Brno-Praha: další rychlostní rekord

Rovněž jsem se zapojil do neoficiální soutěže o rychlostní rekord na trase Brno-Praha. A zadařilo se. Bezmála devět hodin!

Služba naší čtenářské obci se může změnit v peklo. Byl to čtvrtek 20. března a já se vypravil do Prahy pro další auto k testu. Dříve to nešlo, takže jsem nasedl na autobus a v 9:05 vyrazil v ústrety matičky naší stověžaté. Za nějakou hodinu a po 100 kilometrech jízdy se ale zdálo, že se jejího panoramatu nedočkám, protože jsme uvázli v koloně. Po adrenalinovém klouzání od svodidel ke svodidlům se řidiči našeho autobusu podařilo zastavit těsně za legendární hromadnou nehodou, jež vstoupila do dějin. Byli jsme třetím vozidlem, které se do ní nezapojilo a zběsilé brzdění odneslo jen potlučeným levým zadním rohem, jehož část nás opustila o několik desítek metrů dříve. Začalo nám několikahodinové čekání, z něhož vám přináším několik svých postřehů.

Na vozovce se během okamžiku zdvihla sněhová vrstva vysoká téměř 10 centimetrů. To už stála i dálnice na Brno a její povrch, připomínající sněhovou pláň, řada z uvízlých motoristů využila k procházce. Počasí se záhy umoudřilo, vysvitlo slunce a závěje začaly tát. Vedle našeho autobusu dosedly postupně dva záchranářské vrtulníky. Vydali jsme se k místu havárie. Naživo jsme viděli podobné pohledy, jaké veřejnosti nabízela média a netřeba se jimi znovu zabývat. Desítky a desítky aut namačkaných na sebe, autobus ČSA skřípnutý mezi dvěma kamióny, pobíhající záchranáři, hasiči a policisté. Hasičská Tatra projela středem dálnice a dostala se k místu havárie v obdivuhodně krátké době. Předtím se mezi řadami aut ještě protáhnul vězeňský autobus, ale daleko se nedostal. Ihned z něj vystoupili policisté se psy a brokovnicemi a ostražitě se rozhlíželi po ostatních.

Kupodivu jsem nezaznamenal snad žádné známky paniky. Řidiči, kterým se v jejich havarovaných autech nic nestalo, postávali v hloučcích a často se smíchem si vyprávěli své zážitky a dojmy. Zahraniční turisté fotili jak o život, většina z nás telefonovala se svými nejbližšími, díky čemuž sítě mobilních operátorů chvílemi kolabovaly. Hodiny plynuly jedna za druhou, ti, kteří spěchali na letiště záhy spěchat přestali. Průběžně jsme se dovídali o rozsahu havárie a postupně jsme se začali smiřovat s tím, že na dálnici budeme nocovat. Zásoby jídla v doplňkovém sortimentu posádky autobusu přitom záhy zmizely, většina z nás počítala s obědem v Praze, takže s sebou neměla ani sousto.

Okolo poledne hasiči pár metrů před naším autobusem prořezali svodidla a pouštěli jimi sanitky a vozy záchranářů. Hlína se v těchto místech s průjezdem každého auta měnila v bažinu. Měli jsme štěstí. Kolem čtvrté hodiny se nám podařilo přemluvit policisty, aby náš mohutný třínápravový autobus nechali zkusit projet. Přední náprava se blátem pomalu protáhla, ta prostřední, hnaná, se však probořila a motor se zastavil. Vystoupili jsme, spolu s hasiči autobus rozhoupali a nakonec se nám jej podařilo vyprostit. Vyhráno jsme ale neměli. Čekala nás cesta objízdnými trasami a mě navíc opětovný návrat do Brna.

Po několika minutách jízdy jsme v lesním úseku blízko Humpolce uvázli v další koloně. Přes cestu prý stojí nákladní auto. Nečekali jsme ale dlouho, záhy jsme najeli opět na dálnici a před 18. hodinou dorazili na Florenc. Vyzvednul jsem auto a kolem osmé vyrazil k Brnu. Z dopravního hlášení jsem věděl, že objízdné trasy jsou ucpány a že D1 se byť pomalu, ale přeci jen dala do pohybu. Nemá smysl zdržovat. Ke stému kilometru, epicentru dopolední havárie, jsem se doplazil před jedenáctou hodinou. Těžká technika právě vyprošťovala autobus ČSA a mnoho vraků zde již nezbývalo. Přesto mi bylo jasné, že odstraňování následků nehody bude trvat mnohem déle. Středová svodidla byla na dvou místech prořezána, aby jimi mohly vozy směřující k Praze objet inkriminované místo protisměrem, a na mnoha místech poškozena. Po půlnoci jsem opouštěl druhou z dlouhých kolon, a sice tu na zhruba 120. km, kde byla právě vyprošťována cisterna. Směr na Prahu byl v té době průjezdný již bez větších komplikací.

Do Brna jsem dorazil před druhou hodinou ranní s touhou, abychom se všichni z tohoto hromadného neštěstí, jež naštěstí nikoho nepřipravilo a snad ani nepřipraví o život, poučili. Řidiči ihned měli v hledání viníka jasno, za všechno mohou silničáři. Nechci se jich zastávat, pokud si jsem vědom, žádného z nich jsem za celý den nezahlédl, ale faktem je, že se jednalo o velmi intenzivní chumelenici, která na silnici, ač byla vnější teplota mírně nad bodem mrazu, během několika minut navršila silnou vrstvu sněhu. K celému neštěstí kromě minimální viditelnosti a kluzkého povrchu přispěl nejen mírně se svažující terén, ale především přístup samotných řidičů, z nichž alespoň někteří zcela evidentně nepřizpůsobili styl jízdy svým schopnostem, povětrnostní situaci a stavu vozovky. Při pohledu na trosky a desítky vraků automobilů, rozmetaných po širokém okolí, jsem si uvědomil, že celá nehoda mohla dopadnou ještě mnohonásobně tragičtěji. Ponaučit by se měli nejen silničáři a řidiči, ale také naši zákonodárci a všichni ti, kvůli nimž jsou již dlouhé roky zablokovány projekty na výstavbu nových silničních tahů, jež by dálnici D1 konečně odlehčily. Stejná situace je na řadě dalších poddimenzovaných úseků, včetně rychlostní silnice Brno – Svitavy, kde dochází k tragickým nehodám takřka denně. Kolik lidí bude muset ještě zemřít, než se ke stavu na našich silnicích konečně postavíme vážně…?  

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

 

Test ojetiny Škoda Citigo: Skvělé auto s jednou velkou chybou

Ojetina: Škoda Citigo 1.0 MPI

Ceny ojetých minivozů koncernu Volkswagen klesají pod osmdesát tisíc. Jak jsou na tom se spolehlivostí?

včera | David Rusol | 20 příspěvků
Minitest Renault Espace 1,8 TCe: Jak v obrovi slouží motor Alpine A110?

Minitest Renault Espace 1.8 TCe

Renault Espace patří do kategorie velkých MPV. Tedy takových aut, která by mnohým často velmi hodila, ale nakonec si je koupí jen málokdo. Renault nyní připravil verzi, která je z mnoha hledisek velmi zajímavá.

9.  12.  2017 | Radek Pecák | 10 příspěvků
TEST Volkswagen Polo 1.0 TSI Highline – Golfův revír

Volkswagen Polo 1.0 TSI

Segment malých vozů pomalu dorůstá modely nižší střední třídy. Nový Volkswagen Polo je toho důkazem, z vyšších tříd si navíc půjčil i několik užitečných technologií.

7.  12.  2017 | Jan Mička | 30 příspěvků