Citroën C4 si z většiny testů odnáší velmi kladná hodnocení. Náš test základního modelu cé-čtyřky ale nedopadl na výbornou, a proto jsme vůz chtěli vyzkoušet ještě jednou. Tentokrát jsme sáhli po benzínové šestnáctistovce v nejvyšší výbavě - dopadla lépe?
Kapitoly článku:
Citroën C4 dokázal při svém loňském vstupu na trh pořádně zahýbat zažitými představami o vzhledu masově vyráběného vozu nižší střední třídy. Od té doby ale vlna emocí pomalu opadla a cé-čtyřka se pozvolna stává běžným koloritem světových i českých silnic. Ani na AutoRevue.cz není vůz žádným nováčkem a letos jste se s ním u nás mohli důkladněji seznámit již dvakrát – v klasickém testu základní benzínové čtrnáctistovky a v prvním seznámení s vrcholnou verzí Coupé VTS.
Proč tedy další test pětidvéřového modelu s benzínovým motorem? Pokud jste četli náš první test vozu s motorem 1,4 a výbavou SX, víte, že kompaktní francouz z něj neodešel s úplně čistým štítem. Měl sice patřičný šmrnc, dostatečný vnitřní prostor a s malým benzínem velmi nízkou spotřebu, zklamal nás ale hlavně kvalitou materiálů v interiéru, odhlučněním motoru a podvozku a v neposlední řadě dynamikou, která ani na čtrnáctistovku nebyla přesvědčivá. Upřímně řečeno, bylo to pro mne zklamání, neboť téměř ve stejnou dobu jsem měl k dispozici Peugeotu 307, pocházející rovněž ze stáje koncernu PSA, a žádné podobné nedostatky jsem u něj neodhalil. Od cé-čtyřky jsem zkrátka čekal více. I proto jsme chtěli Citroën C4 vyzkoušet ještě jednou, neboť některé neduhy mohly být vlastní pouze testovanému kusu.
Tip: Rozsáhlou komentovanou fotogalerii najdete ve starším testu modelu 1.4 16V.
Dnes se tedy podíváme na zoubek modelu z horních pater nabídky – maximálně vybavené verzi SX Pack se středním benzínovým motorem 1,6 o výkonu 80 kW (110 koní). Na mušku si vezmu hlavně problematické znaky dříve testovaného kusu, ale neopomenu ani další rozdíly proti levnější verzi a pohled na vůz jako celek.
Stříbrná s černou mu sluší
Nad designem cé-čtyřky jsem se rozplýval již několikrát, a proto si tentorkát slova chvály nechám do jiných kapitol. Od dříve testované čtrnáctistovky odlišovalo tento model jen několik detailů – slušivá litá kola, pár lakovaných prvků extriéru, přední mlhovky a především do stříbrna vyvedený kabátek. Nejsem zrovna fanda této barvy, ale některým autů prostě sluší a Citroën C4 je jedním z nich. Výrazná světlá barva skvěle zdůrazňuje jeho nápadité kontury a testovaný kousek se mi líbil snad nejvíce ze všech cé-čtyřek, se kterými jsem měl doposavad tu čest.
V interiéru je již změn více a tou nejzásadnější je použítí téměř kompletně jiných materiálů než v nižších verzích. Zásadní rozdíly jsou patrné na první pohled: plasty jsou výlučně černé a sedadla mají velurové čalounění. Tyto dvě změny odstraňují téměř všechny mé výtky k provedení interiéru z předhozího testu. Snad jen trvdé černé plasty by mohly být o něco noblesnější, dále ale nemohu mít k provedení vnitřku jakýchkoli přípomínek. Především kvalita čalounění je ve zcela jiné dimenzi, příjemný i trvanlivý velur je zkrátka jiná káva. Potěší také kůží obšitý volant, textilní koberce a spousta dalších drobností, které z nijak úchvátného vnitřku nižšího modelu dělá velice příjemné místo. Pokud o C4 vážně uvažujete, zkuste v rozpočtu najít místečko pro takový interiér, rozdíl je opravdu markantní.
Stejný zůstává zvláštní design kabiny, který není tak elegantní jako provedení exteriéru a nápaditost zde může být na škodu. Osobně jej neshledávám nijak problematickým, ale zatímco vnějšek se většíně okolí líbil, vnitřek už si získával sympatie o poznání hůře. Není žádnou novinkou, že na palubní desce je trochu „předisplejováno“. Zvlášť u vyšších modelů, kde k displejům digitální přístrojovky, palubního počítače s rádiem a otáčkoměru, přibude ještě displej automatické klimatizace. Všeho moc škodí a minimálně displej klimatizace si konstruktéři mohli odpustit - palubní systém je totiž stejný jako třeba u Peugeotu 407 a tam je schopen zobrazovat i nastavení klimy.