Pro německou automobilku pracoval přes čtyři dekády, během nichž stvořil mnoho jejích ikonických aut. Toto je jeho příběh.
Kromě své výjimečně úspěšné práce proslul Ital Bruno Sacco také citáty, kterými se Mercedes vlastně řídí dodnes. Například prohlásil: „Mercedes musí vypadat jako Mercedes“ nebo „Jsem designérem v Mercedesu ne proto, abych dělal ‚Umění pro umění,‘ ale aby se jeho vozy úspěšně prodávaly.“
Narodil se 12. listopadu 1933 v Udine, původně byl geodetem, dokonce nejmladším v Itálii, když v roce 1951 úspěšně složil zkoušku. Avšak ve stejném roce také navštívil autosalon v Turíně, kde ho uchvátil vůz Studebaker Starlight, navržený Francouzem Raymondem Loewym. Později také vzpomínal jak obdivoval vozy Studebaker, s nimiž dojížděli američtí vojáci z přístavu Terst do Rakouska skrze město Tarviso, kam se Sacco přestěhoval se svou rodinou.
Itálie se v této době nedlouho po válce opět probouzela, představovala tavící kotel, v němž se míchaly nápady z USA, které se propojovaly s italským citem pro eleganci. Slavní designéři oblékali nejen americké vozy do překrásných tvarů a tento svět Sacca uchvátil. Koncem roku 1955 nastoupil do karosárny Ghia jako modelář, zde sbíral zkušenosti v době, kdy se tu rodily skvosty typu Karmannu-Ghia nebo konceptu Gilda, o němž tvrdí, že se stal jedním z prvních zdrojů jeho inspirace. Spolupracoval zde také s profesionály typu Sergia Sartorelliho nebo Giovanniho Savonuzziho. Právě kontakt se společností Karmann v této době, společně se znalostmi Němčiny, vedl k osudovému setkání s Karlem Wilfertem na turínském autosalonu v roce 1957.
Wilfert v roce 1955 založil stylistické studio značky Mercedes-Benz v Sindelfingenu. Což byl ve své době velmi progresivní krok, protože řada značek stále nechávala design na externích dodavatelích a karosárnách. Slovo dalo slovo, Wilfert mladého Sacca pozval koncem toku 1957 do Sindelfingenu a již 13. ledna 1958 nastupoval jako druhý stylista, tím prvním byl (tehdy ještě ne tolik) legendární Paul Bracq. Pro zajímavost, jeho nástupní měsíční plat činil 650 marek, tedy zhruba o čtvrtinu vyšší, než byl tehdejší průměr v NSR.
Původně chtěl u Mercedesu strávit jen několik let, ale brzy po nástupu se seznámil s Annemarií Ibe z Berlína, vzali se a za krátkou dobu se jim narodila dcera Marina-Mercedes, která mimochodem později pokračovala v rodinné tradici a byla designérkou u – hádejte, které automobilky, její jméno napoví.
Po svém nástupu pracoval na řadě legendárních projektů – „Pagodě“ 230 SL, luxusní limuzíně 600 a později stál také za legendárními šípovitými prototypy C 111, které lámaly mnoho rekordů. Během sedmnácti let dokonale pochopil Mercedes-Benz jako značku, bylo proto logické, že se ve svých dvaačtyřiceti v roce 1975 ujal pozice šéfdesignéra.
V následujících letech sázela značka na trh samé hity – z hlediska designu i popularity. Piáno W 123, luxusní kupé C 126, které Sacco dodnes vlastní a o němž tvrdí, že má nejkrásnější příď ze všech Mercedesů. Pak v roce 1982 obří úspěch ve formě modelu 190 (W 201), následovaný o dva roky později budoucí třídou E ve formě modelu W 124… V roce 1993 se Sacco stal členem vedení společnosti Daimler-Benz, jeho poslední prací byla třída S W 220 z roku 1998. O rok později odchází z pozice šéfdesignéra.
V čem tedy tkvělo tajemství jeho úspěchu? Už jsme si řekli, že dokonalé chápal značku, dále se pak řídil dvěma principy, kterým říkal vertikální afinita a horizontální homogenita. Ten první znamená, že po příchodu nástupce nesmí předchozí model působit zastarale, druhý sjednocení designových prvků napříč celou nabídkou. Dále ctil princip, dle kterého jste ve zpětném zrcátku museli vždy poznat, že za vámi jede Mercedes. Platí to u „jeho“ značky i dnes? Nám se zdá, že ano – i to je jeho odkaz.