Bude plynová turbína vhodným ústrojím k pohonu aut běžných smrtelníků? Takovou otázku si položilo i vedení General Motors na začátku 50. let a odpověď dnes již samozřejmě známe.
Rozmach proudových stíhaček po druhé světové válce měl velký vliv i na vývoj automobilů v USA. Začínala pohodová 50. léta, americký průmysl se rozjížděl na plné obrátky a nic nebylo nemožné. Rakety byly „cool“, snilo se o cestách do vesmíru a létajících autech a samotným designem nejnovějších letounů se silně inspirovali i automobilový designéři. Ploutve, křídla, světla ve tvarech chvostů raket, znáte to.
Někde mezitím vším vzešla ve vedení koncernu General Motor zajímavá myšlenka, zda nebude možné využít technologii proudových stíhaček také pro pohon osobních aut. A to překvapivě jakožto účinnější a úspornější ekvivalent klasického pístového motoru. Přinejmenším se mělo jednat o experiment, který mimo jiné společnosti zajistí slušné zviditelnění mezi zákazníky. Stíhačka na kolech? To přece musí zaujmout davy lidí! Navíc tehdy v USA.
A doopravdy tedy vznikla stíhačka na kolech. Muž zodpovědný za celý projekt, Harley J. Earl – viceprezident a zároveň vedoucí designu GM – se totiž své myšlenky vůbec nebál. Snad ani nejde mluvit o inspiraci. Earl vzal tradiční proporce stíhačky, zmenšil je a dokreslil navíc velká kola automobilu.
Funkční koncept z roku 1953 označený jako Firebird XP-21, a později známý pouze jako Firebird I, měl laminátovou karoserii ve formě jednomístného trupu, nechyběla křídla a středová ploutev vzadu. Nad řidičem byla samozřejmě prosklená kopule. Palivová nádrž se nacházela ve špičaté přídi a při pohledu na záď bylo jasné, že ani s použitím turbíny si v GM nedělali srandu.
Firebird tak poháněla plynová turbína Whirlfire Turbo Power, která dokázala produkovat výkon 272 kW (370 koní) a sílu nakonec směřovala na zadní kola skrze dvoustupňovou převodovku. Jestliže jste od turbíny v autě čekali trochu více, mějte na paměti, že hmotnost vozu čítala jen 1134 kg. Zajímavostí pak byly bubnové brzdy umístěné na vnější straně disků kol. Ke zvýšení odporu při brzdění pak dostala křídla i pohyblivé klapky.
Výtvor GM měl sice sloužit jako demonstrace budoucích technologií, o případné rychlostní rekordy, kterým mohl zprvu projekt nasvědčovat, však neměla společnost vůbec zájem. Určitá testování vozu pochopitelně proběhla, funkčnost Firebirdu se ale zdála poměrně nedotažená.
Stíhačka na kolech dosáhla maximální rychlosti 161 km/h a překročit tuto hodnotu se nakonec zdálo vysoce nebezpečné. Emmett Conklin, šéfinženýr a vlastně jediný člověk oprávněný testovat Firebird, měl totiž v této rychlosti po zařazení druhého převodového stupně začít ztrácet kontakt se zemí. S mizící přilnavostí kol tak musel bohužel zpomalit, aby neztratil kontrolu nad autem. Vyšší rychlost tak nebyla u prototypu nikdy naměřena.
Jak se v případě prvního Firebirdu ukázalo, plynová turbína se koneckonců nezdála jako zrovna úspornější nebo využitelnější technologie pohonu. Už tehdy se zdály problémem i vypouštěné emise oxidů dusíku (NOx), nehledě na charakteristiku celého ústrojí, které nedisponovalo ideální odezvou a ovládání turbínového vozu se zdálo nepraktické.
Nápad exotického pohonu osobních vozidel však GM nezahodilo a dále jej vylepšovalo. Vývojový program Firebirdu se tak v následujících letech rozrostl o další trojici podobně řešených, ačkoliv již trochu praktičtějších konceptů (viz galerie).