V době své premiéry byl asi nejmodernějším sériovým autem světa. Ve výrobě vydržel přes 20 let, stopu zanechal i v F1.
Říká se, že jeden z nejslavnějších modelů francouzské značky zabil jejího zakladatele, Andrého Citroëna, a málem přinesl konec celé automobilky. Jeho příběh vlastně začíná již ve dvacátých letech, kdy Citroën zakoupil patent americké firmy Budd na celokovové karoserie. V téže společnosti vznikl také prototyp vozu se samonosnou karoserií a pohonem předních kol, i když něco podobného postavili na starém kontinentu v roce 1930 Gabriel Voisin a André Lefébvre. A byl to právě Lefébvre, který po nezdaru spolupráce s Voisinem a krátké odbočce k Renaultu přešel do Citroënu, kde začal pracovat na modelu Traction Avant.
Ten měl být skrz na skrz revoluční, protože přinášel do sériové produkce mnoho automobilových poprvé – například samonosnou karoserii, motor s rozvodem OHV a vyjímatelnými vložkami válců, nezávislé odpružení všech kol torzními tyčemi, hydraulické brzdy, nemluvě o doposud pořádně neprověřeném pohonu předních kol. Do toho André Citroën, známý svými riskantními kroky typu nákupu patentů za přemrštěné ceny nebo zálibou v gamblerství, přišel s další komplikací. Vysnil si použití automatické převodovky.
Chtěl použít systém Sensaud de Lavaud, ale firma se dostávala do stále hlubších finančních problémů – prodeje klesaly, kvůli snahám snížit mzdy se nevyrábělo, a v kasinech Barriére de Deauville v Normandii a dalším v Monte Carlu také zahučela spousta peněz. Na poslední chvíli představoval nový Traction Avant skupině finančníků, před jejichž vyděšenými zraky se ale automat rozletěl na kusy – ve svém tehdejším stavu nebyl dostatečně odolný proti vyšší zátěži.
Firmu, která chystala revoluční a jak ukázala pozdější léta skvělý produkt, převzal po zprávě Banque de France z května 1934 o ztrátě 200 milionů franků její největší věřitel, společnost Michelin. André Citroën byl penzionován, jeho zdraví se zhoršovalo a nakonec tento pozoruhodný muž 3. července 1935 zemřel na rakovinu žaludku. Traction Avant, velkolepý projekt, byl přitom představen prodejcům soukromě již 23. března 1934 a oficiálně veřejnosti 18. dubna téhož roku v okázalé pařížské prodejně Citroënu.
A i když jej nyní známe pod tímto názvem (v překladu „pohon předních kol“), správně byl značen podle fiskálního výkonu, tedy zdanění – první verze proto nesla označení 7 CV. A ta měla jako jediná skutečně výkon 7 koní (5 kW) z čtyřválce o objemu 1,3 litru. Později v roce 1934 se představily verze s motorem o objemu 1529 cm3 s výkonem 26 kW a maximální rychlostí 100 km/h a také 7 S, sportovní provedení s motorem 1,9 a 34 kW, schopné upalovat až 115 km/h. Výroba tohoto typu 7 skončila na jaře roku 1941.
V srpnu roku 1934 se objevila verze 11 s větší karoserií – k původním rozměrům přidala o 12 cm širší a 20 cm delší kapotáž v kombinaci s motorem 1,9 ze sportovní 7 S, od roku 1939 se pak výkon zvýšil na 41 kW. Výrobu samozřejmě přerušila válka, ale po ní se opět rozjela – poslední evolucí typu 11 byl model D z května roku 1955 s výkonem 50 kW. Pro náročnější zákazníky představil Citroën v roce 1938 model 15 s řadovým šestiválcovým motorem o objemu 2867 ccm a s výkonem 57 kW. Ten si vyžádal prodloužení kapoty o 11 centimetrů. Jeho nejdokonalejší varianta se objevila v roce 1954, dostala totiž zadní nápravu s hydropneumatickým vyrovnáváním světlé výšky.
Za zmínku stojí také prodloužené provedení Familiale s třemi řadami sedadel pro devět pasažérů, vznikaly i pick-upy, kabriolety nebo kupé. Specialitou která se nedostala do výroby, byl typ 22 CV s osmiválcovým motorem o objemu 3,8 litru – s výkonem 74 kW zvládal až 140 km/h, ale z přibližně dvacítky prototypů se nezachoval ani jeden.
Výroba stroje plného inovací skončila 24. července roku 1957 s celkovým počtem 758.948 kusů. Auto tak skutečně zaznamenalo neuvěřitelný úspěch a nalinkovalo podobu typického evropského vozu na desítky let dopředu. Malá perlička na závěr – skříně s řešením transaxle z Traction Avantu použil John Cooper u svých velmi úspěšných formulí T43, T45, T51 a T 53.