Kapitoly článku:
Licence a moderna
Alpine A110 se dočkala následovníka v modelu A310. Vyráběla se ale i licenčně. V období 1964-1974 ji stavěla mexická společnost Diesel Nacional (DINA) pod názvem Dinalpin, 500 kusů svědčí o minimálních sériích. V Plovdivu vzniklo v letech 1967-1969 několik desítek Bulgaralpine včetně verze GT4 (těch se zrodilo 100 i v Mexiku). Přesné bulharské počty známy nejsou, odhadují se na 60-120 vozů, sám soutěžní jezdec Ilja Čubrikov mluvil o stovce. Od března 1971 do října 1976 vyrobila španělská FASA 908 kusů s motory 1,3 l, už od roku 1967 přitom stavěla také vozy s motory 1,1 l. Známý je i brazilský Willys Interlagos, ten byl hlavně licencí typu A108, ale zrodilo se i zhruba 680 „stodesítek“. Dočkal se znovuvzkříšení loni v podobě půvabného žlutého kupé AW 380 Berlineta z karosárny Viotti.
Žlutý vůz je ze španělské produkce. A110 dělala na firemních snímcích společnost i novějšímu konceptu A110-50 (2012) a aktuálnímu Vision.
Moderní historie francouzských pokusů o reinkarnaci je velmi známá, ať už jde o skorozávodní výroční koncept A110-50 s vidlicovým šestiválcem 3,5 l/294 kW představený při Grand Prix Monaka 2012, loňský Celebration z goodwoodského Festivalu rychlosti k šedesátiletému jubileu značky, nebo zatím poslední Vision odhalený 16. února 2016. „Vize“ se čtyřválcovým turbomotorem uprostřed představuje další předobraz sériového vozu. Alpine je tak konečně zpátky, doufejme, že už definitivně!
Světový šampion
Největších úspěchů dosáhly převážně modré tovární Alpine A110 v rallye počátkem 70. let, značka kvůli tomu dokonce opustila svět vytrvalostních klání i formuli 3. Renault do ní investoval už tehdy celý rozpočet svého závodního oddělení, protože vlastní značku nepropagoval. Pro sezónu 1970 vypsala FIA mezinárodní šampionát výrobců. Jean-Luc Thérier sice opanoval italskou Rally Sanremo-Sestriere a Acropolis, ale Porsche bylo v konečném účtování úspěšnější.
Ročník 1971 zcela ovládl Švéd Ove Andersson, později dlouhá léta šéfoval soutěžnímu týmu Toyoty, slavně zvítězil v Monte Carlu, nejvyšší vavříny si odvezl i ze Sanrema, Rakouské alpské jízdy (Österreichische Alpenfahrt) a Acropolis. Ve francouzském Alpském poháru (Coupe des Alpes) se radoval pro změnu Bernard Darniche.
A110 závodily nejprve v lokálních soutěžích. Vrcholem jejich sportovní kariéry byly dva tituly mistrů světa, byť ten první ještě neoficiální...
Spanilou jízdou byl pro alpiny také první ročník oficiálního světového šampionátu značek (1973). Z třinácti vypsaných rallye jich vyhrály šest! V Monte Carlu piloti malých kupé s motory 1,8 l nikoho na stupně vítězů nepustili, nejlepším byla hostující hvězda Jean-Claude Andruet, mimochodem mistr Evropy 1970 ještě se šestnáctistovkou, před Anderssonem a Jean-Pierrem Nicolasem.
V Portugalsku byl ze všech nejrychlejší Thérier a sekundoval mu Nicolas, přetěžké Maroko ovládl zase Darniche, neméně náročnou Acropolis i italské asfaltové Sanremo opět Thérier a korsické finále patřilo Alpinám zase drtivě, šestice jezdců mezi sebe pustila jen jediný Escort! Nejúspěšnější byl znovu Nicolas, Thérier skončil třetí, mezi ně se dokázal vklínit ještě Jean-François Piot. Renault-Alpine pochopitelně vyhrál hodnocení značek se 147 body, druhý Fiat jich měl jen 84. Hodnotil se tradičně pouze první vůz každého výrobce v cíli, pokud se protlačil do první desítky celkového pořadí. Jezdecký šampionát tehdy neexistoval.
Pro profesionály i amatéry
A110 používali profesionálové i amatérští piloti, kteří jezdili pro radost. Její nadvládu ovšem ukončila Lancia Stratos, nepomohly experimenty se vstřikováním, čtyřventilové dvouvačkové motory ani aplikace dvojitých lichoběžníků i dozadu u speciálu 1600 SC (dodala je A310). Ještě v sedmdesátém pátém a šestém dokázal přitom domácí Tassos Livieratos vystoupit pod řeckou Akropolí na pódium, vždy mu patřil stříbrný stupínek. Poslední zářez do Top 10 MS si pak připsala na Tour de Corse 1978, kde skončil osmý Claude Balesi.
Sportovní úspěchy bylo nutné řádně propagovat. Vozy pro rallye porcházely průběžnými úpravami vzhledu i techniky, motory dostaly i turbo
U nás Alpinu A110 vodil Vladimír Hubáček v letech 1971-1976. Jednalo se o vůz koupený od Bulhara Ilji Čubrikova (takže to byla vlastně Bulgaralpine...) V prvních letech s ním byl prakticky neporazitelný, takže se jeho výsledky ani nehodnotily ve třídách, ale pouze absolutně! „Alpinka“ mu vydržela až do konce závodní kariéry. Soutěžní vozy s šestnáctistovkami o 118 kW (160 k) byly schopné dosáhnout až 246 km/h a akcelerace z nuly na stovku jim trvala jen něco málo nad šest sekund.... Osmnáctistovky měly dvě stovky hřebců a experimenty s turbodmychadlem toto pomyslné stádečko rozšířily ještě o dalších padesát hlav...