Dvořákovy ztráty a nálezy

O řízení, o autech, o neúspěších i úspěších Tomáše Dvořáka...
Dvořákovy ztráty a nálezy
Začněme, jak jinak než od začátku. Jaké byly Vaše řidičské začátky? Moje hodně pozdní. K tomu, abych si udělal řidičák, jsem byl dotlačen svojí budoucí tchyní a dělal jsem si ho až ve 21 letech. V 18 letech jsem si totiž říkal, že když se dokážu zabít takřka na kole, tak proč v autě. Nakonec jsem ovšem rád, že jsem se nechal přesvědčit a v současné době si svůj život bez automobilu neumím představit. Mé první auto, které jsem dostal od táty, byl Fiat 600. To bylo první "žihadlo", které jsem plně ovládal, i když moc dlouho mu to nevydrželo, protože byl hodně starý a hodně rezivý, ale kdybych ho možná proháněl ještě o ty tři roky dřív, tak to mohlo být ještě příjemnější.

Náčiní desetibojaře není zrovna maličkost naložit do auta. Našel jste takové auto?

Našel nebo si možná ono našlo mne. (smích) Momentálně jezdím, podle mého, tím největším krasavcem, který se prohání po silnicích a to je Volvo V70 Cross Country. Z mého pohledu ideální auto - výkonné, komfortní a odveze spoustu věcí. Takže to je auto mých snů a doufám, že se s ním nebudu muset rozloučit.

Když jsme tady čekali na rozhovor Vaše dcerky se nedokázaly shodnout. Zatímco jedna tvrdila, že jezdíte pomalu, druhá, že rychle. Jaký jste podle Vás řidič?

Jezdím rychle tam, kde si to mohu dovolit a pomalu tam, kde musím. V současné době, kdy mi za zády sedí dvě dcery a po boku manželka, se snažím jezdit slušně a tak, jak se má. Každopádně takové to vzrušující ježdění si dopřeji pouze, když jsem za volantem sám a hlavně když jsou silnice prázdné.

Postrachem řidiče bývá žena, která mu mluví do řízení. S Vámi jezdí velmi často hned tři...

To bývá někdy problém. Ne, že by mi mluvily do vlastního řízení, ale hlavně ty dvě vzadu své pusinky nezavřou ani na chvilku a to bývá někdy velice vzrušující. Stísněné prostory a mé dvě dcery, to nejde dohromady, protože ty mají rády spoustu prostoru, a když mají být někde zavřeny ve dvou, tak to někdy končí nějakým tím šrámem. Nicméně holky už se učí slušnosti, především na cestách, takže je to čím dál lepší. Už nelítají po celém autě a už sedí na svých sedačkách, ale není tomu tak vždycky.

To bývá náročné udržet nervy na uzdě. Jak se za volantem udržujete v psychické pohodě. Chce to velké sebeovládání?

V mém případě vůbec ne, protože sedím za volantem vozu, který řidičovo sebevědomí spíše podporuje. Ale není to jenom o sebevědomí, ale i o bezpečnosti a o všech stránkách účasti v silničním provozu a musím říci, že jsem řidič vesměs velice klidný. Nejsem takový ten "troubič a blikač". Já se raději vybíjím na stadiónu než za volantem.

Musíme prozradit, že i vaše dcery potvrdily, že za volantem nenadáváte. Přesto jaké situace nemáte rád?

Především bezohledné řidiče, kteří se všude tlačí, zvlášť v pražském provozu, neukazují směr jízdy a podobně. Je to, ale věc na kterou si člověk prakticky musí zvyknout, aby za volantem nezešílel. Nicméně za volantem se dá i užívat. Mám raději cestování mimo centrum, ne přímo mimo Prahu, ale bez čekání na semaforech a v kolonách. Mám to štěstí, že na tréninky nejezdím nějakou extrémní trasou s těmito problémy, na trénink tak přijíždím v klidu. Někdy se to pak snažím vyřešit raději delší cestou za kratší čas než nějakým dlouhým čekáním a právě nervozitou za volantem.

O sportovcích za volantem se vypráví celá řada historek, ale například Jaromír Jágr nedávno přiznal, že čím je starší, tím je na silnicích klidnější. Jaký byl váš vývoj a máte za sebou také nějaké ty "vylomeniny"?

Samozřejmě si neodpírám svézt se rychle, nicméně vím, kdy si to člověk může dovolit a které auto si to může dovolit. Nejsem z těch, kteří se chlubí nějakými rekordy, ale také už jsem jel 255 km/h, ale s autem které si to každopádně dovolit může - Porsche 911 GT2. Tohle auto naopak tuto rychlost spíše vyžaduje, ale nějaké rekordy na tratích, a zvlášť za plného provozu, rozhodně nepřekonávám. Jsem spíše takový ten ekonomický typ řidiče. Upřednostňuji pohodu cestování a v takových chvílích oceňuji tempomat a podobné vymoženosti moderního automobilu.

Každý z nás má nějakou tu historku, kterou leckdy dává k dobru a u známých osobností to bývá velmi často ve spojení s policií. Co vy a policie?

Přeci jenom sedím za volantem už deset let a ani já se samozřejmě nevyhnu setkání s policií. Nicméně vážným přestupkům se vyhýbám. Jednou se mi podařilo nedat přednost, což odneslo nejen moje auto, ale i auto toho jemuž jsem přednost nedal. Naštěstí se to obešlo bez jakéhokoli zranění. To byl vlastně jediný takový ten "drtivý" moment v mé automobilové kariéře a pevně věřím, že se to už nikdy nestane. Jinak doopravdy nejsem bezohledný hulvát, abych se nějak výrazně proviňoval proti pravidlům. Sem tam se samozřejmě stane, že člověku naměří o nějaký ten kilometr víc než by měl jet, a to se většinou obejde bez pokuty. Na jednu stranu je to příjemné, ale na druhou je to stejně vždy výtka. Stávat by se to rozhodně nemělo, zvláště když člověk slyšívá ta hrozivá čísla o nehodách právě kvůli rychlé jízdě. Můj největší problém je tak pražské parkování, i když nejezdím příliš často do centra nebo do míst kde se parkuje velmi špatně. Naposledy jsem jel na poslední chvíli a nejen, že jsem zaparkoval na místě kde jsem stát neměl, ale ještě jsem vjel do jednosměrky v protisměru, z čehož policisté nebyli zrovna nadšení a nasadili mi botičku. Co je zřejmě obměkčilo nejvíc bylo to, že jsem se ke všemu přiznal, že jsem si nevymýšlel a podobně.

Máte přání svézt se nějakým autem nebo být někým svezen, například v dvousedadlové formule 1?

Já jsem bohužel jednu takovou šanci loni propásl a to když mne manažer týmu West Mc-Laren Mercedes Pavel Turek pozval do Melbourne na velkou cenu Austrálie, ale já to nakonec kvůli dlouhé cestě odmítl. Tak uvidím jestli ještě nějaká pozvánka přijde. Rozhodně by mne zajímalo, sednout si za jednoho z mistrů tohoto umění, buď za Davida Coultharda nebo Miku Hakkinena. Svezení ve Ferarri by také určitě nebylo marné, ale to už bych raději "kočíroval" sám. Ale jinak nemám nijak přehnané sny, zatím jsem velmi spokojen s tím autem, které si řídím sám. Nějakou tu libůstku je určitě příjemné si dopřát, ale že bych chtěl být majitelem Porsche nebo Ferarri, tak to určitě ne. Já jsem spíš prakticky založený, takže si řízení dokážu užít i v takovém automobilu jako je Volvo.

Jaký jste spolujezdec?

Klidný a spolujezdec typu usínajícího.

Někteří lidé vedle některých řidičů usnout nedokážou. Řídí vaše žena a spíte vedle ní?

Manželka jezdí výborně, jinak bych ji nepořídil auto a nenechal ji vozit své dvě dcery. I když je někdy pěkný dravec, ale nedělá mi problémy vedle ní spát a plně ji důvěřuji. Jinak samozřejmě první kilometry obhlédnu situaci a když cítím , že si ten řidič důvěru zaslouží, bez problémů usnu.

Desetiboj vyžaduje doskočit nejdál i nejvýš, doběhnout co nejrychleji, přitom je v něm zapotřebí i vytrvalost. Jak se toto všechno promítá do vaší psychiky? Jste agresivní nebo naopak vytrvalý, ať už při závodě nebo v životě?

Desetibojař potřebuje od všeho trošku a dobrý desetibojař by od všeho trochu měl mít. Nicméně dobrý desetibojař by měl mít především hlavu na tom správném místě, aby dokázal své tělo co nejlépe ovládat. Prakticky vědět kde být agresivní, kde vytrvalý, kde si dupnout a kde by se člověk měl umírnit. A troufám si říci, že tohle všechno mám, že mi nic z toho nechybí, snad jen někdy při nějaké vyhrocené situaci. Pevně věřím, že nic z toho nepostrádám a že nic z toho do budoucna neztratím. Desetibojař, stejně jako každý atlet, by se měl snažit skočit co nejdál, nejvýš, hodit co nejdál a běžet všechno jak nejrychleji bude moci. A to právě obdivuji na sportu, který dělám. Takže takový by měl být desetibojař a takový je Tomáš Dvořák.

Přeci jenom každý se narodí s nějakými dispozicemi, projde nějakou výchovou. Víte o sobě, že jste spíše cholerik nebo flegmatik?

Já jsem spíše člověk okolností. Jednou tak, podruhé onak. Nemůžu říci, že bych se narodil "nějakej". Hodně jsem si toho vybojoval sám. V mých očích jsem "velkej pracant", který byl obdařen určitou dávkou talentu. Ta ale musí být podpořena tvrdou prací, a to nejen ve sportu, ale i v reálném životě. Takže se dovedu pořádně naštvat, ale na místě, kde si to můžu dovolit a kde to na místě je, ale jinak si myslím, že jsem v podstatě klidný člověk a řeším situace spíše s rozumem a s rozvahou než nějakým bláznovstvím.

Jednou tak a jednou onak, tak by se daly charakterizovat i poslední dva roky vaší kariéry. Co vám dal a co vzal propad v loňské sezóně a návrat na vrchol?

Musím říci, že především dal. Člověk začne uvažovat v úplně jiných souvislostech. O tom, že sport není jediná věc na světě a že člověk není neomylný. Když je člověk na vrcholu, když se mu daří, tak si často nevšímá úplných maličkostí. Na druhou stranu když se člověku nedaří a má problémy, tak hledá, kde by si mohl pomoci nebo jak by se všechno dalo vyřešit jednodušeji. To si myslím, že mne hodně obohatilo. Ta zkušenost z loňské sezóny, kdy se mi na začátku velmi dařilo a potom mě zbytečně vysoké ambice a silná slova vrhly z toho žebříku hodně hluboko. Na druhou stranu jsem velmi rád, že jsem se dokázal po těch stupních zase vyšplhat zpátky nahoru a to je věc, která člověku nejvíc přidává. To, že je schopen se nějakým způsobem zmobilizovat a dostat se tam kde jednou byl. A ztráty? Ty k tomu samozřejmě také patří, ale jak jsme říkal víc mne tyto věci obohacují, i když ztráty jsou také. Jsou to věci, které mi ubližují fyzicky. Vrcholový sport není sport pro nějaké velké zdraví, takže já většinou neúspěchy spojuji s tím když mám zdravotní problémy. Ty mě potkaly hlavně před rokem, takže to jsou ty hlavní ztráty, které jsou nějakým způsobem s tím vším spjaté. Nicméně není to nic zcela nenávratného, takže právě díky tomu, že jsem začal o sebe více dbát a více věnovat sám sobě a péči o vlastní tělo jsem se dokázal vrátit. Jsou to takové ztráty - nálezy...

Co bude dál? Čekají vás další závody, ale tím největším magnetem je určitě olympiáda. Dokážete si představit, nebudou-li zdravotní problémy, že stupně vítězů obsadí trojice Dvořák - Šebrle - Ryba?

Idea je to nádherná. Věřím, že v tomhle triu a nejen v něm pro to uděláme všechno co bude v našich silách. Olympijské hry v roce 2004 jsou pro mne tím největším magnetem právě díky nepodařené olympiádě v Sydney. Budu se snažit ze všech sil, abych se těchto her dokázal a mohl zúčastnit. A když už se jich budu moci zúčastnit, tak abych tam uspěl a to co nejlépe. A myslím si, že by bylo velmi krásné kdyby se podařilo triu českých desetibojařů obsadit celé stupně vítězů. Bude to, ale hodně dlouhá a tvrdá cesta, ale věřím, že společnými silami se dokážeme k něčemu takovému dotlačit. Bude samozřejmě záležet na tom jak si povedou soupeři a hlavně jestli bude držet zdraví, což je v našem případě to největší překážkou . S čistou hlavou si ovšem myslím, že se takové věci dá dosáhnout. A možná nám bude konečně přát štěstí, které se nám vyhýbalo vždy, když jsme minimálně dva mohli na té bedně stát, tak proč ne v roce 2004.

Přidat příspěvek

Nejnovější komentáře

TEST Jeep Compass 2,0 MultiJet: Horal mezi praktičtějšími crossovery

Jeep Compass 2,0 MultiJet

Nový Jeep Compass chce na rozdíl od hranatého předchůdce více cílit na městské zákazníky a bodovat svým stylem. Přesto mezi konkurenty zůstává drsnější variantou.

12.  12.  2017 | Milan Lažanský | 2 příspěvky
Test ojetiny Škoda Citigo: Skvělé auto s jednou velkou chybou

Ojetina: Škoda Citigo 1.0 MPI

Ceny ojetých minivozů koncernu Volkswagen klesají pod osmdesát tisíc. Jak jsou na tom se spolehlivostí?

10.  12.  2017 | David Rusol | 32 příspěvků
Minitest Renault Espace 1,8 TCe: Jak v obrovi slouží motor Alpine A110?

Renault Espace 1.8 TCe (minitest)

Renault Espace patří do kategorie velkých MPV. Tedy takových aut, která by mnohým často velmi hodila, ale nakonec si je koupí jen málokdo. Renault nyní připravil verzi, která je z mnoha hledisek velmi zajímavá.

9.  12.  2017 | Radek Pecák | 13 příspěvků