Až kolem jedenáctého či dvanáctého roku věku je dítě schopno definovat samo pro sebe pravidla jednání a chování. Do té doby, jak říká dr. Jana Šmolíková z Dopravní fakulty ČVUT Praha, by měli dospělí účastnící silničního provozu přistupovat k dětem s velkou dávkou ostražitosti. A současně se chovat tak, aby byly vzorem...
„Základy bezpečné mobility se tvoří v rodině,“ říká dr. Šmolíková. K její lítosti u nás stále přetrvává názor, že hlavní roli v dopravní výchově má škola.
Například v Mnichově jsou u některých přechodů pro chodce tabulky s upozorněním: Jsi předobrazem chování dítěte.
Podle výzkumů u nás se ukazuje, že nejhoršími vzory pro chování dětí v dopravě jsou dospělí mezi 21 a 50 lety. „Děti se jimi nechávají strhnout. Když vejde dospělý na přechod pro chodce na červenou, lze čekat, že ho dítě bude následovat.“
Podle Jany Šmolíkové by měla dopravní výchova jak ve školních zařízeních, tak hlavně doma začínat od 3. roku věku. A to nejen prakticky, ale i teoreticky. Je však dobré znát, že schopnost dítěte analyzovat a zobecňovat je minimální.
Je užitečné s ním trénovat v bezpečných podmínkách například přecházení vozovky a pozorovat, jak se zachová při stálých pokynech a kdy je upozorněno, že přechází silnici a například v situaci, kdy nasimulujete, že na dítě zavolá z protějšího chodníku třeba kamarád, či babička. Dítě reaguje většinou spontánně a najednou všechny naučená pravidla zapomene, což vede nejčastěji k neštěstím.
Dítě auto vidí, ale nevnímá
Děti především neumějí dokonale rozdělovat pozornost a vnímat více prvků najednou. „Řidič by si měl uvědomit, že když vidí u kraje silnice stát dítě, které se chystá přejít vozovku, že dítě jeho jedoucí vůz sice vidí, ale nemusí ho vnímat, může mít v ten okamžik pozornost upnutou jiným směrem.“ Řidiči by proto v ten okamžik měli velice zbystřit pozornost.
Často se stává, že po vběhnutí dítěte před auto pak řidič do protokolu uvádí: „Ale já jsem zřetelně viděl, že se na mě to dítě dívalo.“
Malí účastnící silničního provozu také nepoznají u předmětů, které se k nim blíží ze šikmého úhlu, jestli se pohybují, zda se pohybují rychle, nebo pomalu a tak odhadnout, jestli mohou například bezpečně vozovku ještě přeběhnout, nebo ne.
Hůře, nebo vůbec nevnímají zvukové podněty související s pohybem aut, ať se jedná o troubení, nebo zvyšující se hladinu hluku přibližujícího se automobilu.
ADAC například testoval schopnost mladších školáků odhadnout brzdnou dráhu auta jedoucího rychlostí 30 km/h. Většina dětí z přibližně třicetičlenné skupiny umístila svůj kužel označující jejich tip o mnoho metrů před skutečné brzdné místo auta.
Mrtvých dětí výrazně ubylo
„Je dobré brát v úvahu, že například na křižovatce mají děti strach z vozidel,“ vysvětluje Jana Šmolíková. „Je to situace, kdy je dítě ovlivněno změtí emocí a ty jeho chování ovlivňují. Pro dítě, na rozdíl od dospělého, je křižovatka změtí jednotlivých prvků bez spojitosti.
„Je důležité znát, že malé dítě má řadu fyzických omezení v porovnání s velkými dětmi a dospělými. Například tříleté dítě má v průměru o 40 centimetrů níže oči, než dítě devítileté,“ upozorňuje dr. Šmolíková. „Je třeba počítat s tím, že dítě se při rychlém pohybu vpřed zastaví rychleji.
Přese všechny problémy se však tendence v úrazovosti a úmrtí dětí v České republice rok co rok snižuje. Například v roce 1994 bylo při nehodách usmrceno 140 dětí, v roce 2012 desetkrát méně.
Přesto nejrizikovějšími faktory, kdy je dítě účastníkem dopravní nehody, je na prvním místě náhlé vběhnutí do vozovky, nesprávné přecházení křižovatky, chůze po nesprávné straně silnice, hra ve vozovce a vstoupení do vozovky na přechodu, když svítí na semaforu pro chodce červená.
Nekritičtější dobou zůstává podle dr. Šmolíkové doba mezi 7. a 8. hodinou ranní, což souvisí se začátkem vyučování a pak odpoledne od 14. do 16. hodiny.
U škol také dochází často k nehodám dětí, když je rodiče vozí do školy autem. Dítě často vystoupí na nesprávnou stranu do vozovky, nebo po vystoupení zaměří pozornost na spolužáky a vběhne do silnice.