Škoda Motorsport se jako jediný z účastníků letošního seriálu mistrovství světa v automobilových soutěžích může pochlubit dvěmi ženami ve svých závodních speciálech. Vedle věčně usměvavé Švédky Tiny Thörner, spolujezdkyně Kennetha Erikssona, reprezentuje barvy českého týmu také Ana Goni. Ta tvoří posádku se Stigem Blomqvistem.
Ana Goni se narodila 19.dubna 1953 ve venezuelském Caracasu. Je dcerou emigrantů - otec španělský Bask a matka Argentinka. Vystudovala archeologii na pařížské Sorbonně a hovoří plynule pěti jazyky – anglicky, francouzsky, španělsky, italsky a portugalsky. Je rozvedená a má tři děti. Dvacetiletá dcera Rita studuje ve Španělsku žurnalistiku, o rok mladší syn Mario získává vzdělání ve Spojených státech a nejmladší potomek, patnáctiletý Pablo, navštěvuje školu ve Velké Británii. Ani jedno z Aninných dětí netouží jezdit rallye, k níž ji přivedl bývalý manžel, ale všechny tento sport mají rády a své matce fandí. V následujících řádcích Ana Goni nabízí vedle pohledu na svět rallye také vyznání svého vztahu k automobilům.
Ana Goni s dcerou Ritou a synem Mariem
Jaký musí být spolujezdec?
„Být spolujezdcem vyžaduje mít mnoho vlastností. Musíte být pečlivý, dochvilný a je rovněž potřeba mít vždy vše velmi dobře připravené. Proto někteří lidé dávají v tomto sportu přednost místu za volantem. Já jsem si to zkusila také, ale raději jezdím jako spolujezdec. V současné rallye neznám žádného jezdce, který by byl dobrým spolujezdcem…“
Proč je ve světě rallye tak málo žen?
„Kolem současné rallye moc žen není. Nerozumím tomu, protože před patnácti lety jich zde byla k vidění spousta. Je však třeba přiznat, že tento sport je pro ženy velmi náročný. Kromě toho, že je nákladný, vyžaduje především obětování rodiny. Já s tím problémy nemám, protože mé děti jsou už dospělé. Přesto se však snažím přizpůsobit svůj kalendář jejich prázdninám a volnu. V rallye se dále musíte vzdát třeba toho, jak vypadáte nebo máte-li dokonale upravené vlasy. I tak však stále říkám, že by zde zástupkyň něžného pohlaví mohlo být více.“
Jsou lepší muži lepší řidiči?
„Muži jsou jednoznačně lepšími řidiči než ženy. Žena má totiž sklony k tomu být více konzervativní. Muži tolik nepřemýšlejí o následcích svého řízení. Ženy naopak vše důkladně zvažují, předvídají, co se může stát a podle toho teprve jednají. A to je důvod, proč ony jsou zase lepšími na místě spolujezdce.“
Proč je pro vás porucha na autě noční můrou?
„Vím, co se děje pod kapotou vozu, protože technice trochu rozumím. Ovšem pokud jde o závady, tak ty na autě odstraňovat nedokáži. V dnešní době to však není nic jednoduchého pro nikoho, neboť automobily jezdí díky počítačům. Dny, kdy jsem mohla dolít třeba olej, jsou pryč. Vozy nejsou konstruovány k fušování. Nedávno jsem měla velký problém najít ve svém autě baterii. Trvalo mi to dva dny, než jsem ji objevila pod jedním ze zadních sedadel. Když jsem se pak sama sebe ptala, proč to bylo tak náročné ji najít, odpověděla jsem si, že nejspíš proto, že se v dnešní době automobily vyrábějí tak, že nepotřebují nový akumulátor. Vím, že to bylo hloupé vysvětlení…“
Jaký je váš největší koníček?
„Jednou z mých největších vášní je sbírání starých soutěžních aut. Můj nejoblíbenější exemplář je Lancia, kterou jsem si pořídila před dvěma lety. Toto auto vyhrálo rallye v San Remu. Jinak má sbírka čítá přibližně třicet vozů. Její celkovou cenu nepovím, ale přiznám, že je obrovská. Před pár lety ovšem tyto automobily cenné nebyly. Byla to vítězná auta, která se po soutěžích znovu a znovu prodávala. Často skončila pod prachem u někoho v garáži. Nemiluji tyto vozy jako takové, miluji lidi, kteří je řídili. Proto sbírám pouze auta s historií.“
Nebojíte se nehody?
„Měla jsem vážnou nehodu v Austrálii, kde jsme se účastnili jedné klasické rallye s Fordem Escort. Jeli jsme po hřebenu kopce s mnoha hrboly na cestě a najednou jsme byli mimo trať a dělali kotrmelce. Myslím, že jsme se otočili tak osmkrát. Vzpomínám si, jak jsem je počítala až do čtvrtého. Pak jsem přestala, protože už jsem měla pocit, že je po všem, i když nebylo. Poté, co jsme se konečně zastavili, jsem si jen řekla, bože můj, ještě žiji. Vyprostila jsem se z auta a měla problémy s viděním. Viděla jsem chvíli dvojmo, protože jsem se udeřila do hlavy. Za měsíc jsem však byla zase zpátky v autě. To prostě musíte. Ale návrat mě neděsil. Nyní, se Stigem, se také nebojím. Je totiž vynikající řidič.“
Jak dlouho vás ještě budeme vídat na tratích?
„Budu závodit tak dlouho, dokud to jen půjde. Se Stigem už sice máme plány jezdit „jen“ exhibiční rallye, ale teď ještě chceme soutěžit. Stále se ohromně bavíme. Pro Stiga je mistrovství světa o vítězstvích. Miluje výhry, rád sleduje časy a říká: ´aha, vidíš ho, kolik mu je a my jsme za ním jen pár vteřinek! Na pětapadesátiletého dědu to není špatné, co?´ Pro mě je účast mezi těmi nejlepšími o příjemných pocitech a o vzrušení. Miluji auta, závody, místa, kde se jezdí a lidi, které potkávám. Vše je to o adrenalinu a o dosažení toho nejlepšího z auta. Člověk tomu zcela propadne. Nebere to pak jako práci, rallye není jako sezení za pracovním stolem. Nedávno jsem slyšela někoho říkat, že by měly v sezoně být dvouměsíční prázdniny. To je nesmysl. Nejezdíte pro to, abyste měli volno. Rallye je váš život!“
Jak vidíte budoucnost rallye?
„Obávám se, že dnešní rallye je už převážně pouze o byznysu. Bojím se, že ten opravdový rallyesport nadobro zmizí. Je potřeba neustále dávat prostor soukromníkům, kteří by vždy měli mít své místo v tomto sportu. Je nezbytné je respektovat.“