Na začátku 90. let si Honda uvědomovala, že chce-li být cenově konkurenceschopná na evropském trhu, musí své vozy začít vyrábět přímo v Evropě. Prvním modelem vyráběným od roku 1992 v továrně v britském Swindonu byl Accord 5. generace v podobě čtyřdveřového sedanu. Na evropském trhu byl doplněn ještě variantami kombi a kupé, které se však dovážely z továren v USA.
Testovaný vůz pocházel z generace Accordu po faceliftu provedeném v roce 1996, který mu vtisknul charakteristickou masku chladiče a opatřil jej dvojitými hlavními světlomety. Interiér vozu byl v podstatě zachován v původní podobě. Hlavní změnu představovalo zavedení nevšedního motoru 2,2i VTEC/110 kW, který se stal alternativou k jednotkám 1,8i/85 kW, 2,0i/96 kW. Dále byl do výroby uveden nový vznětový motor s přímým vstřikem nafty 2,0 TD/77 kW. Zajímavé je, že všechny tyto motory si vystačily s jedinou vačkovou hřídelí, tedy rozvodem SOHC, byť s vyjímkou vznětové varianty využívaly čtyř ventilů na válec. Nejvýkonnější motor 2,2i VTEC patřil mezi vůbec první sériově vyráběné motory vybavené proměnlivým časováním ventilů. Accord s tímto motorem a v nejvyšší výbavě stál ve své době 749 000 Kč, tedy přibližně tolik, co tehdejší novinka Honda CR-V ve standardu. Tuto cenu bylo možno považovat za příznivou.
Honda Accord se na našem trhu s ojetými vozy vyskytuje nejčastěji ve verzi 2,0i LS, která se ve své době prodávala za 629 000 Kč. A právě tato varianta prošla redakčním testem.
Základní specifikace testovaného vozu
Honda Accord 2,0i LS
Cena: 159 000 Kč
Rok výroby: 1997
Najeto: 93 000 km
Výbava: 2x airbag, klimatizace, ABS, elektrické ovládání oken a zpětných zrcátek, centrální zamykání s DO, posilovač řízení, šíbr s el. ovládáním, vyhřívání sedadel, kožené čalounění, rádio a repro
Další záznamy: dovoz Německo, servisní knížka
Zvenčí
Hned při prvním pohledu vynikne dlouhá a na klasický sedan velmi nízká karosérie. Protože je v dané třídě rozvor Accordu 2 720 mm hodnotou spíše průměrnou, na větší délce vozu se podílí především dlouhé převisy karosérie. Vůz charakterizují jednoduché, oblé a dynamicky i elegantně působící linie a hladké plochy, díky čemuž Accord i po deseti letech stále působí relativně moderně.
Decentní maska chladiče je ohraničena širokým chromovaným rámečkem a kapota je rozdělena dvojitým prolisem obtáčejícím spodní část masky. Lakované plochy, včetně nárazníků, jsou ozvláštněny matně černými detaily, jako jsou rámy oken, dveřní kliky, obklady prahů a boční ochranné lišty, jimiž prochází tenké stříbřité lišty. Spolu s maskou chladiče a teleskopickou anténou představují jediné chromové ozdoby na voze. Za zmínku stojí velmi dobře vyřešená aerodynamika karoserie, patrná například minimálními spárami mezi karosářskými díly (jež často díky tomu mohou naznačit eventuální předchozí havárii) či maximální přiblížení oken profilu karosérie.
Z vozu je velmi dobrý výhled, a to především vpřed a šikmo vpřed. Naopak couvání komplikuje vysoká hrana zavazadlového prostoru. Na zkoušeném voze proto byly dodatečně instalovány zadní parkovací senzory, které se však nevyznačovaly přílišnou spolehlivostí.
Uvnitř
Uvnitř si člověk rázem uvědomí, že usedá do sportovně laděného sedanu. Přístup do interiéru je pohodlný díky dlouhým a v dostatečně velkém úhlu se otevírajícím dveřím. Je však třeba si zvyknout na nízko položená sedadla, z nichž se, zvláště na chodník, často komplikovaně vstává. Přední sedadla jsou rozměrná a pohodlná, ačkoli bychom u podobného vozu očekávali poněkud výraznější boční vedení.
Řidič má k dispozici kromě výškové regulace sedadla také nastavitelnou tuhost bederní opěry, která se ovládá poněkud netradičně kličkou vpravo pod sedákem. Cestující vpředu mají dost místa ve všech směrech, což však nelze říci o těch vzadu, kde je prostoru méně než bývá u vozů střední třídy zvykem. Sedadla jsou zde uložena nízko, což alespoň částečně kompenzuje nízkou střechu. Interiér je sice dosti široký, ale místa pro nohy je zde poskrovnu. Pokud by dopředu usedl nějaký dlouhán a rozhodl se posunout své sedadlo zcela vzad, přišel by zřejmě za ním sedící cestující o kolena, což dokumentuji v obrazové příloze.
Před řidičem se nachází dnes již sice poněkud zastaralá, ale stále velmi přehledná, palubní deska. Je obložena kvalitním měkčeným plastem a řidič zde nalezne vše, co potřebuje. Přístrojový štít má ve svém středu velký rychloměr a otáčkoměr, po stranách pak obligátní teploměr chladicí kapaliny, palivoměr a sadu kontrolek. Poněkud archaicky a nepřehledně působí spínače vyhřívání zadního okna a zadních mlhovek pod volantem.
Na středovém panelu jsou přehledné ovladače ventilace se spínačem manuální klimatizace nevýrazného účinku, jež je součástí bohaté základní výbavy naprosté většiny Accordů na našem trhu. Pod nimi se nachází prostor pro rádio, které lze skrýt praktickým víkem. Za ním je rovněž schována další malá schránka. Středová konzole je z výroby obložena imitací dřeva. Nepříliš důvěryhodně působí podobné dekory okolo průduchů ventilace a dveřních klik, které jsou dílem některého z předchozích majitelů.
Volant je vzhledem k charakteru vozu příliš velký, také převod řízení s více než třemi otáčkami mezi krajními rejdy by mohl být strmější. Spolu s řadicí pákou je obšitý odolně působící kůží.
Čalouněný zavazadlový prostor je přístupný rozměrným, avšak nečalouněným víkem, odjišťovaným buď zevnitř, nebo klíčem zvenčí. Jeho objem je v dané třídě pouze průměrný, navíc omezovaný dovnitř zasahujícími úchyty víka. Naopak potěší mělká prohlubeň v zadní části, umožňující přepravovat drobnější předměty bez nutnosti jejich upínání. Objem prostoru lze zvětšit sklápěním asymetricky dělených opěradel zadních sedadel, vzniklý otvor je však omezován výztuhou karosérie.
Testovaný Accord byl vybaven příplatkovým střešním oknem s elektrickým ovládáním. Toto okno lze buď zcela zasunout do zadní části střechy, nebo jen vyklopit jeho zadní část pro odvod vzduchu z prostoru předních sedadel. K dispozici je také zasouvatelná záclona.
Největším lákadlem zkoušeného vozu byl jeho černý kožený interiér. Byl jsem zvědav, jak obstojí v největších vedrech. Kupodivu to nebylo tak hrozné, ačkoli přímý kontakt těla s tímto neprodyšným materiálem nemusí být každému příjemný. Horší bylo, že při parkování na přímém slunci se černá kůže rozpálila a nejen že cestující po nasednutí pořádně hřála, ale prohřívala i celý interiér. V ostřeji projížděných zatáčkách navíc poněkud klouzala.
Za volantem
Podvozek spolu s motorem patří k tomu nejlepšímu, co lze u vozu této kategorie a daného stáří nalézt. Vůz zůstává stabilní za všech podmínek, karosérie se nenaklání ani při ostřejším průjezdu zatáčkou. Při prudkém brždění se příď „nepotápí“, při akceleraci nezvedá. Tuhé odpružení není kupodivu na úkor pohodlí, podvozek účinně tlumí rázy při přejíždění nerovností. Spolu s dobrou aerodynamikou se tak podílí na znamenité akustické pohodě v interiéru.
Díky relativně krátkému rozvoru náprav (vzhledem k celkové délce vozu) je vůz hbitý i při rychlém průjezdu serpentinami, kdy by však řidič uvítal již zmíněný strmější převod řízení. Tomu však nelze díky klasickému hydraulickému posilovači upřít přesnost ani dobrý kontakt řidiče s předními koly. Vůz se chová takřka neutrálně, ale přirozeně směřuje spíše k nedotáčivosti. Skutečnými limitními faktory se u zkoušeného vozu ukázaly být silně „klouzavé“ zimní pneumatiky. Velmi dobrý dojem zanechaly účinné brzdy, naopak ruční brzda s typicky dlouhým chodem páky si již žádala o seřízení.
Další silnou stránkou Hondy Accord je její motor. Jeho chod je měkký, kultivovaný a zhruba do 4 000 ot./min. i tichý. Na jeho solidní zátah lze spoléhat už od 2 200 ot./min., což u víceventilových motorů tohoto typu nebývá pravidlem. Motor se rád vytáčí a nad hranicí 4 000 ot./min. přináší výborné zrychlení.
Abych ale zkoušený Accord pouze nechválil. Dynamické jízdě poněkud bránila převodovka, respektive její již zřejmě opotřebované synchrony. Ne, že by nebyla přesná, ale zvláště při řazení ve vysokých otáčkách bylo zasouvání převodů poměrně obtížné. Všestrannému využití vozu brání také jeho světlá výška, která znesnadňuje pohyb i po běžných polních cestách. Při plném využití přepravní hmotnosti vozu pak bude jeho řidič trnout při každém větším zhoupnutí i ve městě, kdy lze očekávat „škrknutí“ výfukem. Ten byl mimochodem u zkoušeného vozu původní a zatím nenaznačoval nutnost výměny.