automobily a v roce 1914 se stal největším německým výrobcem.

V letech 1929–1931 se vlastníkem Opelu stal General Motors. Od roku 2017 byl Opel dceřinou společností koncernu Groupe PSA, od roku 2021 patří do skupiny Stellantis.

Opel Astra • Opel Corsa • Opel Crossland X • Opel Grandland X • Opel Mokka • Opel Zafira • Opel Combo • Insignia Country Tourer • Insignia GSi

Diskuze (19) Další článek: Před 115 lety vyjely v Praze první autodrožky. Koukněte na dobové fotky z historie taxislužby

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,