[Komentář] Druhé největší německé velkoměsto hodlá do dvaceti let realizovat velkolepou urbanistickou vizi. Bude k tomu potřeba jedna maličkost: Zakázat lidem preferovaný způsob dopravy.
Snad jste to už četli: Hamburk, velké přístavní město na severu Německa, zakáže auta. Městští urbanisté chtějí na podstatné části rozlohy Hamburku vybudovat takzvanou „zelenou síť“, v níž se budou lidé přepravovat pěšky, na kole nebo hromadnou dopravou.
Jak informoval mezi jinými britský The Independent, zelená síť propojí parky, rekreační oblasti, zahrady a hřbitovy předivem cest, které dohromady pokryjí asi 40 procent rozlohy města. Pro auta v nich nebude místo.
Vize věčné neděle
Příznačné je vyjádření, které britskému listu poskytla mluvčí hamburské radnice: „Naší vizí je síť, která pomůže lidem nejen dostat se z bodu A do bodu B udržitelným způsobem. Nabídne jim příležitost procházet se, plavat, provozovat vodní sporty, pořádat pikniky, navštěvovat restaurace, užívat si klidu a sledovat přírodu přímo uprostřed města.“
To je jistě velkolepá a přitažlivá představa, ale postrádám v ní jednu maličkost: nudný, běžný každodenní život s jeho klopotnými starostmi. Dojíždění z práce a do práce. Doprava malých dětí do školky. Velké nákupy. Stěhování bicí soupravy. Zkrátka všechny ty aktivity, které tvoří podstatnou část našich životů a kvůli nimž drtivá většina těch, pro které není automobil finančně nedostupný, auto má a používá navzdory značným nákladům a všem uměle budovaným překážkám.
Z toho, jak je záměr formulován, je zcela očividné, že se nejedná o snahu chránit životní prostředí. Zákaz vjezdu má platit pro všechna osobní vozidla bez ohledu na způsob pohonu a jejich výfukové emise. Jde o zrůdnou kolektivistickou vizí, která chce ve jménu báječného nového světa vnutit masám skromnější způsob života.
Šlapáním do pedálů vstříc vítězství socialismu
Samozřejmě nejde o nic nového. Automobil jako viditelný symbol majetkové nerovnosti je odjakživa trnem v oku rovnostářům všeho druhu. Hamburským urbanistům by nepochybně nadšeně tleskal Mao Ce-tung. Velký kormidelník a tvůrce nelidského režimu, který za sebou nechal miliony mrtvých, byl fascinován představou, že porobený lid se bude přepravovat na kolech.
Hned v roce 1950 vyhlásil Mao Čínu královstvím bicyklů. Spolu s hodinkami a šicím strojem bylo kolo jedním ze tří předmětů, které měl vlastnit každý občan. Mao v něm spatřoval velký symbol rovnosti a ochoty (sic!) občanů používat sílu vlastních svalů k práci na vítězství socialismu.
Jsem hluboce přesvědčen, že posedlost zeleného urbanismu jízdním kolem jako preferovaným způsobem dopravy má stejné ideové kořeny.
Svatí bojovníci proti automobilu nechtějí vidět, že v každém autě sedí člověk. Odmítají připustit, že miliony lidí usedají den co den do toho báječného vynálezu, protože od něj dostávají nedostižnou kombinaci flexibility, komfortu a rychlosti.
Zmutovaný urbanismus
Automobil patří do moderního velkoměsta stejně jako domy. Je součástí životního stylu, kterému lidé dávají přednost, kdykoliv dostanou na výběr.
Urbanismus v té podobě, jaká hrozí prosadit se v Hamburku, ale zmutoval do patologické formy. Místo aby hledal cesty, jak přizpůsobit vizi města preferovanému životnímu stylu občanů, rozhodl se násilím přinutit občany, aby přizpůsobili svůj způsob života vizi Velkého plánu. To není nic než sofistikovaná forma diktatury.
Nejpozději na tomto místě musím vyvrátit dvě tušené námitky.
Zaprvé, nemám nic proti jízdnímu kolu a podporuji myšlenku, že každému, kdo chce kolo používat jako dopravní prostředek, to musí být umožněno (což ještě neznamená, že se pro něj má budovat vyhrazená infrastruktura).
Zadruhé, nepopírám, že provoz aut ve městech přináší těžko řešitelné problémy. Ty jsou ale způsobeny tím, že města ztratila schopnost přizpůsobovat se měnícím se potřebám lidí, kteří v nich žijí.
Města se mohla autům dávno přizpůsobit
Kdyby urbanisté projevovali stejný zápal pro vývoj inteligentní dopravní infrastruktury, jako mají pro zelenou totalitu, mohli jsme mít města protkaná hustou sítí nadzemních, podzemních i povrchových silnic, vícepodlažní parkoviště v každé rezidenční ulici a dost místa pro auta všech občanů. Snad jen úzká centra historických měst jsou předurčena hledat jiná řešení.
To by ale bylo složité a drahé. A nevypadalo by to hezky na počítačových ilustracích. Proto se úřady raději pustily do války s automobilem. Nyní, zdá se, přecházíme z fáze propagandy a opatrného průzkumu terénu k realizaci ve velkém.
Lepší to nebude
Rád bych zakončil nějak optimisticky. Třeba vyjádřením naděje, že obyvatelé Hamburku vyženou svoje zastupitele z radnice i s těmi urbanisty, kteří zelenou síť naplánovali. Nemyslím ale, že se to stane. Čtvrtstoletí poté, co se zdálo, že kolektivismus všech barev byl definitivně poražen, vystrkuje znovu růžky v mnoha oblastech života – vyspělejší, prohnanější a obalený líbivými slůvky, ale o to nebezpečnější. Někteří z nás se prostě nevzdají snahy vybudovat ráj na zemi, i kdyby si kvůli tomu lidé měli projít peklem.
Foto: Wikipedia