Průsmyk Stelvio, Severní smyčka Nürburgringu, Le Mans a jeho Circuit de la Sarthe, údolí italských supersportů, okruh Brooklands, horský přechod Transfăgărășan… Existuje opravdu spousta poutních míst bláznů do aut a bez zbytečného křepčení kolem pověstné horké kaše rovnou přiznávám, že mám rovněž takový menší imaginární seznam posvátných lokalit, které mě zajímají.
Jak se mi v tomto směru s přibývajícím věkem otevírají oči, rejstřík se postupně rozrůstá, než aby z něj jednotlivé položky ubývaly, přesto si za letošní rok můžu odfajfknout pro mě osobně docela důležitou a zásadní „lokalitu“, konkrétně slavnou šestašedesátku.
Abyste mě nechápali špatně, nepatřím k těm, kteří si už do školních sešitů malovali nápisy Route 66, lepili obrázky z legendární silnice na zeď dětského pokojíčku a před každým rande na sebe nalili pro čichové receptory smrtelnou dávku stejnojmenného deodorantu pochybné kvality. Takový fanatik vážně nejsem. Stejně tak jsem ale spojnici Chicaga s Los Angeles neobjevil až po shlédnutí skvělého pixarovského animáku Auta.
Kdy jsem poprvé něco slyšel nebo četl o U.S. 66 a lidech kolem ní, si vůbec nevzpomínám. Přesto se mi tato trasa o délce 2448 mil (tedy 3940 kilometrů) hluboce vryla do paměti nejen jako místo, kde můžete za volantem trávit skutečně hodně času. Neméně zajímavá pro mě byla rovněž komunita, která se podél šestašedesátky usadila během dekád její existence.
Motely, čerpací stanice, autoopravny, pneuservisy, restaurace, obchody, zkrátka služby všeho druhu nabízené zejména proto, aby cestujícím zpříjemnily jejich putování napříč Spojenými státy. A nejen to. Poměrně dobře jsou zdokumentovány i případy, kdy majitelé benzínek či penzionů zcela nezištně pomáhali poutníkům, kteří se ocitli ve finanční nouzi a směřovali na západ do Kalifornie. Právě tento mnohavrstvý rozměr šestašedesátky byl asi tím, co nastartovalo můj zájem.
Počátky silnice, kterou John Steinback ve svém dnes už klasickém románu Hrozny hněvu z roku 1939 nazval „matkou cest“, přitom nebyly nějak zvlášť romantické. Vznikla prostým propojením tří předchozích dálnic – The Lone Star Route, National Old Trails Road a Postal Highway, přičemž některé z nich byly (jak naznačují i jejich jména) součástí starších dálničních systémů a poštovních cest.
Číslo šestašedesát bylo této trase poprvé přiděleno 30. dubna 1926, nejdříve ale jen jisté části ve Springfieldu v Missouri. Krátce na to se objevily docela vášnivé, z našeho pohledu ale poněkud nepochopitelné spory.
Cyrus Stevens Avery, jenž stál za vznikem federálního dálničního systému (Federal Highway System) a Wikipedia o něm dodnes mluví jako o „otci Route 66“, zpočátku prosazoval označení U.S. 60. Na svou stranu získal zástupce z Oklahomy, Kansasu a Arkansasu, když ale tuto myšlenku napadla delegace z Kentucky, která chtěla použít jméno U.S. 60 pro dálnici z Virgina Beach do Chicaga a U.S. 62 pro silnici směřující z Chicaga do Springfieldu v Missouri, situace se najednou zamotala a vyostřila.
Kentucky vyhrožovalo, že vystoupí ze společného dálničního systému, a protože federální úřady neměly v tomto pravomoc nutit jednotlivé státy spolupracovat, bylo nutné najít kompromis. Po dlouhém dohadování mělo být číslo 62 přiděleno silnici z Chicaga do L.A., Averymu se ale nelíbilo. Když pak zjistil, že šestašedesátka prozatím nebyla nikde použita, navrhl označení U.S. 66.
Význam nové dálkové spojnice zásadně stoupl už ve třicátých letech, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním byla velká hospodářská krize. Druhým pro změnu použití nevhodných zemědělských metod, které se v kombinaci s fatálním suchem podepsaly v letech 1935 až 1938 (a posléze i na konci uvedené dekády) pod obrovské prachové bouře.
Ekologická katastrofa, kterou se kromě již zmiňovaného Johna Steinbacka později inspiroval i Christopher Nolan ve sci-fi Interstellar, zasáhla oblast o rozloze až 400 tisíc kilometrů čtverečních. Té se pak začalo přezdívat Dust Bowl, tedy prašná kotlina nebo i mísa.
Bouře způsobily masivní erozi půdy v Texasu, Oklahomě a přilehlých částech Nového Mexika, Colorada i Kansasu. Bez domova zůstalo přes 500 tisíc lidí, spousta z nich umíralo na podvýživu nebo prachovou pneumonii. Především ale tato pohroma vedla k největší migraci v dějinách Spojených států. Během jediné dekády opustilo tuto oblast přibližně tři a půl milionu lidí, přičemž značný počet z nich vyrazil po šestašedesátce na západ do Kalifornie.
Kolik Američanů zakotvilo na západním pobřeží, se přesně neví, nicméně podle některých statistik dorazilo tou dobou do Kalifornie jen během jednoho roku 86 tisíc „uprchlíků“. Asi není překvapující, že se naděje mnohých soustředila i k samotné Route 66. Zvýšený provoz dával lidem práci, dovolil jim otevírat a rozvíjet menší rodinné podniky a svým způsobem tak pomáhal překonávat období „Velké deprese“. Také proto je 66 pro Spojené státy dodnes něčím víc než obyčejným dlouhým kusem asfaltu.
V období druhé světové války vzestup šestašedesátky pokračoval. Velká část zbrojního průmyslu byla přesunuta do Kalifornie, takže se stala jednou z hlavních tras pro přesun armádní techniky, zatímco v padesátých letech začala sloužit pro turisty směřující do Los Angeles.
Route 66 se klikatila kolem zajímavých míst, jako je třeba Barringerův kráter po meteoritu v Coconino County v Arizoně, Grand Canyonu a dalších populárních zastávek. V návaznosti na to byl v kalifornském San Bernardinu otevřen vůbec první stánek firmy McDonald's a ve Springfieldu díky tomu vznikla pravděpodobně první drive-thru restaurace pod značkou Red's Giant Hamburg.
Stoupající počet aut byl pro šedesát šestku nakonec nejen požehnáním, ale také přispěl k jejímu pozvolnému pádu, který lze vystopovat do poloviny padesátých let. Do té doby se problematické úseky či nezpevněný povrch průběžně modernizoval, upravoval nebo i zčásti měnila trasa, to však nestačilo.
V roce 1956 podepsal čtyřiatřicátý prezident Spojených států Dwight D. Eisenhower takzvaný Interstate Highway Act, který definoval dálniční síť jako nezbytnou složku národního obranného systému. A na tuto novou výzvu už šestašedesátka nebyla s to odpovědět ani rozsáhlým rozšiřováním či kratšími objížďkami pomalejších a náročnějších pasáží.
Lidé žijící podél této pořád ještě důležité dopravní tepny se na různých místech pokoušeli protestovat a napadat probíhající změny u soudů, ale bylo pozdě. V některých případech nové Interstates kopírovaly trasu původní Route 66 nebo alespoň byla snaha dostat je do blízkosti měst ležících na šestašedesátce, jako je tomu třeba na západě USA, konkrétně u I-40 z Los Angeles.
Jenže ani to nezabránilo odstřižení dlouhých úseků od provozu. Čerpací stanice, motely a další zmiňovaná infrastruktura přišla z jednoho dne na druhý téměř o veškerou klientelu a spousta podniků jednoduše zkrachovala. Pořádnou ránu pak Route 66 dostala v červeneci 1985, kdy byla státním úřadem AASHTO (Americká asociace státních dálnic a dopravních činitelů) oficiálně vyřazena z dálničního systému.
Spoustě zainteresovaných se tehdy mohlo zdát, že jde o poslední hřebík do pomyslné rakve, jenže stalo se něco, co mnozí s větším rozhledem a trochou optimizmu nepochybně předvídali. Kolem Route 66 začaly vznikat různé asociace, sdružení a spolky, které se pustily nejen do záchrany staré trasy jako takové, ale díky svým intervencím u státních úřadů se zasadily i o to, aby se šestašedesátka postupně změnila ve formální historickou památku.
Trvalo to docela dlouho a svůj nezanedbatelný podíl na posílení jména 66 má nepochybně i Blesk McQueen se svým úžasným příběhem o znovuobjeveném městečku duchů Kardanova Lhota (v originálu Radiator Springs), každopádně je fajn vidět, že tohle místo pořád žije.
Abych ze sebe zbytečně nedělal brouka Pytlíka, musím s politováním dodat, že se mi celou Route 66 sjet nepovedlo. Kvůli dalšímu doprovodnému programu, především ale omezenému časovému rozvrhu jsem zvládl jen asi pět set mil z kalifornského pobřeží k Barringerovu kráteru. „Můžu umřít, viděl jsem všechno“ proto ještě neříkám a budu doufat, že se na šestašedesátku jednou vrátím. I když to totiž ve skutečnosti je pouze kus asfaltu, věřte, že jeho aura, historie i lidé kolem něj stojí za to.
