Říká vám něco jméno Willi Ockel? Asi ne, jde ostatně o lékárníka. Přesto se vepsal i do dějin automobilismu. Pátého srpna 1888 totiž vyšel ze svého obchodu ve Wieslochu poblíž Heidelbergu a do stroje, s nímž u něj zastavila Bertha Benzová, nalil lahev ligroinu. Stal se tak prvním „pumpařem“ Evropy a vedle toho se spolupodepsal pod první úspěšnou dálkovou jízdu automobilem, kterou manželka Carla Benze absolvovala z Mannheimu do Pforzheimu.
Ten dům, notně přestavěný, ve městě stojí dodnes, slavnou událost připomíná stylizovaná drátová instalace. Na druhou stranu nebyl Ockelův podnik ničím výjimečný a obětavá cestovatelka se těžko mohla zastavit někde jinde. Tenkrát prostě v Evropě žádné benzinky neexistovaly, i když v USA to bylo drobátko jiné: za první pumpu na světě tu totiž považují konstrukci, kterou ve Fort Wayne v Indianě v září 1885 postavil pozdější průkopník čerpaček Sylvanus Bowser, objednatelem byl Jake Gumper... Zmíněný ligroin, vedlejší produkt výroby petroleje, na starém kontinentu prodávaly mimo jiné právě lékárny. Používal se totiž jako rozpouštědlo, a to i při chemické práci. Mimochodem sám Benz si ligroin prý dokázal vyrobit vlastními silami.
Na druhou stranu kapalina, kterou lze považovat za předchůdce dnešních benzinů, byla tehdy známa už dost dlouho. V Americe se k ní dopracoval Edwin Drake, když v šedesátých letech devatenáctého století (krátce po otevření prvních ropných vrtů) vyráběl kerosin, jako nepotřebný vedlejší produkt jej však vyhazoval. V Evropě byli ještě rychlejší: dva chemici, Angličan Witt Clinton a Karl Reichenbach z Německa, jej z uhelných dehtů vyrobili už v roce 1830. Následovaly nejrůznější produkty jako benzol nebo lihobenzin, podle charakteru se benziny dělily na lehké nebo těžké. Lépe se odpařující první skupinu preferoval právě Benz.
Pravý boom čerpacích stanic však nastal po první světové válce, kdy se po USA už prohánělo na devět milionů automobilů a bylo už jasné, že na specializovaných službách jen pro ně se dá slušně vydělat. Záhy se začala objevovat první „prémiová“ paliva, zpočátku ovšem nabízející jen lepší zimní startovatelnost. Vývojem procházela také výdejní zařízení. Zatímco první předválečné stojany uměly jen násobky neměnného objemu (nejdřív se ručně načerpalo palivo do skleněné nádoby, nejčastěji pětilitrové, a ta se pak přes hadici s „pistolí“ vyprázdnila do nádrže vozu), dvacátá léta už znala systém prakticky totožný s dnešním.
Benzin tak, jak ho známe dnes, tedy nejen s patřičnými vlastnostmi a energetickou hodnotou, ale také technologií výroby schopnou uspokojit rostoucí poptávku, se objevil vlastně až po druhé světové válce. Teprve od 50. let minulého století se totiž v rafineriích začaly prosazovat technologické postupy, jako je reforming nebo termální a katalytické kraky.
V samých počátcích se totiž benzin vyráběl z ropy destilací, technika kraku se objevila až před první světovou válkou a její průmyslové využití (zajišťující dvou- až trojnásobné zvýšení účinnosti výroby) začalo až ve dvacátých letech ve Spojených státech. Přesto je výrobní cena benzinu stále vyšší než nafty, protože tato pohonná hmota se více odlišuje od meziproduktu vzniklého z ropy. Drahých aditiv je tedy potřeba více, výrobní proces je delší a ztráty při něm výraznější. Naproti tomu je technologií výroby benzinu podstatně více, vždyť už za druhé světové války přistoupilo Německo v nouzi k produkci tohoto paliva na syntetické bázi.
Pro laika je samozřejmě nejsnazší sledovat vývoj benzinu pomocí „výkonového ukazatele“, tedy oktanového čísla, jež bylo zavedeno v roce 1926. Do třicátých let minulého století měly benziny 40 až 60 oktanů, do padesátých se dostaly na 60-70. Poválečná léta znamenala pozvolný nárůst na 80 až 90 oktanů, od let sedmdesátých se pak dostáváme až na dnešní maximální stovku. V moderních benzinech se sleduje celkem patnáct parametrů, které určují jeho jakost danou evropskou normou EN 228.
Benzin se vedle toho stával stále ekologičtější. Vedle výrazné redukce síry přišel především o olovo, když bezolovnaté benziny se poprvé objevily v 70. letech v Japonsku a USA, Česká republika zavedla jejich povinnost 1. ledna 2001. Ve Specialu 91 bylo olovo nahrazeno aditivem na bázi draslíku a olovnatý Super 96 byl nahrazen Naturalem 95 bez olova, který si mohli vhodným aditivem vylepšit řidiči sami.
Přitom ještě v roce 1960 obsahoval litr benzinu až 1,9 gramu olova a o patnáct let později 0,64 gramu. Další posun můžeme ilustrovat na příkladu Supru 96: v roce 1973 byste u něj naměřili 0,77 g/l, v roce 1991 už jen 0,15 gramu... Olovo se přitom do benzinů začalo přidávat poměrně pozdě, až okolo roku 1920 (Američan Thomas Midgley), kdy konstruktéři motorů začali zlepšovat výkon pohonných jednotek zvyšováním kompresního poměru. To však vedlo k nekontrolovatelným zážehům, detonacím a tzv. klepání motoru. Právě olovo tyto potíže odstranilo. Už předtím se jako antidetonační aditivum používal jód nebo anilin, ale tyto látky se neosvědčily. V Česku byl přechod z olovnatého benzinu s oktanovým číslem 91 na bezolovnatý Natural 95 zahájen v roce 1988, kdy ho premiérově uvedla Benzina.
Pokud jde o historii tankování na našem území, lze ji v podstatě rozdělit na etapu před Benzinou a po jejím založení. Její řekněme ideové kořeny sahají do období po druhé světové válce. Tehdy panoval všeobecný nedostatek pohonných hmot a musel na ně být zaveden přídělový systém. Bylo však jasné, že vzestup motorismu se zastavit nedá, a tak vznikl projekt na vybudování zásobovací základny pro předpokládaný růst spotřeby.
Distribuci pohonných hmot a jejich odbyt do té doby zajišťovaly prodejní organizace zřizované rafineriemi, přičemž rozvoj této praxe spadá především do druhé poloviny dvacátých let. Tyto společnosti však byly společně s rafineriemi 1. ledna 1946 znárodněny. Z Vacum Oil Company (obchodní divize Kolínské rafinerie, v níž měla podíl i americká dynastie Rockefellerů), Fantových závodů (rafinerie Pardubice, Bohumín a Trstená), Ostranaftu (Přívozské rafinerie v Ostravě), Apola (rafinerie v Šumperku), Naftaspolu a Kralupské olejářské společnosti byl vytvořen národní podnik Rafinerie minerálních olejů. Vedle něj pak fungovaly další, například Stalinovy závody Záluží, Slovenské rafinerie minerálních olejů Bratislava nebo Rafinerie minerálních olejů Praha.
Dejme tomu podnikatelské kořeny Benziny lze ale klidně hledat v ještě hlubší minulosti. A to u firmy Bratří Zikmundové (1920), která si už v roce 1922 otevřela své první veřejné benzinové čerpadlo v Praze na náměstí Republiky. O šestnáct let později už šlo o domácí distribuční společnost, když jí patřilo 1093 pump a dvacet sedm skladů. Komunisté však firmu záhy po převzetí moci začlenili do národního podniku Rafinérie minerálních olejů (Ramo).
Bezprostředním předchůdcem dnešní Benziny pak byl Benzinol, národní podnik pro obchod s pohonnými látkami, mazacími oleji, tuky, výrobky z uhlí a jejich derivátů a ošetřování motorových vozidel (1951). Současná Benzina se zrodila prvního dubna 1958 a do vínku dostala 979 čerpacích stanic a logo koníka s ozubeným kolem. Rok nato byl zahájen prodej 84oktanového specialu a počet oktanů benzinu Normal se zvýšil z 63 na 72. Za čtyři roky dostala společnost na starosti právě otevřený ropovod Družba a v sedmdesátých až devadesátých letech pečovala také o státní hmotné rezervy v pohonných hmotách a dalších ropných produktech.
![Do těchto Škodovek byste tankovat nový benzin E10 neměli [fotogalerie]](https://1326603524.rsc.cdn77.org/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=450&w=800&id_file=146914411)
V roce 1985 už byla Benzina skutečný gigant: vlastnila 52 skladů, 774 čerpacích stanic, obhospodařovala 920 km produktovodů a 1500 km ropovodů, stala se platformou pro Výzkumný ústav paliv a maziv, fungovala jako státní autorizovaná zkušebna atd. Firma zásobovala osm odběratelů ropy, 29 300 organizací a podniků a okolo dvou milionů motoristů.
Po listopadu 1989 nastoupila zahraniční konkurence a situace se začala měnit. V lednu 1994 se státní podnik Benzina rozdělil na tři samostatné subjekty: Benzina, a. s., získala síť 280 čerpacích stanic starých 20 až 30 let, produktovody a sklady na nich převzalo Čepro. Zbytek, tzv. zelená Benzina, pak zůstal státu. Dnes tyto pumpy nesou označení EuroOil a patří Čepru.
Další změny na sebe nenechaly dlouho čekat – 1996: zavedeny platební karty Benzina a celoplošná aktivace nafty, 2000: konec olovnatých benzinů, 2003: prémiový benzin Blue Octans 99, 2005: vstup nového akcionáře PKN Orlen, 2006: nadstandardní pumpy Benzina Plus, prémiová paliva Verva 100 a Verva Diesel atd...
Autor: Jakub Kolár
Článek vyšel v prvním letošním vydání časopisu Auto Tip Klassik. Nejnovější vydání (02/2019) je právě na stáncích.