Motor vpředu a pohon zadních kol je pořád považován za tradiční a Alfa Romeo se k němu zase vrací. Posledním skutečně velkým vozem značky s touto koncepcí byla pozapomenutá Alfa 6.
Kapitoly článku:
Alfa Romeo v současnosti vzkřísila jméno Giulia a představila zatím jen verzi Quadrifoglio. Tu pohání vidlicový šestiválec 2,9 l se dvěma turby. Historicky navazuje hlavně na legendární sérii 75 a určitě nelze nezmínit řadu 90, vyráběnou krátce v 80. letech minulého věku. Ale posledním opravdu velkým sedanem s křížem a hadem ve znaku, který měl agregáty umístěné v přídi, zabíral na zadní kola a ještě ke všemu postrádal čtyřválce, byla právě „šestka“.
6 jako šestiválec
S nástupcem modelové řady 2600 alias Tipo 106 se počítalo už v roce 1973. Jenže tehdy zasáhl svět první ropný šok a o čtyři léta později druhý. Přednost dostala menší Alfetta (Tipo 116) a projektové práce na velkém sedanu byly pozastaveny. Vlaková loď Alfy Romeo se začala skutečně vyrábět až po dlouhých šesti letech, v dubnu 1979. Kratičké jednociferné obchodní označení auta vyvíjeného pod kódem Tipo 119 na přítomnost zážehového vidlicového šestiválce pod kapotou odkazovalo. Pro jistotu jej ještě doplnili první částí jména značky.
Palivová krize zpozdila projekt Tipo 119 o šest let, dvouapůllitrový šestiválec byl příliš žíznivý
Šlo o nově vyvinutý motor s objemem 2492 cm3 a šedesátistupňovým rozevřením litinových válců. Dosahoval výkonu 118 kW (160 k) při 5800 min-1. Jinak hliníkový technický klenot měl v každé ze dvou hlav jeden vačkový hřídel poháněný ozubeným řemenem a celkem šestici spádových karburátorů Dell'Orto FRPA 40, o dopravu benzinu se staralo elektrické čerpadlo a o vznícení směsi tranzistorové bezdotykové zapalování. Klikový hřídel byl uložený čtyřikrát a chlazení podporoval elektrický větrák.
Točivý moment 220 N.m v nejvyšších 4000 otáčkách přenášela buď pětistupňová přímo řazená převodovka, nebo tradiční měničový automat značky ZF s tehdy obvyklými třemi rychlostmi v planetovém ústrojí. Obě byly umístěny vpředu stejně jako podélný agregát, nešlo tudíž o uspořádání „transaxle“ jako v případě Alfetty a později i 75.
Cestovní spotřebu udávala automobilka mezi 9 a 11 litry, šlo však o údaj značně optimistický, protože šestiválec za své služby žádal v reálném minimálně 14 l benzinu.
Konvenční design
Výhradně čtyřdveřový sedan vyšší střední třídy vypadal hodně konvenčně, ale zároveň i přes poněkud zastaralý velký zadní převis karoserie sportovně, jak se slušelo a patřilo. Design navazoval právě na tehdejší Alfettu, jenže ta neměřila ani 4,3 m, kdežto Alfa 6 byla dlouhá celých 4,76 m. Šířka 1,68 m také prozrazovala starší konstrukci vozu, zhýčkaní bohatí klienti měli už tehdy jiný vkus a byli zvyklí na větší pohodlí. Podobnost s menší sestřičkou však nebyla jen čistě náhodná, oba modely sdílely mnoho dílů včetně dveří.
Alfu Romeo spravoval stát a náklady bylo právě proto nutné držet na snesitelné úrovni. Součinitel odporu vzduchu hranaté limuzíny činil 0,41, na tehdejší dobu šlo o slušné číslo. Vůz byl navržen tak, aby splňoval nové standardy v oblasti bezpečnosti. Například v zavazadelníku o objemu 500 l měl senzor otřesů, který přerušil přívod paliva v případě nehody.
Alfa 6 připomínala přídí soudobá BMW. Koncová světla byla ovšem obří
Podvozek s rozvorem 2,6 m vyznával vpředu nezávislé zavěšení s dvojitými lichoběžníky a torzními tyčemi. Vzadu se nacházela náprava typu de Dion s Wattovým přímovodem a vinutými pružinami. Stabilizátory i teleskopické tlumiče byly na obou. Alfa 6 měla už v základu samosvorný diferenciál s 25% uzávěrkou. Zadní kotoučové brzdy se nacházely právě až u rozvodovky kvůli redukci neodpružené hmotnosti, přední se čtyřpístkovými třmeny ATE byly klasicky hned za koly.
Výbava více než slušná
„Alfa sei“ či „Alfone“, jak jí říkali Italové, se mohla pochlubit jako první vůz značky hydraulickým posilovačem hřebenového řízení od německého ZF, volant se dal výškově nastavit. Okna ovládaly elektromotorky, stejně jako zrcátka a příplatkovou posuvnou střechu, standard představovalo i centrální zamykání a čtrnáctipalcová kola byla vyrobena buď z oceli, nebo z hořčíkové slitiny.
Pasažéry uvitř omezovala pouze skromnější šířka, jinak Alfa 6 nabídla prvky výbavy, které měla konkurence jen v příplatcích, nebo vůbec ne
U většiny konkurentů se za tyto běžné prvky připlácelo, pokud je vůbec nabízeli. V případě italského luxusně sportovního sedanu bylo možné vydat peníze navíc dále kupříkladu za rádio, klimatizaci a zadní hlavové opěrky.