Na včerejší den připadly testovací jízdy s novým Citroënem C4, novinkou v nižší střední třídě. Vyzkoušeli jsme dobře vybavený pětidveřový model s motorem 1.6 a výkonem 80 kW. Už první kilometry napověděly, že C4 bude nebude patřit k šedému průměru třídy.
Kapitoly článku:
Dva z jednoho těsta
Při zveřejnění prvních obrázků studie Citroënu C4 se mnozí radovali, že se automobilka konečně vrátila k originálním tvarům, s nimiž byla spojována dříve (vzpomeňme na modely DS, BX aj.). Studie ukazovala podobu třídveřového hatchbacku, který se dostal do série v takřka nezměněné podobě. K němu přibyla i usedleji tvarovaná pětidveřová verze, která má na rozdíl od ostře střiženého kupé klasicky profilovanou záď. Obě auta mají společný základ, liší se ale výbavami a celkovým pojetím; zatímco pětidvéřák je určen pro běžnou rodinu, kupé osloví spíše sportovně založené jedince. Více se o designu dočtete v našem dřívějším článku.
Volant se netočí?
Po usednutí za volant vás překvapí hned několik věcí, některé méně, jiné více. Především je to pevný střed volantu, který je natvrdo spojen se sloupkem řízení; otáčí se pouze věnec. Ramena má volant pouze dvě a jsou poněkud „zapuštěna“ dozadu, takže pokud si chcete opřít krátké palce - takové mám já - můžete mít problém. Původně jsem předpokládal, že si na pevný střed nezvyknu, ale ihned po rozjezdu bylo jasné, že jsem se mýlil; nehybný střed mi vůbec nevadil. Okolo něj jsou umístěny ovladače menu palubního počítače, rádia, tempomatu apod. Je to praktické a originální. Věnec volantu má optimální šířku, stejně jako průměr.
Čtyři displeje
Druhým překvapením je umístění přístrojů. Ty jsou podobně jako v Picassu umístěny centrálně na velkém a bíle podsvětleném displeji, nicméně drobný rozdíl tu je - otáčkoměr je umístěn přímo na sloupek řízení a pohybuje se tedy s ním. Nemá ale tvar klasického „budíku“, ale podélné linky, která se s rostoucími otáčkami zvyšuje. Picasso nemá pro jistotu otáčkoměr vůbec, C2 a C3 ho řeší podobně, ale linka vede okolo půlkruhového digitálního tachometru. Kontrolky (např. rozsvícené světlomety) se nachází rovněž na sloupku řízení, digitální tachometr pak na centrálním displeji. Další údaje jako palubní počítač, se zobrazují na displeji nad ovládáním rádia (palubák má dvě paměti a jeho funkce jsou stejné jako v Peugeotu 407), čtvrtý displej ve výši řadicí páky pak ukazuje nastavení duální digitální klimatizace.
Všechny displeje mimo centrální mají oranžovožluté podsvícení. Celkově je v interiéru možná až příliš „předisplejováno“, což není dobré pro ergonomii; důležité údaje jako otáčky, rychlost a údaje palubního počítače zobrazuje pokaždé jiný displej, takže musíte pokaždé zaostřit zrak jinam. Až na tuto „drobnost“ lze považovat ergonomii ovládání vozu za dobrou. Sedadla jsou měkčí, ale ne tak měkká, aby bolela záda, boční vedení je průměrné. Posez jako celek hodnotím veskrze kladně, sportovní verze VTR a VTS (kupé) jistě nabídnou sedadla s tvrdším polstrováním a výraznějším vedením. V testované verzi nechyběla loketní opěrka s výsuvnou horní opěrou, nemá ovšem výškovou aretaci; ocenil bych její nepatrné snížení. Řadicí páka připomíná Peugeot 307, řazení je stejně jako v uvedeném voze poněkud „gumové“ a méně přesné; toto je defacto jediná výraznější kritika na hlavu C4.
Místa „jakžtakž“
Vzadu je místa dostatek, ale ne nadbytek, platforma Peugeotu 307 má rozvor jen 2 608 mm, což v kombinaci s nijak ideálním rozmístěním sedadel v interiéru zmenšuje vnitřní prostor; ten je menší než třeba v Golfu, Octavii či Mazdě 3. Za běžně urostlým řidičem se budete cítit pohodově, za vysokým pak trochu stísněně. Docela málo místa je nad hlavou a to zejména na boku, nad dveřmi, za což může zaoblená karoserie. Sedadla jsou sklopná, sedáky lze vyjmout, přesto ale po sklopení vznikne malý schodek. Základní velikost zavazadlového prostoru není příliš velká, 320 l u pětidveřové verze a 314 l u kupé; obě hodnoty jsou pod průměrem třídy. Po sklopení se velikost zvýší na 1 023 l (1 083 l kupé). Páté dveře se otvírají dost vysoko na to, abyste si moc neobouchali hlavinku.
Fajn motor
Pod kapotou testované verze se ukrýval druhý nejvýkonnější motor, 1.6 16V s výkonem 80 kW při 5 800 ot. a točivým momentem 147 Nm při 4 000 ot. Základem je čtrnáctistovka, nejvýkonnějším benzínem je zatím 2.0 16V 100 kW. Časem se objeví ještě vyladěná verze se 130 kW. Motor je velmi dobře utlumen a to i při akceleraci, žádné dunění či nepříjemný hluk nedoprovází posádku až do cca 4 500 ot. Pokud se dostanou otáčky výše, už je motor dobře slyšitelný; bohužel v dálničním provozu ho nebylo možné vyzkoušet, takže těžko říct, zda se zvuk schová v aerodynamickém hluku a zda nebude posádku neobtěžovat vyšší dunivostí; věřím ale, že nikoliv.
Zpřevodování je krátké, ve stovkce točí pětka už přes tři tisíce otáček, což znamená nějakých 4 300 ot. při rychlosti 140 km/h. Dynamika motoru odpovídá objemu, trochu ale chybí lepší zátah odspodu, který jsem ocenil např. na motoru 1.6 77 kW v Mazdě 3. Spotřebu nemělo smysl měřit, na krátkém, cca 30km úseku, jsme zkoušeli dynamiku naplno. Není proto divu, že palubní počítač ukazoval po dojetí do cílové stanice 10,5 l. Styl jízdy byl ale víceméně brutální. Maximálku uvádí výrobce 194 km/h, zrychlení na stovku pak 10,6 s. Spotřeba by měla být 9,5 l ve městě, 5,7 l mimo město a 7,1 l kombinovaná. Nádrž na 60 l tak vydrží zhruba 800 km.