Kupovat stará auta přímo v České republice má své výhody, ale někdy také zásadní nevýhody. Jak to funguje, když si chcete pořídit něco pěkného starého v zemích EU? A jak to je pak s přihlášením do provozu? Vyzkoušeli jsme to.
Kapitoly článku:
Stará auta mají své velké kouzlo a je úplně jedno, jestli se budeme bavit o obyčejných osobních modelech nebo autech na ryze sportovní svezení. Minulý rok jsem definitivně dospěl k názoru, že i já potřebuji mít ve své garáži něco starého, čistě mechanický vůz. A protože se mi z nějakého důvodu už od dávného mládí líbí Zastava 101, začal jsem po tomto autě pátrat.
Brzy se objevil problém. V českých končinách se našlo pár kousků, ale ty byly buď rozpadlé, před velkou renovací, nebo v pěkném stavu, ale za cenu, která byla nad můj rozpočet. Jen pro zajímavost, jeden pěkný exemplář stál šedesát tisíc, jiný skoro sto (ten je ale na prodej snad už pět let). Budu muset jít blíže ke zdroji, tedy směr Chorvatsko.
Klasické stránky mobile.de určitě zná každý, kdo chce něco kupovat v Evropě, jako velmi užitečný se ukázal také web ooyyo.com, přes který jsem se dostal na chorvatský server njuskalo.hr. A tam už nabídka vypadala docela jinak. A tam jsem si nakonec vyhlédl svůj exemplář.
Takže to je ona, na fotkách vypadá velmi pěkně a je odhlášená. Majitel sliboval, že s prodejem počká, zbývá jenom vyřešit, jak auto dostat z Chorvatska do ČR
Směr Záhřeb, aneb mohu vůbec řídit?
Kontaktoval jsem tedy prodávajícího, který naštěstí uměl anglicky, takže nebyl s komunikací příliš velký problém. Vyslovil jsem žádost o podrobnější fotky exponovaných míst typu prahů, spodků dveří a dalších podobných detailů. Fotky samozřejmě nikdy neukážou realitu tak, jak je, ale lepší než nic. Po chvilce váhání bylo o výletu do Chorvatska rozhodnuto. Náš konkrétní vůz parkoval ve městě Dugo Selo kousek za Záhřebem. Teď už zbývá sehnat pouze auto a vlek, což se nakonec podařilo, ale byl tu další háček. Mohu vůbec řídit?
Bohužel už jsem se za volant nedostal v době, kdy se automaticky k řidičáku typu B dávalo rozšíření na přívěs typu E na požádání, pokud měl žádající několikaletou praxi. A já vlastním průkaz pouze na osobní auta B bez jakéhokoliv rozšíření. Po delším pátrání se ukázalo, že mohu řídit vůz s přívěsem, pokud se souprava vejde do 3,5 tuny, jenže zas tak lehká Zastava není. A rozšíření na B+E (respektive na B 96 pro hmotnost soupravy do 4250 kg) znamená v dnešní době klasickou autoškolu a několik tisíc korun. Tenhle problém nakonec vyřešil můj táta (děkuji), který se vypravil do Záhřebu se mnou.
Jízda s přívěsem: Na co stačí skupina B?
Otázka hmotností přívěsů v kontextu základního řidičského oprávnění pro skupinu B se ukázala jako celkem komplikovaná. Na internetu lze dohledat různá vysvětlení. Realita ale nakonec tak složitá není. S řidičským oprávněním skupiny B lze 1) řídit vůz, ke kterému je připojené přípojné vozidlo o hmotnosti do 750 kg, nebo 2) o hmotnosti vyšší než 750 kg, kdy se ale celá souprava musí vejít do 3,5 tuny. Vždy se sčítají nejvyšší dovolené hmotnosti obou vozidel uvedené v technických průkazech. Existuje ještě rozšíření skupiny B označené kódem 96, které umožní řízení soupravy o hmotnosti do 4250 kg.
Další věci související s cestou asi není třeba rozepisovat. Všechny takové ty dálniční známky a poplatky určitě dobře znáte z cest na dovolenou. Před cestou jsem se ještě několikrát ujistil u prodávajícího pana Milana, že naše dohoda opravdu platí a nakonec jsme po zdlouhavé jízdě 80 km/h na dálnici dorazili na místo určení.
I tato Zastava byla samozřejmě v horším stavu, než jak se zdálo, především ji trochu napadl kutil, ale měla několik zásadních výhod. Není shnilá, nemá zničený interiér, je v původním stavu a technika vypadá opravdu zachovale. A tak šla na „plaťák“
Jak se smlouvami?
Smlouvy jsme si vyměnili s prodávajícím dopředu přes email. Jsou v chorvatštině a já jsem samozřejmě nechtěl podepisovat něco, čemu absolutně nerozumím. Toto bylo tedy připravené, Zastava byla odhlášená a bez SPZ. Pro mé potřeby ideální stav.
Jak se dalo čekat, v reálu auto vypadalo hůře než na fotkách. Úplnou radost mi nedělal především fakt, že například pravý přední blatník někdo evidentně opravoval, nebo, což se ukázalo během krátké projížďky, že brzdy vlastně vůbec nefungují (auto dlouho stálo). Jako celek ale stav odpovídal mým představám, takže jsem vůz vzal. Popravdě musím říci, že tenhle bod nákupu auta v zahraničí je asi nejtěžší, protože představa, že jedu 700 km s přívěsem jen tak a nakonec odjedu s prázdnou se mi vůbec nezamlouvala.
Prodávající Milan ještě trval na tom, že smlouva musí být potvrzena notářem. Nepodařilo se mi zjistit, zda je to v Chorvatsku opravdu nutné, nebo zda chtěl, aby si vydělal i kamarád notář, každopádně jsme šli ještě na kávu za pánem, který zkontroloval naše doklady, dal na smlouvu razítko a vyžádal si třicet eur (pokud si to správně pamatuji).
S klíčky, doklady od auta, notářsky ověřenou smlouvou a Zastavou v barvě hořčičná na vleku jsme vyrazili zpět do ČR.
