Přestože byste si za žádnou cenu nespojovali Rusko či dřívější Sovětský svaz s úžasnou historií motoristické sportu, rovněž na východě vznikaly zajímavé projekty závodních aut. A to dokonce během drsného konce 30. let minulého století.
Při pomyšlení na rok 1938, kdy Gorkovský automobilový závod (GAZ) začal s vývojem vysokorychlostního závodního modelu GL-1, byste jako prostý obyvatel tehdejšího Sovětského svazu asi jen těžko myslel na motorsport… i takoví se ale našli. Zrovna v tuto dobu Josef Stalin rozjížděl svou Velkou čistku a hromadným vyvražďováním se zbavoval opozice, všech jemu nepohodlných osob a prahnul získat neomezenou moc.
Přesto se během tohoto černého období Sovětského svazu, navíc s druhou světovou válkou za dveřmi, pustil GAZ do stavby vozu, který měl být vůbec nejrychlejším autem SSSR. Částečně kvůli samotné propagaci domácí značky, částečně kvůli propagandě úžasného sovětského inženýrství. Překonávání rychlostních rekordů tehdy navíc v zemi nabíralo na popularitě.
A tady se nacházel i jeden doslova klíčový důvod vzniku GAZu GL-1. V květnu 1938 totiž sovětský pilot Michail Gromov stanovil domácí rychlostní rekord, když v americkém, prý naprosto standardním Cordu 812 dosáhl na tu dobu úžasných 141,5 km/h.
Žádná sláva se však nekonala. Komunistickým pohlavárům se nelíbilo, že jim domácí rekordy překonává automobil jiné než sovětské výroby. Od výsledku se ze strachu o svůj život Gromov raději distancoval. Podle všeho se bál, že by za tohle „veřejné zesměšnění“ sovětského automobilového průmyslu mohl skončit přinejmenším na Sibiři v pracovním táboře.
GAZ se tedy v roce 1938 pustil do práce, aby celou věc napravil a nejrychlejším autem byl pořádný Sovět. Čím se dostáváme k největší ironii a pokrytectví projektu GL-1. I v tomto sovětském „hot-rodu“ byste totiž našli kořeny americké techniky.
Sovět s americkým srdcem
Designérem GL-1 byl Evgenie Agitov. Ten ihned zavrhnul nápad vytvářet pro rekordní vozidlo zcela novou konstrukci a rozhodl se využít domácích dílů, přesněji rámu klasického osobáku GAZ M1.
Kde jsou ty americké kořeny, ptáte se? Přímo tady, model M1 totiž nebyl ničím jiným, než licencovanou kopií amerického Fordu Model B, kterou GAZ vyráběl již od roku 1936. Agitov dokonce nechal pod kapotou i motor navržený Fordem, tedy 3,3litový čtyřválec o výkonu kolem 50 koní (37 kW).
Inženýři si však s motorem pohráli a výkon posunuli na 65 koní (48 kW). Na forďáckém rámu se pak objevila otevřená, na tu dobu poměrně aerodynamická karoserie s ochranným hledím a bez dveří. Celková hmotnost byla rovných 1000 kg. V této specifikaci se auto objevilo už na podzim roku 1938 na závodech v Kijevu, kde testovací pilot GAZu dosáhl rychlosti 147,8 km/h.
Přestože byl tedy dřívější rekord Cordu překonán, na poměry tehdy sériových vozů se ale GAZ GL-1 zrovna moc nevytáhl. No považte, mělo se jednat o účelově postavené vysokorychlostní vozidlo… nějakých 7 km/h se tedy i GAZu zdálo jako hodně chabá ukázka síly „sovětské“ techniky.
Až v roce 1940 tak přichází modifikovaná verze GL-1, která dostala vedle upravené karoserie s asymetricky tvarovanou kabinou, špičatější přídí a většími otvory v masce také zbrusu nový motor. Konečně pořádnou strojovnu vlastní konstrukce? Ne, tentokrát řadový šestiválec o objemu 3,6 litru, který vycházel z konstrukce Chrysleru.
S tímto motorem měl červený závoďák k dispozici rovných 100 koní (73 kW). Instalace většího motoru a úprava karoserie (na lehký hliník zapomeňte) nicméně navýšily hmotnost vozu o dalších 100 kg. Přesto se ale soudruzi z GAZu následně plácali po ramenech. Dne 22. září 1940 se totiž druhá verze GL-1 stala na několik dalších let vůbec nejrychlejším autem Sovětského svazu. Při testování dokázala upalovat 161,9 km/h.
A pokud se vám taková rychlost zdá i na začátek 40. let jaksi nízká, máte správné tušení. Zatímco byl GAZ GL-1 hrdinou ve své domovině, ve srovnání se zahraniční technikou by si ani neškrtnul. Stačí jen zmínit třeba německé Auto Union, jehož závoďáky už na konci 30. let dosahovaly rychlosti přes 370 km/h.
Nikdo neví, jak skončilo
Dalších úspěchů se každopádně GL-1 ani nedočkalo, svět byl ve válce a sovětský průmysl měl úplně jiné starosti. Teď už doopravdy na motoristický sport neměl nikdo ani pomyšlení.
V tu chvíli se rovněž historie GL-1 rozplývá. Některé zdroje tvrdí, že auto bylo z neznámých důvodů sešrotováno přímo v továrně GAZu, jinde se zase objevují zmínky o zničení vozu během bombardování sovětského území. Tak či onak, původní GL-1 se současnosti nedožilo.
Na barevných fotografiích v galerii tedy vidíte moderní repliku, kterou v roce 2010 představila karosárna Boushuev. Jako referenci při výrobě pak firma používala jen hrstku dochovaných fotografií a nákresů. I díky tomu byl vůz dokončen až po třech letech práce.