Design, to je ožehavé téma. Každý máme jiné oko, ale většina se určitě shodne na tom, že Alfy Romeo jsou krásné. Bylo tomu tak ale vždy?
Existuje vůbec objektivně vzato krásné auto? Zcela určitě ne, krása je subjektivní a není tak možné jakékoliv auto označit jako za krásné pro všechny. Jako krásná auta ale označujeme taková, jejichž design je líbivý alespoň pro většinu, což bývá často podpořeno odborníky ze světa designu. Touto optikou jsou krásnými třeba Ferrari 250 GTO, Mercedes-Benz 300 SL, Jaguar E-Type nebo Chevrolet Corvette Stingray. A pak většina Alf Romeo…
Alfa Romeo ve spolupráci s karosárnami vyprodukovala mnoho aut, ze kterých se tají dech a i dnes dělá stroje, které budí emoce. Alfa Romeo prostě málokdy udělá auto jako nudnou spotřební chladničku a nedovoluje si ani průměrný průmyslový design. Existuje pár výjimek, které potvrzují pravidlo, ale je jich opravdu málo. Od obyčejného hatchbacku po sportovní auto jsou jednotlivé modely vnímané veskrze jako líbivé.
Ale i Alfa Romeo, nebo designové studio pro ni pracující, prostě někdy ustřelí. Platí to hlavně u konceptů, které v minulosti uměly být poněkud zvláštní - divně hranaté, zbytečně odvážné, přehnaně opulentní. Vybral jsem pro vás takových aut pět, jako okénko do minulosti a do zvláštních koutů mysli automobilových designérů. A jelikož jde o můj výběr, můžete o tom se mnou diskutovat. Vsadím se ale, že se minimálně na polovině shodneme.
Aerodinamica
Alfa je jednou z mála dnešních automobilek, která začala svou pouť ještě před válkami, takže její první modely připomínají spíše motorizované kočáry. Tehdy to byla ještě A.L.F.A, tedy Anonima Lombarda Fabbrica Automobili, Nicola Romeo značku převzal až v roce 1915. Jednou z prvních modelových řad byla 40/60, navržená a po celou dobu spravovaná designérem Giuseppem Merosim. Existovala i závodní verze, se kterou třeba operní pěvec a závodník Giuseppe Campari dojel jedenáctý na Targa Florio v roce 1922.
Jenže v tuto dobu už se dostávala ke slovu aerodynamika, což po všech možných pokusech završila naše Tatra a v dnešní době je pro mnohé automobilky možná i důležitější než pohonné jednotky. První pokusy byly zvláštní, auta vypadala jako bubliny. Jednou z nich byla i právě A.L.F.A 40/60 Aerodinamica. Dle některých pramenů vůz postavil Marco Ricotti, nicméně to se zdá jako mylné, jelikož Ricotti byl hrabě, který stavbu zadal karosárně Castagna. Její historie se táhne už od roku 1849, byla to jedna z prvních karosáren. Dnes se k ní ještě vrátíme.
Výsledná A.L.F.A Aerodinamica je tak svým způsobem technicky krásná, protože se jako první snažila bojovat s větrem a rozhodně si nezaslouží kroucení hlavou, je tu tak hlavně proto, že je to srandovní bublina na žebřinovém rámu. Dnes to působí bizarně, ale co teprve před sto lety. Dobový tisk nicméně psal, že vůz vykazuje mimořádně dobré výsledky, se čtyřválcovým motorem o výkonu 50 koní je schopný dosáhnout rychlosti 139 km/h. Ale už vidíte ten problém?
Bublina pokrývá celé auto, takže jste vlastně s motorem na palubě. Z toho důvodu bylo v autě neuvěřitelné horko a smrad od oleje. Málo se ví, že manželka hraběte Ricottiho z tohoto důvodu odmítala v autě jezdit a jemu tak nezbylo nic jiného, než udělat z bubliny kabriolet. Nechal jen rám čelního okna a nasimuloval A sloupek. Aerodinamica, která se nachází v muzeu značky, je tak replikou! Původní bublina se podle nákresů znovu vyrobila v 70. letech a nasadila na šasi původního modelu.
Pokračování 2 / 5
8C 2900B Spider Corsa Sperimentale Balena
8C je jeden z nejúspěšnějších a nejkrásnějších (podle mě, haha) modelů milánské automobilky. V rámci historie značky je 8C z třicátých let jednoznačně na piedestalu, žádné jiné auto mi naživo takhle nerozklepe kolena a pokud jste ještě neměli to štěstí vidět ji v akci, zapište si to do seznamu. Zvuk, design, rychlost, vším si vás podmaní. Původní 8C existuje v mnoha verzích, existuje o ní mnoho knih a další se ještě můžou napsat. Nicméně za mě je tu jeden přešlap, i když opět ve jménu aerodynamiky.
Přešlap ale ne ve smyslu techniky, základ byl mimořádně povedený. Balena, tedy velryba, byla jedním z posledních exemplářů 8C s motorem 2900. Jedná se o experimentální vozidlo, které vytvořil Gioacchino Colombo v roce 1941, později tvůrce jednoho z nejlepších motorů všech dob - Colombo V12. Podobně jako u Aerodinamica byl design vozu podřízen co nejlepšímu proudění vzduchu. Už to ale nebyl kočár, nýbrž klasický doutník. Radikálně hladký design byl nadčasový, nicméně přední světlomety naroubované po stranách rozměrné masky dávaly vozu vykulený, až vystrašený výraz.
Řadový osmiválec uložený za přední nápravou byl naladěný na výkon 180 koní. A tady je další zajímavost - s vozem závodil v letech 1949 až 1951 Španěl Carlos Perez de Villa, nicméně asi se mu vykulený výraz také moc nelíbil, takže jezdil s modifikovanou přední částí. Různé části tohoto vozu poté byly nalezeny v ložnici starého domu v Buenos Aires během osmdesátých let. Po kompletní renovaci je Velryba vystavena v nizozemském muzeu u Louwmana. Na svou dobu vynikala 8C 2900 podvozkem s hydraulickými tlumiči vpředu a zadní kyvadlovou nápravou s listovým perem napříč.
Pokračování 3 / 5
Arna
ARNA, neboli zkratka Alfa Romeo Nissan Autoveicoli, označující společný podnik s automobilkou Nissan, se na našich stránkách již objevila. Psal jsem o ní při hledání nepovedených automobilových dvojčat. V tomhle je Alfa tak trochu nevinně, Arna je v podstatě Nissan Cherry Europe a design tak není primárně italský. A je to vidět, je to jedna z těch Alf, kde hodně zapáchá nudný průmyslový design, ve kterém není ani špetka elegance. Přitom stačilo podat pero studio Bertone, které v tomto období umělo s pravítkem divy.
Jen připomeneme, že Arna byla zvláštním mixem dílů, kdy motory pocházely z modelu Alfasud a stejně tak i převodovka a přední náprava. Zadní náprava ale pocházela z Japonska. Vůz nebyl úplným propadákem, ale byl velmi choulostivý. Sem tam se nějaká Arna objeví na prodej, ale nikdo za ní moc nechce. Není to tak dávno, co bych relativně zachovalý kus v České republice na prodej za 35.000 Kč. To se vám u jiné Alfy z osmdesátých let jen tak nestane.
Pokračování 4 / 5
Vittoria
Psal jsem, že se ke karosárně Castagna ještě vrátíme. Původní karosárna zanikla po úžasných kreacích na podvozcích značek Alfa Romeo, Lancia nebo Isotta Fraschini v roce 1954. V roce 1994 se ale jméno karosárny vrátilo, vzkřísila jej jména Uberto Petra a Gioacchino Acampora. Vůz byl založený na futuristické Alfě Romeo SZ, která zase stála na velmi úspěšném modelu 75 s pohonem zadních kol. Pohon zmiňuji hlavně proto, že Alfa na něj poté na dlouhou dobu zanevřela.
Vittoria byla designována Acamporou, zatímco Petra vývoj financoval. Petrova dcera pak skromně propůjčila vozu své jméno. Design přední části, to je to, oč tu běží. Na první pohled jde nepochybně o Alfu Romeo, ale spíš takovou, které někdo zarazil spodní čelist. Model SZ je v tom poznat, ale někdo jakoby mu spíš ublížil. Poměrně zajímavá je ale boční část, respektive hezky tvarované dveře.
Technikou na tom ale Vittoria byla samozřejmě dobře (teď nemyslím tu dceru). Pod kapotou byl vidlicový šestiválec Busso naladěný na 320 koní v 7000 otáčkách za minutu. Všechen výkon se přenášel na zadní kola přes pětistupňovou manuální převodovku. Uvádí se také, že Vittoria měla oproti SZ/75 lepší šasi a sportovněji laděný podvozek. Ve stejném roce se pak představila další kreace od znovuzrozené karosárny - neméně zajímavé Maserati Auge.
Pokračování 5 / 5
Visconti
Giorgetto Giugiaro je bezpochyby jedním z největších velikánů automobilové historie, má na svém kontě desítky krásných vozidel a design některých z nich je nesmrtelný. Rukopis je poznat i na tomto konceptu z roku 2004 (představen na ženevském autosalonu), nicméně výsledek je tak trochu bachratý a zadní část vozu víceméně připomíná podobně otylé Bentley Continental, nebo nedávno zveřejněný koncept čínského elektromobilu Ora.
Samotný Giugiaro vůz popsal jako „Vlajkovou loď Alfy Romeo, která se vymyká konvencím.“ Nebyl navržen jako klasický tříprostorový sedan, ale spíše jako cestovní GT se dvěma páry dveří. V jeho tvarech ale můžete vidět ještě jednu podobnost, mistr na ni sám upozornil. Inspirací mu totiž bylo Bugatti EB112, především pro zadní část, kde se ale postupně během pracovního procesu stejně dopracoval k podobným křivkám, jaké měl koncept Brery, který to do sériové výroby dotáhla takřka jedna ku jedné.
Rozhodně se nechci stavět do pozice, kdy bych mohl zpochybňovat Giugiarovo dílo, ještě když je to můj oblíbenec a tvary tohoto konceptu mají své opodstatnění, ale podívejte se na fotografie a řekněte, že Visconti nepůsobí tak trochu otyle, bachratě. Technicky to ale byla špička - myšleno v posbírání té nejlepší techniky v rámci spolupráce koncernu General Motors a koncernu Fiat.
Vůz stál na prémiové platformě, na které poté stál také koncept Opelu Insignia a budoucí sériová Alfa Romeo 159. Pod kapotou byl šestiválcový motor 3.2 JTS přeplňovaný dvěma turbodmychadly, což vyústilo v krásný výkon 298 kW (400 koní). Motor poháněl všechna čtyři kola a vůz disponoval také řízením zadních kol. Brzdy byly karbon-keramické. Pět metrů dlouhé GT to do sériové výroby očividně nedotáhlo.