Kapitoly článku:
Honda uvedla na trh kupé, postavené na bázi šesté generace sedanu Accord, v roce 1998. Bylo vyráběné a také především prodáváné ve Spojených státech a setkat se s ním na evropských silnicích chce jistou dávku štěstí. Nyní se do prodeje (byť zatím jen v Americe) dostává nejnovější generace Accordu Coupe, a tak není od věci podívat se trochu blíže na poslední v Evropě prodávaný model tohoto jména.
S vozem jsme strávili nějaký čas a pokusíme se vám jej nyní přiblížit. Ani po téměř deseti letech od zahájení výroby se nezdá, že by šlo o auto, které není „in”, a to jak svým vzhledem, tak technikou. Ale vezměme to pěkně popořadě.
Starší, přesto pohledný
Tak právě těmito slovy by se dal stručně charakterizovat vzhled tohoto kupé. Klínovitá příď, rozměrná kapota a dlouhé dveře umocňují vzhled klasického dvoudveřového vozu. Co se týče zádi, na fotkách může působit poněkud „těžce“, především tedy v oblasti zadního blatníku. V reálu ale nepředstavuje takový problém a záď bych dokonce označil za líbivou.
Zadní partie světel tvoří horizontální lini táhnoucí se přes celou šířku zadní části. Tento prvek šel ruku v ruce s dobou a naznačuje i primární určení pro americký trh. Lišta světel na víku kufru obsahuje pouze pár světel couvacích a další pár odrazových světel. Ostatní žárovky jsou sdruženy v trojúhelníkovitých lampách. Ale vraťme se na chvíli zpět k předním partiím, kde dominují dvě rozměrné xenonové svítilny, mezi kterými je tradičně umístěna maska s logem.
Co se týče laku, zub času se na něm podepsal především „vyleštěnými” kruhy v oblasti přední kapoty a dveří. Následky slunečního záření jsou minimální, dobrá je i odolnost vůči větším mechanickým poškozením.
Interiér
Otevřeme dveře a nahlédneme do interiéru, ve kterém se snoubí kůže a imitace dřeva. Zde můžeme vypozorovat, jak si Honda představovala luxusní palubu pro posádku na sklonku milénia, tedy kůží obšitý volant a hlavice voliče automatu, automatická klimatizace, potahy sedadel kůže a vše komplet v elektrice. Abych byl přesný, najdeme zde elektricky ovládané střešní okno, které lze nastavit do tří poloh, elektricky ovládaná zrcátka a boční okna, elektricky seřiditelné sedadlo řidiče, elektricky vyhřívané přední i zadní okno a tempomat. Do výbavy se ještě vměstnalo vyhřívání sedadel řidiče a spolujezdce.
Shrnuto a podtrhnuto, na tu dobu docela slušná výbava, kterou však dnes mnoho řidičů pokládá za standard. Interiér jako takový nepůsobí zastarale, rok vzniku spíše hledejte v detailech. Mezi první bych zmínil volant, jehož design je už značně „out“ a myslím si, že nebyl pohledný ani v roce 98. Jako další minus bych uvedl přístrojovou desku.
Design přístrojů bych neoznačil za špatný, avšak jejich podsvětlení určitě ano. Pakliže totiž padne tma, přístroje svítí matným žluto-bílým světlem, které však neosvětluje celou plochu rovnoměrně, což budí právě ten horší dojem.Ale abych jen nehanil, jako příjemný a stále svěží mi přijde design středového panelu, který má přesně ten správný sklon a velikost, jakou by měl mít. Co pro mne bylo vyloženě překvapením, byla nabídka prostoru na zadních sedadlech, která si v ničem nezadá ani s dnešními sedany střední třídy.
Ve skutečnosti se dozadu pohodlně usadí dva urostlí dospělí a nebudou se cítit příliš stísněně. Otázkou však zůstává, zda nebude vadit například tvrdší polstrování sedáku při delších cestách. Místo na předních sedadlech bych označil jako slušný průměr. Abych nezapomněl, nastupování, jak už to u těchto vozů bývá zvykem, neprobíhá zrovna pohodlně a to hned ze dvou důvodů.
Tím prvním je docela malý průchozí prostor mezi sedadlem a dveřmi, druhý je pak schován v elektrickém ovládání sedadla řidiče, kdy vystupující musí čekat, než motorky dosunou sedadlo dopředu a až potom vystoupit. Jsou to drobnosti, ale zrovna dvakrát nepotěší.
Šest hrnků v boji
Po otevření kapoty zaplesá srdce snad každého automobilového fandy. Obzvláště v Evropě, kde valnou většinu „populace” osobních automobilů tvoří čtyřválce, je šestiválec příjemnou změnou. Neříkám, že se jedná o nějakou raritu nebo dokonce o zázrak, jen si myslím, že je málo těch, co pohrdnou zvukem, linearitou a kultivovaností šestiválcového benzínového motoru.
Nyní na něj prozraďme některá fakta. Jedná se o šestiválec s klasickým uspořádáním válců do V s proměnným časováním ventilů nazývaným VTEC, což znamená, že okolo 5000 ot./min dojde k přepnutí na delší zdvih ventilů. V tu chvíli máte tedy k dispozici rovných 200 koní (147 kW) a zábava může začít. Motor disponuje točivým momentem 265 Nm při 4700 ot./min. a zaručuje slušnou dynamiku, která je však výrazně ovlivněna právě automatickou převodovkou. Právě díky ní má vůz dvě tváře.
Jízda a dojmy
Budu pokračovat v tom, co jsem zmínil v předešlých řádcích. Automatická převodovka s technologií Grade Logic má pouze čtyři stupně a dokáže se přizpůsobit momentálnímu jízdnímu stylu řidiče. V praxi to znamená, že například když jedete z kopce, převodovka vám pomáhá brzdit motorem. Jenže takováto technologie, vyvinutá ke konci 20. století nemůže být absolutně vychytaná a také není.
K brzdění motorem opravdu dojde, děje se tak při krátkém sešlápnutí brzdy, jenže představte si, že jedete po dálnici, někdo vám vjede do pruhu, vy mírně přibrzdíte a záhy se před vámi opět udělá volno. Šlápnete na pedál a nic, sekundu ticho a najednou začne motor pracovat pod plným zatížením. Přeci jenom, na dálnici se nejedná o nic tak zásadního, horší to ale může být při předjíždění na okreskách, kde mnohdy hrají roli desetinky sekundy. Je tedy nutné s tímto „zpomalením“ počítat a správně načasovat manévr. Není to nic složitého a po pár desítkách kilometrů už budete jednat intuitivně.
Jinak jako celek vůz působí skvělým dojmem, jízdní vlastnosti jsou excelentní (ano, dovolím si použít toto slovo, protože Honda opravdu na silnici předvádí vyváženou směs komfortu a sportovna v jednom). Zásluhu na tom jistě má poměrně složitý podvozek s dvojicí pomocných rámů. Do vozu se přenáší minimum vibrací a otřesů, úroveň hluku je na výborné úrovni. Zkrátka klasické luxusní kupé se sportovním nádechem, které se nebojí zatáček ani tvrdšího zacházení.
Samostatnou kapitolou je zvuk. Už jenom kvůli zvuku totiž toto auto stojí za hřích, žádný čtyřválec se nevyrovná tomu brumlání a zároveň rykotu, který vychází z motorového prostoru a z koncovek výfuků. Jediná škoda je, že z něj mají více kolemjdoucí než vy.
Japonská Honda vedle automobilů a motocyklů vyrábí také samostatné motory, elektrogenerátory nebo zahradní techniku. Společnost založil v roce 1948 Soichiro Honda. Od roku 1950 to je největší světový výrobce motocyklů.
Honda Civic • Honda Jazz • Honda CR-V • Honda HR-V • Honda NSX • Honda E