Když se řekne nejznámější terénní automobil bývalého východního bloku, spousta z vás si z různých důvodů – třeba i kvůli populárnímu seriálu Návštěvníci z první poloviny 80. let – vzpomene na VAZ 2121, který je u nás známý spíše pod svým obchodním označením Lada Niva.
Nemálo z vás by (po jistě nezapomenutelných osobních zkušenostech ve službách československé lidové armády) vylovilo z paměti také UAZ-469. V tomto ohlédnutí do historie však necháme sovětské mašiny stranou a vydáme se do 30tisícového městečka Câmpulung ležícím v jednom z mnoha malebných údolí Transylvánských Alp.
Pokud byste po nejproslulejším východoevropském offroadu pátrali mezi místními, není těžké domyslet si, jak by asi vypadaly jejich odpovědi. Snad nebudu daleko od pravdy, kdybych tipoval, že by deset z deseti bez zaváhání volilo ARO.
Mladším ročníkům jméno této dnes už neexistující rumunské automobilky moc neříká (mimochodem, jde o zkratku vytvořenou z Auto Romania), její modely se však svého času v menších počtech dovážely i k nám. A ještě dnes můžete pár z nich zahlédnout na vesnicích, kde slouží převážně už jen v lesích nebo na polích, kde je důležitější průchodnost než to, jestli má espézetky a platnou technickou kontrolu.
Příběh státního podniku ARO začíná na konci druhé světové války, přesněji v prostorách zkrachovalé papírny, kam se v roce 1944 po bombardování přestěhovala část produkce leteckého společnosti IAR (Industria Aeronautică Română) z Brašova. Vyráběly se zde vrtule a některé další komponenty rumunské stíhačky IAR 80, která na konci třicátých let patřila k nejrychlejším strojům svého druhu.
Po skončení války, ve které Rumuni bojovali větší část po boku nacistického Německa, přišel zákaz vývoje a výroby letadel, přičemž továrna z Brašova byla do posledního šroubku rozebrána a převezena do Sovětského svazu. Ta v Câmpulungu naopak zůstala i se všemi špičkovými odborníky a vybavením.
Zpočátku se zde vyráběly náhradní díly pro automobily v rámci sovětsko-rumunských podniků Sov-Rom. Ty vznikly jako určitá forma válečných reparací ve výši 300 milionů amerických dolarů, které museli Rumuni splatit Sovětskému svazu podle Pařížské mírové smlouvy z roku 1947.
Prvním pokusem o vlastní produkt byl motocykl IMS 53, pojmenovaný podle fabriky Intreprinderea Metalurgică de Stat (Státní metalurgický podnik) a třiapadesát bylo odkazem na rok, kdy vznikl. Jednostopý stroj byl poháněný jednoválcem o objemu 350 centimetrů krychlových, výkonu 17 koní a byl schopen jezdit rychlostí 120 km/h. Potíž byla akorát v tom, že to byla do značné míry kopie britského Nortonu 7, a protože se komunisté kvůli chybějící licenci poněkud překvapivě obávali diplomatického konfliktu, výrobu po dokončení dvanácti prototypů raději zastavili.
Druhý pokus byl už úspěšnější. V roce 1957 byl představen terénní automobil IMS 57, který se nechal do značné míry inspirovat sovětským modelem GAZ 69, nicméně zcela stejný nebyl. Zatímco ruský armádní vůz měl pod kapotou kapalinou chlazený čtyřválec M-20 o objemu 2,1 litru a výkonu 55 koní, nad přední nápravou rumunského derivátu pracoval řadový čtyřválec s objemem 3,3 litru, který produkoval rovných 50 koní.
O dva roky později byl představen modernizovaný typ M59, následovaný v roce 1964 řadou M461, kterou pak v roce 1972 vystřídalo ARO 24. Právě čtyřiadvacítka by si jistě zasloužila samostatný článek, a pokud vás to bude zajímat, můžeme se někdy na tento rumunský Land Rover podívat zblízka. Určitě si to zaslouží. Tady a teď se však podíváme na zoubek nejmenšímu modelu, který bychom mohli dnešní terminologií nazvat kompaktním SUV.
Při vývoji nového vozu nazvaného ARO 10 (na počátku nesl označení 100) se Rumuni inspirovali francouzskými rekreačními užitkovými automobily Renault Rodeo a Citroën Méhari, přičemž jeho vývoj probíhal od poloviny sedmdesátých let. V rámci plánovaného hospodářství nebyly možnosti tamních konstruktérů a o nic lepší než těch v Československu či kterémkoli jiném státě na východ od berlínské zdi, šetřilo se na všech frontách a sdílení komponentů byla jedním slovem nutnost. Přesto výsledek nevypadal na první pohled špatně.
Inženýři stvořili přísně účelný hranatý offroad s délkou jen 3594 mm, výškou 1740 mm a šířkou 1600 mm. Rozvor auta využívajícího samostatný obdélníkový rám z ocelových profilů byl 2700 mm a je zajímavé, že „desítka“ měla nezávislé zavěšení kol obou náprav. Přední s příčnými lichoběžníky bylo s úpravami převzaté z Dacie 1300, zadní tvořila šikmá trojúhelníková ramena a pérování ve všech rozích zajišťovaly vinuté pružiny.
Velmi moderně působila rovněž dvouokruhová brzdová soustava. Tvůrci jednoduše převzali přední kotouče z Dacie a namontovali je dopředu i dozadu. Aby těch dílů z licenčního Renaultu 12 nebylo málo, ARO převzalo rovněž šnekové řízení, volant, přístroje, přední sedadla, hlavní světlomety, především ale pohonnou jednotku.
Jednalo se o kapalinou chlazený řadový zážehový čtyřválec s rozvodem OHV a objemem 1289 cm3. Motor měl poměrně skromných 54 koní, maximální točivý moment je 89 newtonmetrů, nicméně čtyřstupňový manuál doplňovala dvoustupňová redukční převodovka. Za běžných podmínek bylo ARO 10 auto s poháněnou zadní nápravou, v případě potřeby však bylo možné připojit nejen zmíněnou redukci ale také pohon předních kol, respektive systém 4x4 byl k mání pouze s kratším terénním převodem.
Automobilka od počátku představila verzi s celokovovou karoserií, sklopným čelním oknem, jedním párem dveří s pevnými rámy, a pak jste si mohli vybrat, jestli bude střecha plátěná, nebo z laminátu. Nad posádkou se tyčil bezpečnostní oblouk a interiér bylo možné přizpůsobit podle různých potřeb uživatelů. Podle počtu sedadel a velikosti zavazadlového prostoru se pohotovostní hmotnost pohybovala od 1050 do 1120 kg a užitečné zatížení kolísalo od 430 do 500 kg. Výrobce udával maximální rychlost 110 kilometrů v hodině, schopnost zdolat svah se stoupáním 70 procent, 30procentní náklony a při světlé výšce 225 mm mělo auto překonávat brody o hloubce 600 mm.
V roce 1984 měla v malém modelu ARO premiéru větší pohonná jednotka z Dacie 1410 o objemu 1397 cm3, která vznikla převrtáním původního motoru ze 73 na 76 mm, což pomohlo navýšit výkon na 63 koní a točivý moment poskočil na 100 N.m. Ještě sympatičtěji pak na papíře působila benzinová šestnáctistovka s výkonem 73 koní a 122 N.m, jenže se zbytkem auta to šlo poněkud z kopce.
Kvůli úsporám a snahám o snížení ceny rumunského offroadu se již v roce 1982 začaly objevovat modely, které vyměnily nezávislé zadní zavěšení za tuhou zadní nápravu. Společně s ní dozadu dorazila listová pera, bubnové brzdy, a co bylo horší, primitivnější konstrukce zmenšila objem palivové nádrže z 53 na 46 litrů, zvýšila hmotnost a celkem logicky zhoršila dynamiku i jízdní vlastnosti.
Výhodou kromě nižších nákladů na výrobu byla rovněž zvýšená odolnost v náročných podmínkách, a tak se s přibývajícími léty rozšířilo uvedené jednodušší řešení na celou produkci řady ARO 10. To by možná ještě nebyla taková tragédie. Vždyť v případě, že byla „desítka“ využívána způsobem, jak to zamýšleli tvůrci, mohla být robustnější zadní náprava výhodou. Háček byl v tom, že vůz byl značně nespolehlivý a poruchový.
Pochopitelně záleželo také na tom, jak se majitel o vůz staral a nepochybně byste mezi nimi našli i takové, kteří na ARO 10 nedali dopustit. Pověst mizerného stroje si však nevysloužil náhodou a mnoho na tom nezměnily ani pozdější modely vyráběné s kvalitnějšími motory VW, Peugeot, Renault či Daewoo.
Zvláštní kapitolu tvoří automobily ACM Enduro x4 prodávané v Itálii. Původně byly tamním zákazníkům nabízené vozy importované z Rumunska a přejmenované na ARO Ischia, které prodávala společnost Ali Ciemme S.p.A. Ve snaze udělat něco s nízkou spolehlivostí se v dceřiné divizi ACM Automobili rozhodli stavět z původních dílů kvalitněji smontovaná auta, navíc s atmosférickými i přeplňovanými naftovými motory Volkswagen. Potíž byla v tom, že potenciální klientela na poruchovost původních off-roadů nezapomněla a Enduro x4 se i proto nikdy neprosadilo.
Podobně tomu bylo i na jiných zahraničních trzích, ať už mluvíme o Británii, kde se ARO 10 prodávalo kvůli zvučnějšímu jménu jako Dacia Duster 4x4, Francii (ARO Trapeurs) či dalších státech, kde jste tento malý terénní stroj mohli mít s označením Dacia 10. Není divu, že rumunská značka směřovala k hořkému konci, který vyvrcholil v roce 2003 prodejem firmy podvodníkovi a následným bankrotem.