Kapitoly článku:
Pininfarina Spider
Poslední evoluce 124 DS z března 1982 už nenesla logo Fiatu, ale pouze Pininfarinovo stylizované písmeno „f“ a názvy Spidereuropa a Spider Azzura, ten druhý se používal v Severní Americe. Turínská automobilka poskytla karosárně veškerá práva na výrobu, takže už v San Giorgio Canavese nevznikaly jen „šaty“, nýbrž celé vozy.
Od roku 1982 vyráběl Pininfarina spidery ve vlastní režii. Nejvýkonnější model měl kompresor Volumex
V červenci 1983 se objevila Spidereuropa Volumex, která vyjela celkem v pěti stovkách kusů. Doping na 99 kW (135 kW) zajišťoval tentokrát kompresor vyvinutý Abarthem. Výroba otevřených stočtyřiadvacítek byla s definitivní platností ukončena v listopadu 1985 a zrodilo se jich na 200 tisíc, tři čtvrtiny se vyvezly za Atlantik. Ideovým nástupcem se stala Barchetta, nyní ale čekáme na stejnojmenného následníka trůnu, vzešlého ze spolupráce Fiatu a Mazdy.
Abarth Rally
Pro automobilové soutěže byl v roce 1972 vyvinut Abarth 124 Rally, který z otevřeného sporťáku vycházel, jen měl pevnou střechu hardtop místo plátěné. V té se navíc usídlilo panoramatické zadní okno z plexiskla. Musel překlenout dobu mezi Lanciemi Fulvia HF a příchodem Stratosu, soutěžemi proslulou automobilku koupil Fiat, majoritní podíl převzal už v říjnu 1969. Abarth si pak zařadil do svého portfolia o necelá dvě léta později, 31. července 1971.
Soutěžní verzi s ochrannou klecí, rozšířenými blatníky i rozchodem kol a přídavnými předními světlomety připravil tým kolem inženýra Colucciho. V sezóně 1972 vyhrál Håkan Lindberg Alpskou jízdu a Acropolis, Raffaele Pinto mimochodem získal s pěti triumfy titul mistra Evropy. V roce 1973 se radoval Achim Warmbold u našich severních sousedů, Rajd Polski měl tehdy statut právě vzniklého mistrovství světa. Abarthy ale většinou doplácely na dominanci Alpine A110, navíc nebyly zpočátku zrovna nejspolehlivější a dost vážily, takřka 940 kg. Postupem času se dočkaly redukce hmotnosti zesílených závěsů i větších brzd. Zcela ovládly portugalskou Rallye TAP 1974, kde Raffaele Pinto, Alcide Paganelli a Markku Alén obsadili kompletní stupně vítězů.
Soutěžní verze Abarth Rally byla i přes počáteční nespolehlivost v rallye docela úspěšná.
Poslední verze z roku 1975 se chlubila šestnáctiventilovým motorem s mechanickým vstřikováním paliva Kugelfischer o výkonu až 155 kW (210 koní). To už však na větovém kolbišti řádil Sandro Munari se Stratosem. Alén ještě vyhrál Rallye portského vína před Hannu Mikkolou na stejném voze. U Abarthu poté vznikl nový soutěžní speciál na bázi typu 131...
Stradale
Existovala i verze pro běžný provoz nazvaná Stradale (silniční). Skupina totiž 4 vyžadovala výrobu alespoň 400 kusů, ta byla spuštěna na podzim 1972, ale 124 CSA s dvoukarburátorovým motorem 1,76 l (94 kW/159 N.m) nakonec vznikla zhruba tisícovka. Vzadu nahradily tuhou nápravu vzpěry McPherson, na třináctipalcových litých kolech upalovaly vozy přes 190 km/h. Kapotu, víko zavazadelníku a střechu měly z černého laminátu, dveře byly hliníkové.
Homologačních speciálů Stradale bylavyrobena necelá tisícovka. Soutěžní verze z něj vycházela
Nárazníky nahradily jednoduché gumové rohy, uvnitř chyběly zbytečné zadní sedačky, středová konzola a víko schránky spolujezdce. Posádka si hověla v Recarech částečně čalouněných kůží, palubní deska byla z eloxovaného hliníku a pilot seděl za tříramenným volantem. Stradale se kromě tradiční rudé barvy dalo koupit i v modré a bílé. Sportovní výfuk, pochopitelně značky Abarth, měl dvojitou koncovku. Prvních 500 kusů bylo určeno pro domácí trh, ostatní se vyvezly.