Velké automobilové značky v současné době představují nějaký koncepční vůz téměř na každém významném autosalonu. Jako vůbec první tento krok udělal americký Buick v roce 1938.
Vystavením koncepčního vozu automobilky často sledují různé cíle. Někdy jde o to, aby se pochlubily unikátním technickým řešením (jako například před měsícem Škoda v Ženevě v případě Vision X), někdy jde o prezentaci nového designového směru nebo o pouhé ověření vzhledu, proporcí a dalších vlastností chystané novinky.
V poslední době není prakticky žádný významný světový autosalon, kde by výrobci neukázali nějaký ten nový koncept. Ti zpravidla v sousedství sériových vozů. Na výstavištích však mají své stánky i firmy, které prezentují výhradně koncepční auta a studie. Jsou to například italské karosářské domy Pininfarina či Italdesign nebo švýcarský Rinspeed.
Na myšlenku představit veřejnosti koncepční, nikoli pro prodej připravený vůz, přišli na konci třicátých let minulého století manažeři americké značky Buick. Již tehdy šlo v podstatě o prezentaci nových technologií, se kterými téměř vždy přicházely drahé a luxusní značky. Buick k nim samozřejmě odedávna patřil.
V roce 1927 tehdejší prezident koncernu General Motors Alfred Sloan jmenoval do čela zvláštního oddělení automobilky Harleye Earla, který je nyní pokládán za jednoho z největších automobilových designérů všech dob. Už jeho otec vyráběl v Los Angeles karoserie pro kočáry a automobily pro zdejší smetánku. Alfred Sloan zpočátku přidělil Earlovi k ruce padesátku zaměstnanců, ale postupně se jeho sekce Art&Color rozrostla až na třicetinásobek tohoto počtu.
O deset let později byl Earl pověřen úkolem vytvořit automobil, který se nebude prodávat, ale má přitáhnout pozornost publika. Earl nazval koncepční vůz trošku zvláštně Y Job. O tom, proč se tak stalo, se stále vedou spory. Asi nejpravděpodobnější verzí je prosté okopírování tohoto označení z letectví. Konstruktéři v tomto odvětví totiž prototypy označovali právě nejprve písmenem ypsilon.
Technickým základem Y Jobu se stal podvozek modelu Century, což byl vůz s typickým tehdejším designem, který se dělal v několika karosářských variantách. Mimo jiné i jako kabriolet. Pod kapotu konstruktéři zabudovali řadový osmiválec s zdvihovým objemem válců 5,2 litru. Ten poskytoval maximální výkon 141 koňských sil.
Dosažení úchvatného vzhledu napomohlo prodloužení rozvoru a instalace pouze jedné řady sedaček. Tím hlavním ovšem byla prezentace nových technických řešení. Dodnes udivuje elektricky ovládaná plátěná střecha, která byla po stažení uschována pod plechovým krytem, zapuštěné dveřní kliky, elektricky ovládaná boční okénka a výklopné hlavní světlomety.
V tomto ohledu ovšem nebyl Buick první. Již o rok dříve byly k vidění u konkurenčního Cordu. Brzdy na kolech byly sice bubnové, ale kopírované z leteckého průmyslu. Měly tudíž skutečně schopnost takto velký vůz účinně zpomalovat.
Nasazení prezentovaných technologií do sériové výroby notně zpomalila nadcházející druhá světová válka. Některé designérské nápady se tedy u Buicků promítly až v padesátých letech. Koncept samotný se dochoval. V průběhu své existence putoval po různých muzeích. Jednu dobu ho mělo dokonce i Muzeum Henryho Ford. Před 25 lety ho ovšem zpět koupil koncern General Motors.
Mezitím však Earl pokračoval ve tvorbě koncepčních vozů. U jeho prací začínala být čím dál více zřejmá inspirace letectvím. Uvádí se, že právě on stojí za první implementací křidélek na záď automobilů Cadillac již v roce 1948. Dalším krokem v tomto směru byl koncept Buick LeSabre. Stíhačku F 86 Sabre připomínal například oválný otvor (jako u proudového leteckého motoru) na přídi, tak i otvor trysky na zádi.
Buick Centurion Concept z roku 1956 zase překvapil laminátovou karoserií a totálně prosklenou kabinou. To je opět další prvek z leteckého průmyslu. Letadla ostatně připomínalo i uspořádání interiéru.
V roce 1958 Harley Earl odešel na odpočinek, Buick ale s odvážnými kreacemi nehodlal končit. Veřejnost byla ohromena například konceptem Buick Century Cruiser z roku 1969, který měl téměř zakrytá všechna čtyři kola a dovnitř se nastupovalo po vyklopení celé kabiny směrem dopředu.
O provozu za vozem byl řidič informován prostřednictvím obrazu přicházejícího z kamer. Volant chyběl a ruční řízení bylo možné díky pákám na stranách sedadla řidiče. Vůz byl připraven k nasazení na budoucích plně automatizovaných dálnicích. Ano, skutečně šlo o rok 1969, tedy bezmála půlstoletí před dnešní dobou.
O čtrnáct let později se pak hodně mluvilo o konceptu Questor. Ten sice nebyl pojízdný, ale přesto obsahoval 14 počítačů. Ty ovládaly například automatické nastavování světlé výšky, aktivní aerodynamiky, natáčení světlometů, digitální zpětná zrcátka, head-up displej nebo bezklíčkové odemykání.
Jako z jiného světa také působí koncept Buick Wilcat. Jeho karoserii vyrobili z uhlíkových kompozitů. Opět chyběly klasické dveře. Před nastoupením nebo vystoupením bylo nutno odklopit celou kabinu i s horní částí karoserie. Volant se také "uklidil" stranou.
Navíc měl unikátní motor. Jednalo se o vidlicový šestiválec s objemem 3,8 litru. Měl čtyřventilovou techniku, v hlavě válců dva vačkové hřídele a programovatelné sekvenční vstřikování paliva. Poskytoval maximální výkon 268 kW v sedmi tisících otáčkách. Vůz byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 290 kilometrů v hodině.