Kapitoly článku:
Pro náročné
Větší řada odstartovala roku 1957 prezentací modelu 17M P2, poválečná konjunktura německé ekonomiky totiž podpořila i místní oddělení Fordu v úsilí představit veřejnosti i dražší automobily. V porovnání s dobovým britským Consulem MkII byl typ 17M P2 o něco delší, ale užší a šlo o vůz zcela odlišné povahy. Do Evropy přinášel stylistické výstřelky amerických Fordů modelového roku 1956 včetně „křidélek“ na zadních blatnících a členité a jaksi buclaté tvary vozu přinesly přezdívku „barokní Taunus“.
Ford Taunus v provedení 17M DeLuxe (P3)
Na rozdíl od většiny evropských vozů střední třídy své doby nabízel Taunus 17M P2 výběr ze čtyř a dvoudveřové karosérie. Pod jeho kapotou, jak již samo označení napovídá, se ukrýval čtyřválec s objemem 1 698 ccm, ventilovým rozvodem OHV a výkonem 60 koní (44 kW), jenž vozu umožňoval dosáhnout rychlosti 128 km/h. Dobové testy zdůrazňují především vynikající vlastnosti nové, plně synchronizované třístupňové převodovky s manuálním řazením.
Taunus 17M (P2) z roku 1957 na dobových propagačních materiálech
Znamenitým obchodním úspěchem se stala druhá generace s označením 17M P3 z roku 1960 opatřená zcela novou a velmi moderní karosérií. Bylo však jasné, že kritika veřejnosti nebyla konstruktéry vyslyšena a veřejnost se novince pomstila zavedením přezdívky „vana“. I přes zdánlivě pohrdavé přijetí se tento Taunus prodával výborně, k čemuž jistě přispěla i škála motorů s objemy 1 498, 1 698 a 1 758 ccm s výkony 55, 65, resp. 75 koní (40, 48 a 55 kW), nejvyšší rychlost těchto vozů se pohybovala od 136 do 154 km/h.
Poprvé s šesti válci
V roce 1964 byla představena třetí generace typu 17M P5 opatřená novou karosérií a škálou vidlicových čtyřválců. Vozy 17M P5 nabízely motory s objemy 1 498 a 1 699 ccm a výkony 60 a 70 koní (44 a 51 kW), vypuštění dosud nejvýkonnější varianty 1 758 ccm jednoznačně připravilo půdu nástupu většího typu 20M. Ten byl osazen novým, v řadě Taunus vůbec poprvé šestiválcovým motorem s objemem 1 998 ccm a výkonem až 90 koní (66 kW), jenž mu zaručoval dosažení rychlosti až 161 km/h. Je třeba dodat, že i tyto dvě spřízněné řady zaznamenaly vynikající prodejní výsledky.
Ford Taunus 17M (P3) z roku 1960
S jídlem roste chuť. Roku 1967 se představila čtvrtá generace označená jako generace P7, opět zahrnovala typy 17M a 20M, ale obdržela nový podvozek, nové motory a novou karosérii, jež ale byla snad až příliš americká. Tentokrát veřejnost rozmáchlý projekt německého Fordu odmítla, zdál se jí totiž příliš velký, hranatý a jaksi „cizí“. Nabídka pohonných jednotek zůstala stejná jako ve chvíli prezentace řady P5 s jedinou výjimkou na její špici, tam stanul nový šestiválec převrtaný na 2 293 ccm, výkon dosahoval plných 108 koní (109 kW) a nejvyšší rychlost vozu ležela až na hranici 170 km/h. I přesto se jednalo o prodejní propadák.
Pro své proporce se generace Taunusu P3 dočkala přezdívky vana
Prudce klesající prodeje řady P7 nutily německý Ford k rychlé reakci, a proto již rok po její premiéře zde byla meziroční modernizace značená jako P7.2 nebo P7b. Karosérie byla rychle přepracována, technika však zůstala natolik stejná, že nebylo vhodné sáhnout k označení novou číslovkou. Nabídka výhradě vidlicových motorů nyní čítala plných šest variant. Vozy 17M mohly být osazeny vesměs čtyřválci s objemy 1 498, 1 699 a 1 812 ccm (posledně jmenovaný byl ale šestiválcem) s výkony 60, 75 a 82 koní (44, 55 a 60 kW), jež jim zaručovaly dosažení rychlostí 135, 150 a 153 km/h.
Ford Taunus 20M (P5), poprvé s šestiválcovým motorem
Typy Taunus 20M byly i nadále k dispozici s výše zmíněnými šestiválci 1 998 a 2 293 ccm, novinkou se však stalo vrcholné provedení s velkým šestiválcem 2 550 ccm. Dosahovalo výkonu plných 125 koní (92 kW) a reprezentativní sedan rozjelo až na 180 km/h, což byly v dané cenové kategorii vynikající parametry. Tato jednotka se standardně dodávala do modelu M26, ale připlatit si za ni mohl i zájemce o typ M20.
Verze P7 si sympatie zákazníků nezískala
Do výše popsané řady P7.2 patřilo i velké kupé označené Taunus 20M RS Coupe dodávané s motory 2 293 a 2 550 ccm. S těmito stroji se německý Ford pustil do sportovních podniků a již 1968 nasadil trojici vozů 20M RS v maratónu London – Sydney. O rok později vyhrál jeden z těchto vozů legendární Safari, kdy již sváděl líté boje s bratrskými, sportovně střiženými vozy Capri.
Tato řada byla posledním z článků tradičních německých Fordů. Již v sezóně 1972 byla postupně nahrazována „pan-evropskými“ modely Consul, Cortina a Granada.