Kapitoly článku:
Panelové cesty, zvířata a mrtvoly na cestě
Pokud jsem označil stav srbských dálnic za neutěšený, těžko budu hledat slova pro obyčejné silnice. Opravdu nevím, jak se vyjádřit o panelové vozovce, která vás katapultuje každé dva metry do stropu, vozovce která při rychlosti vyšší než 40 km/h nekompromisně ničí vše, co jí stojí v cestě. Dvacet kilometrů po takových vozovkách a budete vděčni za zalátaný český asfalt. V rámci objektivity musím podotknout, že jsem narazil na zhruba 30 km nových cest, což je ale slabá náplast zato, co jsem musel na srbských vozovkách vytrpět.
Jedna z "rušných" křižovatek malého města na srbsko-rumunských hranicích. -- Pracovní
morálka cestářů není nijak valná, jeden pracuje, zbytek už delší dobu postává, kouří a svačí.
-- Povrch mnoha ulic tvoří udusaná hlína a kameny
Na území Srbska jsem se pohyboval v noci (cestou tam) i za bílého dne (cestou zpět). Cesta v noci byla značně deprimující a to z několika důvodů. Za prvé jsem projížděl neznámým územím, za druhé byly vozovky i v obci velmi špatně osvětleny (lampy pouličního osvětlení byly od sebe značně vzdálené, úplně chyběly, nebo byly zarostlé stromy), za třetí leželo podél cest neuvěřitelné množství mrtvých zvířat, které srazily sporadicky projíždějící automobily.
Mrtvoly zvířat na cestách, jak se později ukázalo, nebyly ničím neobvyklým. Mezi nejčastější oběti patří lišky, psi a kočky, pokud máte „štěstí“, narazíte na mrtvou krávu. Srážku s krávou má obvykle na svědomí nákladní automobil, místo nehody vypadá jako scéna z hororu. Na cestě je rozstříklá krev, mrtvá kráva leží odhozená v příkopě. Když už se zmiňuji o kravách, nesmím opomenout jednu pikantnost. Dobytek jako takový se ve východní části Srbska pohybuje zcela svobodně.
Pastviny nejsou nijak ohraničeny, krávy přebíhají vozovku, kdy se jim zachce. Cestou zpátky jsem stádo krav objížděl, v duchu jsem se modlil, aby se krávy nesplašili a nebohou Alhambru i s její posádkou neotočili na zad. Naštěstí vše dobře dopadlo, krávy narozdíl od obyvatel srbských vesniček západní vůz příliš neregistrovaly. V praxi se řeší situace s dobytčím stádem tak, že autobus či jakékoliv jiné vozidlo zastaví a čeká, než krávy cestu v poklidu přejdou. Pokud si nějaká kráva postaví hlavu, může být na cestě do práce veselo.
Chování srbských řidičů, značení cest
Chování řidičů, kvalitu značení i srbský vozový park jsem sledoval v několika městech. Nejvíce poznatků jsem získal na srbsko-rumunských hranicích v Bele Crkvi a jejím okolí. Džungle na silnicích, na níž jsem byl předem upozorňován, byla horší, než jsem myslel. Na mnoha místech chybí základní značení, mnoho značek lze rozpoznat pouze podle tvaru, neboť její povrch poznamenal zub času (důležité upozornění: Neumíte-li rusky, budete mít problémy. Některé směrovky jsou totiž psány pouze azbukou). Tam, kde značky jsou, není vůle je respektovat.
Pokud neovládáte azbuku, moc si v Srbsku nepočtete.
-- Další křižovatka na malém měste. Tentokrát nechybí semafor
Musíte být ostražití a vyrazit do křižovatky teprve tehdy, je-li úplně prázdná, případně tehdy, dá-li vám někdo znamení, že můžete jet. Smířit se musíte s hlasitým troubením, klakson je po spojce, plynu, brzdě a volantu snad nejčastěji používaná část automobilu. Nejhorší situace je v tomto směru v Bělehradu, kde řidiči na klaksonu zřejmě sedí. Všude se troubí, znamení o změně směru jízdy je v Bělehradu i ostatních částech Srbska sprostým slovem. Parkuje se všude, na chodnících, klidně tři metry před křižovatkou.
Pokud šílíte v situacích, kdy se před vás někdo zařadí, aniž by před tím použil směrová světla, obrňte se v Srbsku trpělivostí. Šílené manévry a přejíždění ze strany na stranu to vše navíc za hlasitého troubení jsou denním chlebem srbského řidiče. Cizinci, kteří nejsou na tento způsob jízdy zvyklí, musí být ostražití a chtějí-li domů dorazit živi a zdrávi bez promáčklé karoserie, musí neustále sledovat dění před, za i po stranách vozidla.
Policie v Srbsku korzuje ulice i dálnice, za dobu pobytu jsem ji neviděl pokutovat špatné parkování či průjezd na červenou. Pokuty se rozdávají hlavně za překročení povolené rychlosti, policie disponuje obávanými pistolkami, maskovaný policista loví za stromem hříšníky. Zastaví-li vás policista, nemusíte se příliš bát. Jelikož neovládá latinku ani žádný cizí jazyk, nemá, co by vlastně kontroloval.
Vozový park
Jistě tušíte, že složení vozového parku bude odlišné od toho, který vídáme v České republice, Maďarsku nebo Polsku (stejně jako se český vozový park stále liší od toho, který vidíme v Německu, Británii atd.). V drtivé většině převažuje „nestárnoucí“ Yugo, které se dá pořídit za 100 Euro (pro zajímavost – skoro stejně stojí sklíčko do zrcátka na nový Renault Kangoo). Vedle Yuga jezdí v Srbsku obrovské množství malinkých fiatů, stařičkých jedničkových Golfů, často potkáte zastavu, ladu atd.
Zachovalý VW patří spíše do muzea než na silnici. Pod vodní hladinou je téměř 30 cm díra.
-- Na rozbahněné ulici chybí pouliční osvětlení
Bohatší občané si pořídí postarší Opel Kadett nebo českou Škodu Favorit. Do skupiny luxusnějších vozů náleží také staré dieselové mercedesy, potkat lze i drahé západní vozy. Při jízdě po okolí a větších městech typu Smederevo, Vršač, jsem narazil na nový Opel Vectra, Volkswagen Passat, Škodu Octavii (ta se dá v Srbsku pořídit za slušný peníz). Majiteli dražších vozů jsou místní podnikatelé, ředitelé mála podniků, které na hranicích s Rumunskem i dále ve vnitrozemí fungují.
Krásně naleštěná Zastava -- Také 1000 km od domova potkáte Škodu Favorit
Drahý automobil si mohou dovolit údajně také doktoři, zdravotnictví funguje v některých oblastech způsobem – „zaplať, nebo chcípni“. Staré automobily, ať už se jedná o Yuga či jakékoliv jiné mají přirozený tuning, zvuk linoucí se z výfuků dává tušit, že jsou děravé jako cedník. Mnoho automobilů nemá výfuk vůbec, v noci nelze projíždějící automobil v žádném případě přeslechnout. Podle chování automobilů na křižovatce soudím, že mnoha vozům nefungují pořádně ani brzdy.