Dvojtest ojetin: Opel Vectra vs. Mazda 626

Kapitoly článku:

• Interkontinentální souboj, Německý matador, Japonský decenťák
• Elegance na úkor funkčnosti, V jednoduchosti je síla, Zkoušené vozy
• Uvnitř, Za volantem Vectry
• Za volantem šestdvašestky, Spolehlivost a závady, Na silnici
• Překvapení na obou stranách, A vystupujeme
• Stručné technické údaje, Naměřené hodnoty
• Kompletní fotogalerie

---

Elegance na úkor funkčnosti

Vectra působí i po letech skutečně dynamickým dojmem. Přimračená příď nese mezi sdruženými reflektory se zdvojenými parabolami a slabou účinností masku lemovanou chromovanou lištou, jež přechází skrze prolisy na kapotě do spodní hrany zpětných zrcátek. A zde se dostáváme k často citovanému úskalí. Zpětná zrcátka jsou skutečně malá, ve vnějších okrajích jsou úzká a velmi nepřehledná, navíc je nelze sklápět. Ale je to skutečně originální řešení. Vzhledu vozu dodávají prahové spoilery a povytažené hrany vlatníků. Široké plastové lišty na dveřích (bohužel nikoli na náraznících) a velká prosklená plocha karosérie dodávají Vectře na užitných vlastnostech a odolnosti vůči vnějším vlivům.

„Klasická“ tříprostorová karosérie nabízí elegantní vzhled, ale omezenou variabilitu zavazadlového prostoru, který však má ze všech tří karosářských verzí největší základní objem. Zadní sloupky jsou odlehčeny do oblouku klenutými okénky. Během testu se prokázalo nedostatečné proudění vzduchu vnitřní částí zadního okna, které se tak snadno rosilo, přičemž tento nedostatek projevila i Mazda. Oba vozy měly víka zavazadlových prostorů, resp. jejich zdvihací pružiny, dosti unavené, což výrazbně omezovalo manipulaci. Spáry mezi karosářskými díly jsou minimální, boční okna jsou umístěna blízko vnějšímu okraji karosérie, nicméně aerodynamický hluk je od 130 km/h dosti výrazný. Jednodílná zadní sdružená světla jsou díky temným blinkrům a zpátečkám elegantní, ale citelně zužují přístup k zavazadlovému prostoru. Na hraně kufru se nachází výrazná odtrhová hrana.

 
V jednoduchosti je síla

Úzká sdružená světla Mazdy mají velmi omezenou činnou plochu, ale jejich účinnost byla znamenitá. Od ostře zařízlé, vodorovně situované masky je oddělují výrazné výběžky, jež jsou součástí předního nárazníku. Také zde od okrajů masky pokračují prolisy v kapotě, doplněné středovým prolisem, jenž jako by chtěl upozornit na velké logo uprostřed masky. Vůz kol do kola obtáčí široké, ale bohužel lakované otěrové lišty. Extrémně nízká příď a velká prosklená plocha včetně rozměrných a sklopných zrcátek nabízí bezproblémový rozhled kolem vozu, a to i přes použití širokých zadních sloupků. Na Mazdě prakticky nenajdeme žádný originální prvek, což jeho vzezření činí nenápadným a svým způsobem nadčasovým. Zatímco Vectra má anténu rádia integrovánu ve vyhřívání zadního okna, Mazda ji má elektricky výsuvnou a uloženou v pravém zadním blatníku. Celý mechanizmus kupodivu fungoval bez potíží. Zadní sdružená světla mají snad až příliš rozměrnou činnou plochu, jejich svislé rozdělení umožnilo rozšířit vstupní prostor k zavazadlům. Také v případě Mazdy je aerodynamický hluk tím, co vám připomene datum vzniku dané konstrukce. O japonském původu napovídají ústí výfuku vedené vpravo a hrdlo palivové nádrže umístěné vlevo.

 

Zkoušené vozy

Vectra neměla servisní knížku, ale opotřebení jednotlivých jejích částí odpovídalo stavu tachometru. Je však jisté, že nového majitele čekají investice především do silentbloků závěsů kol, stabilizátorů a ložisek. V řízení jsme nezaznamenali vůle, zato řazení převodovky bylo velmi nepříjemné. Nemluvě o vydatných vůlích, zvláště jedničku a dvojku jsme hledali jen velmi obtížně, někdy dokonce teprve přes dvojí vyšlápnutí spojky spojené s řazením neutrálu. Také na brzdový pedál bylo třeba vyvíjet nezvykle velkou sílu, ačkoli se jedná o prvek, jímž byly ve své době Opely typické. Rovněž chod všech pedálů se nám jevil jako nadměrně dlouhý. Interiér vozu byl velmi zachovalý, stejně jako povrch jeho karosérie neurčitého odstínu. Předchozí majitel o vůz pečoval, neboť i drobné odprýskance od kaménků zejména na dveřích a kapotě velmi pečlivě vykrýval štětečkem a míchaným lakem. Na rozsáhlejší porušení v oblasti přední části kapoty však zřejmě štětěček nestačil, takže ke slovu přišla stříbrná lepicí páska. Výfuk byl zasažen pouze povrchovou korozí, pouze svrchní plášť posledního tlumiče byl již porušen. Dveře u spolujezdce byly před delší dobou lakovány. Nefungovaly klimatizace a vyhřívání zadního okna a zrcátek.

  

Kabát Mazdy byl zasažen drobnými šrámy více než u Vectry, zato jsme dospěli k závěru, že na něm dosud nic lakováno nebylo. Také v případě „šestdvašestky“ jsme naznali, že stav tachometru odpovídá skutečné historii vozu. V poněkud menší míře než u Opelu se zde projevovalo opotřebení tlumicích hmot na závěsech kol. Nadměrné vůle jsme nezaznamenali v řízení, ani řazení, ovládání vozu bylo velmi příjemné a přesné. Stav opotřebení interiéru odpovídal jeho světlému čalounění i skutečnosti, že dosud zřejmě neprošel důkladnou očistou. Čalounění, volant ani hlavice řadicí páky přitom nebyly nikterak ohmatány či porušeny, takže návštěva v mycím centru může z interiéru udělat opět prosvětlený a útulný pokoj. Přední nárazník i kapota nesly znaky dopadu kamínků, ale v žádné z částí auta jsme nenalezli známky koroze. Všechny systémy Mazdy byly plně funkční.