Golden Submarine (1917) – Takzvaná „zlatá ponorka“ je závodním vozem, který v roce 1917 na koleně postavila v Los Angeles dvojice konstruktérů Fred Offenhauser a Harry A. Miller pro závodníka Barneyho Oldfielda. | Zdroj: Archiv

Už tehdy se tvůrci při stavbě řídili nejen dosažením vysoké rychlosti ale také co nejlepší ochranou pilota při nehodě. | Zdroj: Archiv

Navrhli tedy uzavřenou aerodynamickou karoserii z hliníku, u které dokonce testovali obtékání vzduchu ve větrném tunelu a rovněž její výdrž během převrácení. Běžná většina závodních strojů měla v té době otevřenou karoserii a následky nehod byly často fatální. | Zdroj: Archiv

Vepředu se objevil 4,7litrový čtyřválec o výkonu 136 koní (100 kW) a při testech vůz dosahoval rychlosti až 167 km/h. | Zdroj: Archiv

V závodech tehdy ještě často na štěrkových tratích si vůz nevedl vůbec špatně. Z celkem 54 závodů dojel na prvním místě 20krát a ještě párkrát níže na „bedně“. Kvalifikoval se rovněž pro slavných 500 mil Indianapolis v roce 1919, ale po závadě motoru odstoupil. | Zdroj: wikipedia.org/Raynardo

Italcorsa/TARF II (1951) – Jedna část vozu pro pilota, jedna část pro motor a tyto části spojené jakýmsi „mostem“? Takto vypadal zvláštní rychlostní prototyp z roku 1951 od italského inženýra a pilota Piera Taruffiho. | Zdroj: hemmings.com

Taruffi rozdělením částí vozu rapidně snížil odpor vzduchu a výsledkem bylo vozidlo připomínající spíše pár kapotovaných motocyklů vedle sebe. | Zdroj: hemmings.com

V kapotáži určené pro motor se nejdříve objevil 1,7litrový čtyřválec Maserati o výkonu přibližně 290 koní (213 kW). Vepředu se použilo nezávislé zavěšení a zadní kola byla poháněna řetězem. | Zdroj: hemmings.com

Nápad se vyplatil a ve třídě rychlostních speciálů do objemu motoru dvou litrů si Taruffi postupně dojel pro celkem sedm rekordů. | Zdroj: hemmings.com

Nejvyšší dosaženou rychlostí ale byla jízda na letmý kilometr, kde Italcorsa dosáhla 298,5 km/h. Podrobněji jsme o italském výtvoru psali už dříve. | Zdroj: hemmings.com

Čtyřmotorový dragster Showboat (1961) – V USA na přelomu 50. a 60. let byl Tommy Ivo poměrně známou televizní celebritou a hlavně naprostým šílencem na poli závodů dragsterů. | Zdroj: Archiv

V závodech na čtvrt míle byl respektovaným jménem a konstruktérem, jenž stavěl opravdu nevídané kreace. Když tedy dokončil svůj dvoumotorový dragster, který pokořil hned několik rekordů, vrhnul se na stavbu ještě většího extrému. | Zdroj: Archiv

V roce 1961 postavil dragster, jehož srdcem byly celkem čtyři osmiválce Buick Nailhead o kombinovaném objemu 30 litrů a výkonu přibližně 2000 koní (1471 kW). | Zdroj: Archiv

Řada dvou spojených motorů na pravé straně poháněla zadní kola a řada nalevo zase ta přední. Jednalo se tedy o dragster s pohonem všech kol. | Zdroj: Mecum Auctions

Bohužel, kvůli změně pravidel a podmínce jediného motoru Tommy Ivo nakonec nemohl závodit v nejvyšší kategorii Top Fuel. Čtyřmotorový dragster tak mohl být nakonec zapsán pouze do výstavní třídy jako show car po boku dalších neobyčejných vozů. | Zdroj: Mecum Auctions

Shelby Turbine Indy Car „Wooshmobile“ (1967) – Také v sérii Indy Car došlo na zajímavé experimenty ohledně motorizací. Spojením dvou dnes slavných konstruktérů Kena Wallise a Carrolla Shelbyho vznikla tato roztomilá formulka… | Zdroj: David Newhardt

…která byla poháněná technikou z helikoptéry, přičemž samotné vyústění turbíny měl pilot hned vedle hlavy. Za volantem se střídala známá jména jako mladý Bruce McLaren a Denny Hulme. | Zdroj: carguychronicles.com

S  výkonem 1325 koní (974 kW) a hmotnostní pouze 816 kg se před startem závodu Indy 500 mluvilo o jasném favoritovi. | Zdroj: carguychronicles.com

V kvalifikaci se turbínové formuli sice podařilo konkurenci úplně rozdrtit, avšak v závodě odešla převodovka. | Zdroj: hemmings.com

Později musel tým používat restriktor pro omezení výkonu v rámci „fair play“, čímž pohlaváři turbínu vlastně udusili. Tým se proto schýlil k podvádění, což samozřejmě vedlo k diskvalifikaci. I tady jsme se o osudu turbínové formule rozepsali už dříve. | Zdroj: hemmings.com

Chaparral 2H (1969) – Jméno Chaparral si možná někteří vybaví ve spojitosti s modelem 2J, který používal k přítlaku dvojici obřích větráků. Tento závodní podivín se nám ale zdál už vcelku fádní… | Zdroj: Archiv

…a tak zbylo místo na absurdně okřídlený model 2H opět navržený známým konstruktérem Jimem Hallem. | Zdroj: Archiv

Model 2H měl zprvu v sérii Can-Am konkurovat hlavně jednoduchou karoserií s minimálním odporem vzduchu a silným osmiválcem Chevrolet o výkonu přibližně 680 koní (500 kW). | Zdroj: Archiv

Proti soupeřům hlavně ve formě McLarenů a Porsche ale neměl Chaparral dostatečný přítlak. Hall se proto rozhodl pro zásadní řešení a auto během sezóny vybavil tím největším možným křídlem vůbec a dalším spoilerem vepředu. | Zdroj: Archiv

Tento nápad sice dále rozjel experimentování s aerodynamickými díly i v dalších kategoriích motorsportu, nicméně Chaparralu 2H k vítězství nakonec nepomohl a projekt byl následně opuštěn.   | Zdroj: Archiv

3 to 1 Supermodified (1979) – Nezvyklý stroj se třemi koly na jedné straně a jedním kolem na druhé postavil v roce 1979 Američan Kenny Reece pro sérii závodů na oválech Supermodfied. | Zdroj: Kenny Reece Racing

Už tehdy se jednalo o třídu, která měla hodně volná pravidla v oblasti konstrukce vozů, nicméně Reecův nápad zaskočil i samotné tvůrce této série. | Zdroj: Kenny Reece Racing

Reece zahodil konvenční rozmístění čtyř kol na voze a kvůli nižšímu opotřebování pneumatik a zvýšení trakce umístil tři kola na pravou stranu a jedno na levou. | Zdroj: Kenny Reece Racing

Při závodění na oválu se tak více opotřebovávalo pouze jedno kolo, které bylo navíc chytrým umístěním motoru nejvíce zatíženo. Pilot totiž seděl napravo, vlastně na vnější straně okruhu, vedle zbylých třech kol. | Zdroj: Kenny Reece Racing

S motorem o výkonu kolem 850 koní a lehkou hliníkovou konstrukcí uměla bizarní závodnička upalovat přes 320 km/h. Reecův výtvor byl ovšem vyřazen ze hry ještě před nastoupením do závodů. V pravidlech se totiž najednou objevilo, že vozy musí mít dvě kola na každé straně.  | Zdroj: Kenny Reece Racing

VSE „Pontoon Car“ (1983) – Tato závodní placka vzala pořádně nerozvinuté výhody aerodynamiky do svých rukou a opět tak zatočila s pohledem, jak postavit závodní stroj pro sérii Can-Am. | Zdroj: VSE

V 80. letech se již ve Formuli 1 pracovalo s chytrým směrováním proudícího vzduchu pod autem nebo přímo skrze auto. Druhé zmíněné řešení se tak rozhodl bývalý konstruktér z Pontiacu Herb Adams využít naplno. | Zdroj: VSE

V rámci své vlastní značky VSE (Very Special Engineering), chtěl Adams dobýt Can-Am vozem, který řidiče i pětilitrový osmiválec Chevrolet odsunul doslova na bok. | Zdroj: VSE

Prostřední část vozu totiž fungovala jako rozměrný venturiho tunel, který urychloval proudění vzduchu nad karoserií, vytvářel v tomto místě podtlak a tím vozu zajišťoval nebývalé hodnoty aerodynamického přítlaku. | Zdroj: VSE

Nápad se ovšem neuchytil zejména kvůli dvěma problémům. Zaprvé se technikům nedařilo vyvážit sílu přítlaku na přední a zadní nápravě, a ke všemu se pilotům nezamlouvalo řídit auto z takto nezvykle krajní pozice. | Zdroj: VSE