Kapitoly článku:
Transaxle útočí
Vozy Alfetta CEM se v provozu osvědčily (většina z nich sloužila u milánských taxikářů), takže po prvních zkouškách byla zhotovena další série čítající již plných 991 vozů. Ty byly nabídnuty významným zákazníkům a opět i taxikářům. Také druhá fáze praktického ověřování dopadla dobře, přesto však byl projekt Alfetta CEM ukončen, takže se skutečně sériové výroby nedočkal.
Schéma funkce zadní nápravy se vzpěrou de Dion a dvěmi páry kloubů
A ještě jednou k podvozku, jehož konfigurace se uplatnila později i ve vozech Alfa Romeo 75, 90 a Giulietta. Již závěsy předních kol na párech lichoběžníků s pružením podélnými zkrutnými tyčemi byly přinejmenším neobvyklé, zadní náprava pak byla ještě raritnější.
Alfa Romeo Alfetta 2,0i v luxusním provedení Quadrofoglio Oro (1983)
Soustava typu de Dion, využívající navíc spojky a převodovky v jednom celku s rozvodovkou a brzdových kotoučů umístěných hned u diferenciálu, zajišťovala vozu špičkové jízdní vlastnosti dané nejen optimálním rozložením hmotnosti, ale také minimálními neodpruženými hmotami.
Úspěšné kupé GTV
Základní sedan Alfetta se stal základem kupé s označením GTV (původně Alfetta GT), jež stálo na podvozku s rozvorem zkráceným o 110 mm na 2 400 mm a prodávat se začalo v roce 1974. K dispozici bylo zprvu pouze s motorem 1,8 DOHC, ovšem po zastavení produkce starších modelů GT 1300 a GT 1600 Junior a 2000 GTV se z něj stala plnohodnotná, samostatná řada sportovních autiombilů.
Alfa Romeo GTV 2,0 z roku 1976
K mání tedy byly záhy verze Alfetta GT 1,6, Alfetta GT 1,8 a Alfetta GTV 2000. V roce 1979 prošly všechny vozy Alfetta drobnou modernizací, jež se třeba na motorech projevila nově tvarovanými vačkami a upravenou regulací předstihu. Ladičská společnost Autodelta tehdy připravila verzi GTV 2,0 Turbodelta se zážehovým dvoulitrem opatřeným dmychadlem KKK a výkonem 175 koní (129 kW).
Stal se základem homologační série pro slavnou kategorii číslo 4 FIA a zároveň prvním italským automobilem sériově opatřeným přeplňováním turbodmychadlem.
Úspěšná závodní kariéra
Zvenčí model GTV vykazoval inspiraci stylistickými řešeními použitými u vozů Alfa Romeo Montreal včetně předních i zadních svítilen či tvaru dveří (včetně klik). V rámci faceliftu z roku 1981 dostaly vozy GTV šedé plastové nárazníky, upravený interiér a motory 1,6 a 1,8 l z nabídky zmizely. Standardem se nově stal „dvoulitr“ Alfetta 2000 GTV přeznačený zároveň na typ GTV 2,0 (ano, jméno Alfetta zmizelo). Standardem se staly patnáctipalcové lité ráfky.
Alfa Romeo GTV6 (1980) a rozměrový náčrtek sedanu Alfetta 1,8 z roku 1976
Ještě před koncem toho roku se v nabídce objevila špičková varianta GTV 6 (později GTV6) opatřená vidlicovým šestiválcem SOHC s objemem 2,5 l převzatým z velkého sedanu Alfa Romeo 6, jehož zástavba si vynutila modifikaci tvaru kapoty. Původní složitá instalace šesti spádových karburátorů Dell'Orto (!) byla nahrazena jednodušším a uživatelsky přívětivějším nepřímým vstřikováním Bosch. To se osvědčilo, a tak bylo záhy včleněno také do výchozí „šestky“.
Kupé Alfa Romeo GTV6 vynikalo kombinací špičkových jízdních vlastností a skvělým potenciálem pro zvyšování výkonu, takže se záhy stalo vyhledávaným základem pro stavbu závodních speciálů. Vozy GTV6 byly v závodech mimořádně úspěšné, zvítězily třeba v Evropském šampionátu cestovních vozů v ročnících 1982 až 1985 a také v celé řadě národních sérií a samostatných závodů.