Sotva skončily boje s nereálnými emisními požadavky na osobní automobily, začíná tažení proti limitům na nákladní vozy a autobusy. Představa Evropského parlamentu je totiž opět příliš bláhová.
Loni v září se díky masivnímu protitlaku podařilo změnit postoj Evropské unie vůči nereálně ambiciózním podmínkám normy Euro 7 pro osobní automobily. Emisní limity byly natolik přísné, že by automobilky musely vyvinout zcela nové technologie, ale ani tak by to nestihly v šibeničním časovém horizontu. K měření emisí se navíc přidalo bádání nad produkcí prachových částic z otěru brzd a pneumatik, takže už ani elektromobily nejsou bezemisní. Po dlouhých bojích Evropská unie přistoupila na mírnější variantu.
Kdo by čekal, že Evropský parlament začne polemizovat v reálném rámci, je bohužel na omylu. Na obzoru jsou další hádky ohledně nově nastaveních cílů pro nákladní automobily a autobusy. Jejich emise by se měly do roku 2030 snížit o 45 %. V roce 2035 o 65 % a do roku 2040 o 90 %.
Už osobní automobily ukázaly, že tak masivní a rychlá elektrifikace nedává smysl a přinese více škody než užitku. Hlavní problémy jsou totiž stejné. Kvůli takhle radikálním omezením by výrobci museli přijít s novými řešeními ve velmi krátkém čase. To by znamenalo velké finanční výdaje, které by se promítly do konečných cen. A právě ty jsou ve většině případů dlouhodobě ošetřené kontrakty, takže v mnoha případech to ani není možné. Dražší vozy na by navíc opět snížily konkurenceschopnost evropských výrobců.
A pak tu máme opět problém s nabíjecí infrastrukturou, která není dimenzovaná na nabíjení tak velké ho počtu nákladních vozů a autobusů. V mnoha zemích s velkým zastoupením elektromobility už musejí elektrárny regulovat dodávky energie, takže si nemůžete jen tak přijít k wallboxu, kdy se vám zachce.
V obou případech se bavíme o nově vzniklých obrovských nákladech, které v případě nákladních vozů zaplatí koncový spotřebitel a v případě autobusů cestující, kteří by pro jízdenky museli sáhnout hlouběji do kapsy. Z finančního hlediska je i pro mnoho města utopií splnit požadavek na 90 % elektrických autobusů do roku 2030 a do roku 2035 provozovat na baterky celou flotilu.
Na poplach bije i státní kasa, protože 90 % bezemisních městských vozidel podporují dotační programy ROP a ITI, a ty s rokem 2030 nepočítají. Nové žádosti totiž přijímají až k roku 2029 s realizací mezi lety 2030 až 2036.
O nákladních vozech na baterky je diskuze bezpředmětná, protože jejich dojezd odpovídá provozu v omezených lokalitách a když si vezmeme jejich objem na dálnicích a myšlenku, že by se musely všechny několikrát nabíjet během transevropských cest, tak bychom si doma nerozsvítili ani lampičku na čtení. Zkrátka, opět se bude bojovat proti návrhu, který od počátku ignoruje současnou situaci na trhu, ekonomickou stránku včetně dopadů, možná řešení a jejich reálný časový horizont implementace.