Kapitoly článku:
Fiat aktuálně vyvíjí dvoudveřový roadster ve spolupráci s Mazdou. Zatímco podobu čtvrté generace MX-5 ND už známe, dvojče pod reinkarnovaným označením 124 Spider se ještě nepředstavilo. Nakonec neponese logo Alfy Romeo ani Abarthu, toho tedy jen prozatím. Pojďme však nahlédnout do relativně nedávné historie. Pokračovatelem velmi úspěšného stejnojmenného předchůdce, který právě se štírem ve znaku válcoval konkurenci i v rallye, se stal v roce 1995 model Barchetta.
Člun s osmnáctistovkou
Fiat jej vyvíjel jako projekt „Tipo B Spider 176“ od úvodu devadesátých let a práce trvaly čtyři roky. Nesl také krycí jméno „Marinara“ podle pizzy, nakonec však dostal interní kód 183. Vnější design byl prací Andrease Zapatinase, který se nechal inspirovat Ferrari 166 MM. Od roku 1993, kdy byl převelen k Alfě Romeo, převzal projekt Alessandro Cavazza z Centro Stile Fiat pod vedením Petera Barretta Davise.
Coby konečný návrh interiéru byl vybrán ten, na kterém pracovali právě Davis a Giuseppe Bertolusso. Hliněné modely vznikly ve studiu Stola, první předsériový vůz s číslem podvozku 00000099 byl hotov v září 1994. Název Barchetta znamená v italštině „loďka“a označovaly se jím malé čluny. Zajímavostí je, že se vlastně jednalo o italskou odpověď na první Mazdu MX-5 NA.
Barchetta vynikala oblými tvary, které po dvaceti letech výrazněji nezestárly, líbí se hlavně původní vozy vyráběné do května 2002
Pod přední kapotou Barchetty byl napříč uložený jediný motor. Takřka čtvercový (vrtání 82, zdvih 82,7 mm) řadový zážehový čtyřválec měl litinový blok a hlavu naopak z lehké slitiny, pětkrát uložený klikový hřídel, rozvod DOHC se čtyřventilovou technikou a proměnné časování vačkového hřídele sacích ventilů. V sériové výrobě jej Fiat použil vůbec poprvé, i když patenty vlastnil už od roku 1970.
Vačka poháněná ozubeným řemenem měnila svou polohu v závislosti na otáčkách a zpět do výchozí ji vracela spirálová pružina, ale často zůstávala v poloze pro vysoké rychlosti, což mělo za následek nepravidelný a tvrdý, takřka dieselový chod motoru na volnoběh. Ten při kompresním poměru 10,3:1 jinak poskytoval z přesného objemu 1747 cm3 největší výkon 96 kW/6300 min-1.
Chlazení podporoval elektrický větrák, pohonná jednotka měla, vícebodové sekvenční elektronické vstřikování, bezdotykové zapalování a tlakové oběžné mazání s plnoprůtokovým olejovým čističem. Používaly ji i později i jiné modely Fiatů (Punto HGT druhé generace, Coupé) a Lancií (Dedra, Lybra) a vyráběla se v Pratola Serra. U původní verze s hliníkovým sací potrubím se měřič množství nasávaného vzduchu nacházel přímo na vzduchovém filtru.
S pomocnými rámy
O přenos točivého momentu s maximálními 164 N.m v 4300 otáčkách na přední kola se staraly jednokotoučová suchá spojka a pětistupňová přímo řazená převodovka s řazením na podlaze a poměrně krátkými drahami. Devadesát procent této hodnoty bylo k mání mezi 2000-6000 otáčkami. Podvozek měl rozvor 2275 mm a vpředu a vzadu pomocný rám, jednalo ze v základu o zkrácenou podlahovou plošinu Tipo B prvního Punta.
Přední kola byla zavěšena nezávisle na spodních příčných ramenech a vzpěrách McPherson, vzadu bychom našli jednoduchou klikovou nápravu s vlečenými rameny. O komfort a jízdní vlastnosti se staraly kromě hřebenového řízení s posilovačem i vinuté pružiny, teleskopické tlumiče a příčné zkrutné stabilizátory. Závěsy měly překonstruovanou geometrii a odpružení oproti Puntu tvrdší charakteristiku, což se pozitivně odrazilo na jízdních vlastnostech.
Jízdní vlastnosti měla Barchetta slušné, střecha se ovládala výhradně mechanicky, což šetřilo hmotnost
V průměru patnáctipalcové ráfky šířky 6,5 palce byly od sebe vzdálena 1412, respektive 1407 mm. Standardní Barchetty jezdily na ocelových, vyšší specifikace pak na litých, vždy s s poměrně vysokoprofilovými pětapadesátiprocentními pneumatikami šířky 195 mm, později se používal i rozměr 195/50. Pod nimi se ukrývala čtveřice kotoučů hydraulického dvouokruhového brzdového systému, ty přední měly i vnitřní chlazení. Klasická mechanická parkovací působila na zadní kola.
Sporťák oblých tvarů
Jen 3916 mm dlouhý, 1640 mm široký a 1265 mm nízký roadster s bezrámovými bočními okny měl sympatické a půvabné oblé tvary. Nebyl to kabriolet, když se do něj vešli jen dva! Čelní sklo dostalo zesílený rám. Přední blikače byly umístěny v nárazníku spolu s mlhovkami (základ je neměl, daly se přikoupit), skla hlavních reflektorů už čirá jako u jednoho z prvních aut na světě, do módy se dostala až o několik let později.
Nejvýraznějším prvkem zádě byla samostatná koncová světla, třetí brzdové se objevilo až v roce 2000
Zaujala také samostatná koncová světla. Hodně originálně konstruktéři vyřešili otevírání dveří. Kliky byly prakticky zcela zapuštěny, nejdřív se muselo stisknout tlačítko po jejich levé straně, teprve pak vyjely. Za příplatek ke klasické plátěné střeše se dodával hardtop v barvě karoserie s vyhřívaným zadním skleněným oknem, ten se hodil v zimě. Látková měla výhradně plastové bez této možnosti a stahovala se ručně. Stejně byly lakovány částečně i vnitřní panely dveří a spodní část palubní desky.
V útulném a pohodlném kokpitu pro dva bychom našli bílé podklady přístrojů a plochy lakované v barvě karoserie
Kokpit byl útulný, sedačky pohodlné a spolujezdec měl dostatek místa pro nohy. Přehledné přístroje pod tříramenným výškově stavitelným volantem s airbagem měly efektní bílé číselníky a dominoval jim otáčkoměr, ovládání ventilace a topení zase orámování ve stejné barvě. Standard představovala elektrická okna a zrcátka a rádio s kazetovou mechanikou, později nahrazenou CD přehrávačem.
V „extras“ se nabízely kromě klimatizace a imobilizéru i venkovní nosiče zavazadel, dříve tolik oblíbené hlavě u britských sportovních aut. Do kufru o objemu 165 l se toho mnoho nevešlo, pro řidiče a sličnou spolujezdkyni na víkend byl tak akorát, navíc posádka musela mít na paměti, že auto má užitečnou hmotnost jen 200 kg.
V této kategorii však nešlo o výjimku. Když se málo oblékli a přišel vítr, chránil je kromě vytažených bočních oken i štít za sedadly, tedy větrná clona. Pokud jeli i s nataženou střechou, drobná zavazadla mohli uložit za sebe. Rezerva se vždy nacházela pod podlahou zavazadelníku.
Lehká váha
Barchetta sama vážila pouze 1060 kg, z klidu na stovku sprintovala za 8,9 s a dokázala se rozjet na rychlost až dvojnásobnou. Podle tehdejších norem v průměru spálila 8,5 l benzinu, takže padesátilitrová nádrž se tvářila jako dostatečně objemná, ale lehký roadster se 130 koňmi snesl i sportovnější jízdu. Ta rozhodně nebyla zadarmo, přesto v reálu jezdil kolem devíti litrů. 65 % hmotnosti připadalo na přední a 35 % na zadní kola.
Barchetta se zpočátku dodávala jen v jasně oranžové barvě
Barchetta se začala vyrábět už v lednu 1995, v únoru následovala novinářská prezentace na okruhu Jerez de la Frontera. Pod světly reflektorů se objevila poprvé v březnové Ženevě, zde získala také oficiální titul evropského kabrioletu roku. Karoserie se svařovaly u firmy ILCAS ve Sparone Canevese a lakovaly u Bertoneho v Grugliascu, auta se původně kompletovala ručně v karosárně Maggiora v Chivassu.
Na dveřích také nesla její logo, jednalo se o bývalou továrnu Lancie. Zajímavostí je to, že Barchetta neexistovala ve verzi s pravostranným řízením, přesto si ji mohli koupit i Japonci a Britové. Prodej doma začal 8. dubna 1995. Zpočátku si mohli zákazníci zvolit jakoukoli barvu, pokud si vybrali oranžovou. Modrá, šedostříbrná, černá a červená následovaly později, stejně jako zelená a žlutá.