Několik prototypů legendárního motocyklu se v závěru války ukrývalo u příbuzných zaměstnanců. Ještě předtím však probíhaly jízdní zkoušky na veřejných komunikacích.
Jeden z nejslavnějších motocyklů Československé historie - Jawa 250 Pérák - se světu oficiálně představil na pařížském autosalonu v září 1946, kde získal zlatou medaili za konstrukční řešení i design. Jeho historie je ale o několik let starší.
Na veřejnosti koluje řada historek o utajovaném vývoji tohoto legendárního stroje během německé okupace. Faktem ale je, že mnohé se odehrávalo Němcům takřka přímo před očima - v bývalém pražském servisu motocyklů Jawa.
Například v Národním technickém muzeu na pražské Letné je vystavena Jawa 250 DIN. Jedná se o stroj, který se pohyboval po veřejných komunikacích již v roce 1942, a který skupina konstruktérů pod vedením Josefa Jozífa vylepšovala ještě následující dva roky. Jelikož hned vedle stojí provedení Jawy 250 11 Pérák, dá se snadno spatřit nápadná podobnost obou strojů. Válečnému motocyklu sice chyběla typická přední vidlice se světlometem a řada dalších unikátních řešení budoucí legendy, nicméně základní prvky už byly jasně patrné. Konstrukce je diametrálně odlišná například v porovnání s motocyklem Jawa 250 Duplex-Blok, který se začal vyrábět v roce 1939.
Jak uvádějí pamětníci, aby prototypy při jízdních zkouškách nebudily pozornost, měly působit jako německé vojenské stroje. Ty tehdy Jawa opravovala a vracela zpět armádě. Proto získaly vojenskou kamufláž a dokonce byly opatřeny poznávací značkou vojsk SS. Výhodou bylo, že se k testům dal využívat nedostatkový vojenský benzin.
Jawa 250 DIN měla o půldruhého kubického centimetr menší zdvihový objem jednoválcového motoru (247 oproti 248,5 u Péráku) a výkon pouze osm koní. Finální 250 Pérák pak disponoval výkonem osm koňských sil. V důsledku toho také DIN jezdil jen 90 kilometrů v hodině, zatímco Pérák rovnou stovkou.
Nebýt těchto zkoušek, nestihl by se vývoj nové Jawy dokončit tak, aby již v roce 1946 mohla začít sériová výroba. První rok se vyrobily necelé dvě tisícovky, v roce 1947 již desetkrát tolik.
Jawa 250 Pérák procházela po celou dobu své výroby - trvala až do roku 1954 - řadou vylepšení. První verze od roku 1946 do roku 1950 je označována jako typ 10, posléze šlo o typ 11.
Byl to velice výhodný vývozní artikl. Po stroji byla velká poptávka a mnohá technická řešení, která podle odborných odhadů předběhla dobu minimálně o pět let, brzy okopírovali i renomovaní výrobci ze západních zemí.
Shodnou konstrukci využila Jawa rovněž u silnější "třistapadesátky." Ta se od roku 1948 nejdříve nabízela jako Ogar (tato předválečná motocyklová značka již byla začleněna pod Jawu) a jedinou nabízenou barvou byla nevzhledná šedivá). Nakonec ale i ona získala logo Jawa a typickou červenou barvu.
Následníkem Péráku byla Jawa 353 zvaná Kývačka, která měla shodný motor s předcházejícím modelem, ale přepracovaný podvozek. Nakonec vydržela ve výrobě celých dvacet let.
