Pouze v letech 1970 až 1974 koncern Chrysler vyráběl svůj velký a silný model Dodge Challenger. Na svého adekvátního nástupce pak Challenger čekal až do roku 2008…
Kapitoly článku:
(Nepřímo) proti Mustangu
Vůbec prvním nositelem jména Challenger se stala omezená série Dodge Silver Challenger, jež byla na jaře roku 1959 představena jako zvláštní typ čtvrté generace řady Dodge Coronet. Tyto vozy byly dodávány výhradně s karoserií kupé na podvozku s rozvorem náprav 3 100 mm a se stříbrným lakováním. Základem byl řadový šestiválec Gateway 3,8 l, na přání pak vidlicový osmiválec red Ram 5,3 l, standardem byla třístupňová, manuálně řazená převodovka, za „automat“ se připlácelo.
Dodge Silver Challenger z roku 1959 byl derivátem řady Coronet
To však byl pouze prolog pro vznik slavného modelu, jenž se zapsal do dějin amerických muscle cars až později. První generace samostatného modelu Dodge Challenger byla představena s podzimem roku 1969. Sdílela řadu komponent s příbuzným a o něco menším typem Plymouth Barracuda (platforma B) a vyráběla se do roku 1974. Koncern Chrysler chtěl Challengerem využít rozmachu kategorie „ponny cars“, tedy lehkých a výkonných vozů, jejíž tradici založil o šest let dříve Ford Mustang.
Koncern General Motors na Mustang zareagoval docela rychle premiérou modelů Chevrolet Camaro a Pontiac Firebird, pánové z Chrysleru ale poněkud zaspali. Nebo ne…? Challenger technicky spřízněn s Barracudou třetí generace, přičemž její první generace byla zřejmě skutečným zakladatelem třídy „ponny cars“. Představena byla totiž už 1. dubna roku 1964, tedy o několik týdnů před prvním modelem Ford Mustang 1964…
Anabáze jménem Barracuda
Jistě, Lee Iacocca byl génius, což potvrdil i mnohokrát pro premiéře Mustangu, nicméně koncern Ford tehdy nebyl jediným, kdo správně odhadl demografickou situaci a mířil ke kompaktním, cenově dostupným sportovním vozům. První Barracuda nabízela i přes relativně atraktivní dvoudveřovou karoserii s efektním panoramatickým oknem v zádi veskrze konvenční, jednoduchou a ve své době již tisíckrát zaplacenou techniku modelu Plymouth Valiant, byl tedy postaven podle podobného receptu jako Mustang, jenž stanul na srovnatelném základu v podobě řady Ford Falcon.
Model Plymouth Barracuda v roce 1964 předběhl Mustang, ten jej ale v prodejích zadupal do země
Ačkoli byla první Barracuda k dispozici s šesti i osmiválcovými motory s objemy 2,8 až 4,5 l, impozantní nástup Fordu Mustang ji odstavil na samý okraj zájmu zákazníků. O důvodech tohoto legendárního úspěchu se s odstupem času můžeme jen dohadovat (vždyť ruku na srdce, původní Mustang v žádném ohledu vysloveně převratný nebyl), ovšem šlo zřejmě o kombinaci enormně široké škály prvky volitelné výbavy v kombinaci s brilantně provedenou reklamní kampaní.
Dodge Challenger 1970 s karoserií hardtop
Ale zpět k Challengeru. Oč později přišel, o to více variant nabízel. Dodával se v karosářských verzích kupé a kabriolet a s širokou škálou šesti a osmiválcových pohonných jednotek, do níž Chrysler vměstnal prakticky všechny motory, které tehdy ve svých továrnách vyráběl. Manuální převodovky měly tři, nebo čtyři rychlostní stupně, k dispozici byl ale také třístupňový „automat“ Torque Flite.
Challenger v roce 1970
Challenger byl ve všech ohledech o něco větší než Mustang, zároveň měl lepší výbavu a byl také nepatrně dražší, čímž nakonec na trhu zamířil spíše proti derivátu Mustangu v podobě modelu Mercury Cougar. Design jeho karoserie je dílem Carla Camerona, jenž pracoval také na modelu Dodge Charger v roce 1966. Pro Challenger využil svých starších náčrtů určených původně pro plánovaný stroj s turbínovým motorem.
Otevřená verze karoserie byla vyhrazena provedení R/T
Veřejnost nešetřila nadšením, během prvního roku se prodalo plných 76 935 Challengerů. Záhy se však začala hlásit ropná krize, jež spolu s odklonem poptávky od vozů „ponny cars“ vedla k citelným propadům prodejů, které rok od roku padaly. Poslední Challenger sjel z výrobní linky roku 1974 a nesl pořadové číslo 165 500. Dodge Challenger se vyráběl v továrnách Chrysleru v Hamtramcku (Michigan) a Los Angeles (Kalifornie).
Dlouhý byl 4 859, široký 1 933 a vysoký 1 293 mm a stál na podvozku s rozvorem náprav 2 794 mm. Challenger se už v prvním roce své produkce dodával ve čtyřech verzích s karoserií kupé: Challenger Six, Challenger V8, T/A Challenger (pouze v roce 1970) a Challenger R/T, jenž byl v letech 1970 a 1971 dodáván také jako kabriolet. Nejlevnější modely disponovaly řadovými šestiválci s objemem 3,2 a 3,7 l.
Pohled do útrob Challengeru s motorem 318 z roku 1971
Challenger V8 byl osazen osmiválcem s objemem 5,6, nebo 6,3 l a dvojitým karburátorem, ve všech případech doplněným třístupňovou manuální převodovkou. Pouze varianta 6,3 l V8 s výkonem 290 koní byla kombinována výhradně s „automatem“ Torque Flite. Verze Challneger R/T (Road/Track) byla určena zákazníkům prahnoucím po rychlosti. Ve svém standardním provedení se dodávala s osmiválcem Magnum 6,3 l o výkonu 335 koní (300 koní pro rok 1971 díky snížení komprese).