Model Alfa Romeo 147 je na trhu již více než rok, přesto stále patří k automobilům, za kterými se na ulici každý ohlédne. Vyzkoušet jsme si mohli nejnižší model 147 s motorem 1,6 16V a výkonem 77 kW/102 k, přesto se nedá říci, že bychom byli z jeho jízdních výkonů zklamáni.
Kapitoly článku:
Alfa Romeo 147 vychází designově z úspěšné 156 a je tak charakteristická výrazným klínem na chladiči, který jde hluboko dolů do nárazníku. Celková silueta vozu připomíná svalnatou šelmu připravenou ke skoku a přes odvážný design vůz působí stále moderním dojmem. Design je skutečně výjimečný, ale nejen díky němu se stala Alfa 147 evropským automobilem roku 2001.
Pod kapotou testovaného vozu byla nejslabší šestnáctistovka s výkonem 77 kW/102 k, k dalším variantám patří dále motor o stejném objemu, ale s výkonem 88 kW/120 k, a následně dvoulitr s výkonem 110 kW/150 k. Chybět v nabídce nemůže ani diesel 1,9 JTD s výkonem 81 kW/110 k. Benzínové motory jsou šestnáctiventilové a jak je u Alfa Romeo tradicí, jsou vybaveny dvěma svíčkami na válec (Twin Spark).
Alfa 147 vychází designově z větší 156ky, prozrazuje to hlavně přední
maska s výrazným klínem na chladiči.
Ačkoli byla naše 147 nejnižší v nabídce, jízdní vlastnosti byly na velmi slušné úrovni. Slabší výkon motoru se projevoval především při akceleraci z nízkých otáček, kdy reakce na prudké sešlápnutí plynu nebyla zrovna blesková. Vůz měl zhruba do 3000 ot./min charakter klidného autíčka s neslyšitelným motorem. Ve chvíli, kdy se ale ručička přehoupla přes 3500 ot./min, ozval se ostrý kovový zvuk motoru a Alfa vystřelila vpřed, nadšení z dynamické jízdy pak zbrzdil až omezovač na 7 000 ot./min, to když jsme na dvojku jeli přes 100 km/h.
I tento Ital ve mně v podstatě upevnil přesvědčení, že s Alfou Romeo dostanete vždy dvě auta v jednom. Ať jsem řídil Alfu 166 s třílitrovým šestiválcem či kombík 156 s dieselovým motorem 2,4 litru, vždy měla Alfa dva poměrně ostře oddělené režimy provozu. Z jedné strany klidný pohodlný vůz, který se jakoby mimochodem pohybuje po silnici, z druhé strany, jen o pár centimetrů sešlápnutého plynu dále, dynamické dravé auto, které vás dokáže naplnit pocitem nadšení a radosti z jízdy.
Čalounění je svým světlým provedením nepraktické, vypadá ale dobře.
V případě testované 147 bylo jasně vidět, že podvozek má na víc než na 77 kW motor. Pérování bylo poměrně tvrdé, brzdy s ABS nabroušené a i přes absenci stabilizačního systému vůz držel v zatáčkách přesvědčivě. Párkrát se nám jej podařilo na mokrém napadaném listí v zatáčce utrhnout, vždy to ale vyřešilo ubrání plynu a vůz poslouchal na slovo. Na druhou stranu bylo také vidět, že 147 oslovuje výrazně ženy, nemyslím teď osvětlené zrcátko ve sluneční cloně na místě řidiče, ale přece jen na sportovní ambice až příliš účinný posilovač a měkčí čalounění sedadel. I tak ale mají sedadla dobré boční vedení a sportovně střižený volant se strmým řízením velmi dobře padne do ruky.
Interiér vozu je stále moderní, ostatně nová generace 156 z něj převzala řadu prvků, čímž potvrdila jeho kvality. Všechny ovládací prvky jsou příjemně dosažitelné. Přesto tu je pár mušek. Stěrač zadního okna se ovládá otočením kroužku na pravé páčce pod volantem a nemáte šanci to udělat bez puštění volantu pravou rukou. Protože je vůz hatchback, zadní sklo se za jízdy v dešti rychle zanese a tak budete často šátrat rukou pod volantem.
Z interiéru vyzařuje typický italský temperament - především pak
ze sportovního tříramenného volantu a kruhových "budíků".
Trochu netradiční je ovládání mlhovek na středovém panelu, jejichž signalizace je integrována do tlačítek a mezi kontrolkami na palubní desce chybí. To, že jsou zapnuté, tak poznáte jen po pohledu pod autorádio, pokud máte navíc vysunutý držák nápojů, na zadní mlhovku nevidíte a její zapnutí je rovněž spíše otázkou paměti než zraku. Kdybych nejel za hustého deště po dálnici s kafem v držáčku, snažíce se průběžně stírat zadní okno, tak to sem nepíši.