Hlava na hlavě, tak dvě stovky, možná víc. Všechny natočené k velkoplošné obrazovce v největším studiu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze. Přicházejí ale další, vzali s sebou děti, v rukách mají modely z plechu, z 3D tisku, fotky, plakáty. Otevíráme proto ještě dva pobočné „promítací sály“ v galerii a kavárně.
Je jedenáct dopoledne, před rádiem stojí dva tatrovácké speciály a za chvíli to všechno začne – speciální premiéra dvou zapomenutých filmů expedice Tatra kolem světa. Ještě zkraje 90. let je sestříhali na Barrandově s komentářem Radka Brzobohatého a Ladislava Mrkvičky. Jsou plné naprosto výjimečných záběrů z celého světa. Dokument doby, která je minulostí.
V sále sedí pospolu Stanislav Synek i Karel Valchař, oba bývalí členové expedice. Jeden vládl na cestách světem cizími jazyky, druhý volantem. Jsou tu lidé, kteří tatrovku vyprovázeli v roce 1987 ze zaplněného Staroměstského náměstí, i ti, kterým daleko za hranici odjeli bližní – a třeba se domů už nevrátili.
Na tenhle moment jsem čekal tři roky.
Dojetí je velké, dostat filmy z vyprávění na plátno a pozvat na ně lidi byl dlouholetý úkol, stál mě hodně trpělivosti, odhodlání a vroucí lásky k autům. Klukovský sen o tatrovce a filmech, na které se zapomnělo, vyslechl s pochopením Národní filmový archiv i kolegové z Radiožurnálu – jedni po filmu pátrali ve fondech, druzí připravovali improvizované sály a smlouvy na odkoupení licence.
Dopadlo to nad očekávání. Na první projekci je plno, přišly stovky lidí, odpoledne bude druhá. Na Vinohradské je mumraj, který se opakuje jen při výjimečných událostech, z rádia je první únorovou sobotu obletované kino. Je fascinující, kolik lidí si na tuhle partu plahočící se světem v obytném náklaďáku z Kopřivnice po 30 letech vzpomnělo.
Večer přidáme ještě třetí projekci, tentokrát internetovou, pro všechny, kdo se do rádia nedostali. Aby měl každý možnost se na Tatru kolem světa podívat. Archiv téhle expedice je tak konečně kompletní. A nebýt jednoho půlhodinového setkání na jaře 2017, nikdy by k tomu nedošlo.
Rybník jménem svět
Seděli jsme s Jiřím Stöhrem v malém rozhlasovém studiu s výhledem na Národní muzeum. Pozval jsem ho, aby mi řekl víc o dobrodružstvích, která na svých cestách s tatrovkou zažil. Blížilo se 30. výročí slavnostního odjezdu expedice ze Staroměstského náměstí a mně přišlo líto, že se výprava připomíná už jen převzatými notickami z ČTK.
„Točil jsem zrovna jeden celovečerní film,“ hloubal v mysli, kde to tehdy v 80. letech všechno začalo. „A dostal jsem se do vily, kterou jsme měli použít k natáčení. Zjistil jsem, že patří kopřivnické Tatře, a když jsme si pak se šéfem po natáčení sedli, všude kolem nás byly fotky tatrovek.“
Stöhrovi se tehdy zastesklo po gabonské expedici Lambaréné s Tatrou 138, kterou absolvoval na konci 60. let. „Říká mi, že teď je nová Tatra 815, v Kopřivnici tomu vychytávají mouchy. Že by se prý dalo něco domluvit…“
Stöhr nabídku zprvu odmítl, ale po nějaké době si sedl na chatě ve Velkých Popovicích pod švestku a začal sepisovat plány na největší československou výpravu v dějinách. Úřadům začal někdy zkraje 80. let rozesílat dopisy, které načínal metaforou o malém chlapci, který chce sednout do necek a přeplavit se přes velký rybník. Čechoslovák před branami neprobádaného světa. „Pokud mi nefandíte, aspoň mi z necek nevyndávejte špunt,“ prosil dva a půl roku komunisty.
Mezitím co sháněl pro svůj zdánlivě pošetilý plán podporu, začal skládat expediční tým, který by mu zároveň byl improvizovaným filmovým štábem. Samozřejmě už tehdy bylo v plánu, že tak jako z cesty do Lambaréné, i ze světa přiveze domů desítky hodin záběrů.
Na Národní třídě se potkal s kamarádem Petrem Bártou, novinářem a fotografem, který ho s medicínským vybavením doprovázel na západ Afriky. Ten mu doporučil geologa Františka Jeniše, zároveň pilota motorového rogala, které si chtěl vzít Stöhr s sebou, aby mohl natáčet nejenom na zemi, ale i ve vzduchu.
Teď ještě chyběl někdo, kdo by se ve vzdálených koutech planety domluvil. „Jednou přišla do tlumočnické agentury, pro kterou jsem na volné noze pracoval, nabídka na tehdy ještě dvouletou cestu kolem světa. Padla volba na mě,“ popsal mi v tom samém rozhlasovém studiu o několik dní později Stanislav Synek. Jaderný fyzik, cestovatel, polyglot. Kontakt na něj mi před třemi lety zprostředkoval Martin Zikmund, který spravuje stránky TatraKolemSveta.cz a zároveň velký fotografický fond celé expedice po Petru Bártovi. Pracovně mu říkám „archivář“ – těžko najít člověka, který ví o expedici víc než on.
Tahle čtyřka (Stöhr, Bárta, Jeniš, Synek) tedy tvořila jádro výpravy. Ještě chybělo domluvit to nejdůležitější – auto a mistry volantu. Domluva s Kopřivnicí klapla, Tatrovka za volant dojednala své řidiče (Karla Valchaře a Dalibora Petra) a v půlce 80. let zadala stavbu expedičního speciálu do studenecké Vagonky (projekt zastřešil Výzkumný ústav kolejových vozidel), kde se tehdy finišovala lanovka na Petřín.
Deset metrů dlouhý kolos měl tři nápravy, páteřový rám a centrální rouru s nezávislým zavěšením kol na výkyvných polonápravách. Speciální nástavba dostala označení GTC (Grand Tourist Caravan), na výšku mělo auto 3,85 metru a muselo se do něj vejít pět chlapů i s postelemi, sprcha, kuchyň, motorové rogalo, moped a strašná spousta vybavení československé výroby. Zhruba dvacetitunovou tatru poháněl desetiválcový dieselový motor o výkonu 208 kW.
Byla to pojízdná garsonka, která se na tři roky stala pro dobrodruhy domovem.
Bál se, že vystřelí
V březnu 1987 se kola třínápravové tatrovky dala do pohybu. Ze Staroměstského náměstí expedici vyprovodily tisíce lidí. Následovala rychlojízda Evropou, kde výprava poprvé prověřila schopnosti obytného tatrováckého náklaďáčku. Tatrovka viděla v expedici čistě reklamní akci a terénní zkoušky v nesimulovaných podmínkách vítala.
Transkontinentálním trajektem se výprava přeplaví do úplně nového světa. „Nepřekvapilo nás, že Kanaďan obecný neobývá panelák,“ suše komentuje Radoslav Bohatý první kilometry v Severní Americe. Cestou na Aljašku výprava poprvé prověří motorové rogalo z JZD Červenka. Stöhr s Jenišem v kempinkových stoličkách upevněných na křídlo poletují nad rozoranými planinami na Klondiku, kde své úspory utopili nenasytní zlatokopové.
„Najednou jsme dostali protivítr a nebylo si kam sednout, protože všude narazíte na ‚hady' po bagrech. Nemáte tam plácek, letiště asi 19 kilometrů. Tak sedíte, vidíte bandasku s benzinem, který dochází, shlédnete dolů a jste pořád nad stejnou chajdou,“ rozesmál se na rozvrkočené rozhlasové stoličce Stöhr po letech. Tehdy v Kanadě byl rád, že drží 600 metrů nad zemí zaťatými prsty kameru.
Výprava zastavovala cestou u krajánků v exilu, z oken pozorovala bizony, tatrovkou se proplétala centrem New Yorku. A na žádném z tisícovek kilometrů v Severní Americe nebyli sami.
„Přišli jsme na to, že jsme ostře sledovaní,“ vyprávěl mi Stanislav Synek, jak Amerika výpravě z východního bloku odmítala důvěřovat. „Bylo na nás nasazených až 100 agentů FBI, CIA. Ale někdy byli velice užiteční. Když jsme byli v San Franciscu a jeli jsme přes Golden Gate Bridge do Sausalito, takovou úzkou silničkou, serpentinami. Náš řidič to trochu zanedbal, a jak se auto naklopilo, tak došla nafta.“
Synek vzal do ruky kanystr a vyšel vstříc agentům, kteří je následovali. „Za několik minut nám ji přivezli. Tak to bylo dobrý,“ pochvaloval si. Tehdy mu ještě bylo do smíchu, ale cestou dál na jih přituhovalo. Když dnes Stanislav Synek mluví o nejnáročnějších momentech expedice, jako první vždy zmíní události v Guatemale. Výpravu tam v noci přepadlo policejní komando a českoslovenští dobrodruzi se poprvé dostali do úzkých.
Ještě nikdo nikdy panu Synkovi nemířil samopalem na prsa, možná i proto se odvážil v nedbalém žertu popíchnout ozbrojence slovy: Aby si náhodou nevystřelil! „Měli kamennou tvář a vůbec se se mnou nebavili. Bylo to přísný.“ Diplomatický skandál po pár dnech utichl, výprava se ničím neprovinila, takže ji guatemalská policie svolila pokračovat v cestě.
O půvabnou Latinskou Ameriku tak expedice nepřišla, co víc, stihla se podívat i na Galapágy. Auto poslala do Austrálie trajektem a letecky přeskákala přes Francouzskou Polynésii přes Pacifik také. Další velkou neznámou byla Čína. Tam se Synek jako tlumočník pořádně zapotil:
„Angličtinu tam nikdo neznal. Ačkoliv jinde na světě jsme se mohli pohybovat volně, bez omezení, tak v Číně to šlo jen v doprovodu oficiálních průvodců. Na venkově se ani oni ale neuměli pořádně domluvit.“
Do Číny navíc výprava vjela v roce 1989, kdy propukaly obří studentské nepokoje. V jednom z měst chtěli tatrovku dokonce použít jako součást barikády. Čas zbyl ale i na legraci. Paní Ludmila Jenišová v jednom z rozhlasových vyprávění vzpomínala, jak její manžel neuměl jíst hůlkami a po restauracích se mu smáli: „Cvičil to na burácích, že jim jako ukáže. Přišel tam asi potřetí, dali mu klouzavé mořské okurky a smáli se mu ještě víc.“
V daleké Asii se k výpravě připojil také Aleš Novák z tatrováckých zkušeben motorů. Spolu s ním měla výprava pokračovat do Tibetu, jenže lidová republika ho toho času opět uzavřela cizincům, takže expedice změnila kurz a vyrazila do Pákistánu. Tam, v himalájské řece Hunza, přišel moment nejtěžší. Výprava sedla do nafukovacího člunu, v červeném triku si pádlo do ruky vzal i František Jeniš. Ve člunu byli už jen s Novákem, když se převrhl. Novák vyplaval, Jeniše nemohl nikdo najít.
„Člun, veliký, křiklavě žlutý, by byl jasně vidět, i když voda byla kalná, však je to rozpuštěný sníh z ledovců, pět centimetrů pod hladinu už nevidíte,“ popisoval mi Synek, když jsme na loni podzim dělali rozhovor k vydání jeho nové knihy o expedici pro server Aktuálně.cz. Hledači se rozdělili, aby znásobili šanci, že Jeniše rychle najdou.
„Když jsme se vraceli, říkali jsme si, že Jeniše určitě našli ostatní. Viděli jsme, jak Stöhr a Bárta jdou proti nám, a nemuseli ani nic říkat, abychom pochopili, že se ptají: Máte ho? A jak tohle uvidíte, tak ve vás něco hrkne. Do té doby se nic nedělo, drobná nehoda. A v ten moment na vás sáhne smrt. To je síla, že jo?“
Pákistánské neštěstí výpravu zasáhlo. Mnohem větší smutek ale událost způsobila v tisíce kilometrů vzdáleném Československu. „Na to se nezapomene. Ale čas to trochu otupil a zhojil,“ svěřila se mi Jenišová. Jediným štěstím v neštěstí prý bylo, že manžel už byl dva roky na cestách a mimo krátkou dovolenou v Jižní Americe se pořádně neviděli.
Otřesená výprava pokračovala dál do Indie a pak na jih Afriky. Tam někde na hranicích mezi Zambií a Malawi přišel listopad 1989 a výprava se dozvěděla, že v Československu se mění poměry. Petr Bárta glosoval, že jaképak to je fascinující dobrodružství na cestách, když to pravé se odehrává doma. Skoncování s komunismem sledovala expedice pod Kilimandžárem. Tehdy se stal prezidentem Václav Havel.
Domov už nebyl daleko – po Africe tatrovka projela ještě Izrael, Sýrii a Turecko a na jaře 1990 brzdila na hraničním přechodu v Mikulově. Vítal je demokratický stát, který chtěl zapomenout na všechno minulé. A tak zapomněl i na tatrovku a sto hodin filmových záběrů, které s sebou ze světa přivezla.
Z Barrandova na Vinohradskou
Mohlo to být někdy v květnu 2017, kdy jsem se poprvé ozval Národnímu filmovému archivu (NFA), že se po 30 letech zajímám o stříbrno-modrou tatrovku, která projela světem. Samozřejmě mě zajímalo, zda nemají informace o filmových materiálech z Barrandova, ale tehdy bych bral jakoukoli zprávu o tom, kam a za jakých okolností se vytratily.
Bývalý rozhlasový kolega Martin Melichar mě spojil s Tomášem Žůrkem, který v NFA šéfuje obchodnímu oddělení. Vyměnili jsme si několik emailů, ale na delší dobu bylo ticho. Korespondenci jsem neprozřetelně vymazal, pokud si ale dobře pamatuji, stihli jsme si i zatelefonovat.
Od Jiřího Stöhra jsem ještě stihl zjistit číslo klapky a předat i domnělé místo uložení ve zlínských filmových laboratořích. Následovaly dlouhé měsíce čekání. V pravidelných časových úsecích jsem se v NFA připomínal, že rozhlas o tatru pořád stojí. Korespondence ale byla sporadická a počáteční nadšení vyprchalo.
Přeci jen o tatrovku od 90. let neměl absolutně nikdo zájem, filmové ateliéry na Barrandově prošly privatizací a pásy s filmy mohly být kdekoli. Celé mi to začalo dávat smysl až mnohem později, kdy jsem navštívil ve Veletržním paláci Věru Viceníkovou, referentku přes poskytování licencí k užití fondových filmů, které byly vyrobené na Barrandově a ve Zlíně od roku 1965 do roku 1991. Jiřího Stöhra dobře znala a věděla, jak moc trpěl tím, že se filmy nikdy nedostaly na veřejnost.
„To byla jeho srdeční záležitost. Mnozí by to asi neradi slyšeli, ale lidé v nové době se k nim zachovali úplně stejně, jako se lidé ve staré v době zachovali k Hanzelkovi se Zikmundem,“ řekla mi s narážkou na přelom 40. a 50. let. Cestovatelské duo H+Z bylo v Belgickém Kongu, když prezident Edvard Beneš přijal demisi demokratických ministrů a Klementu Gottwaldovi se tak otevřela možnost vytvořit téměř plnohodnotně komunistickou vládu.
„Ve smlouvě s Filmovým studiem Barrandov bylo, že Stöhr sestříhá z natočených materiálů dva celovečeráky. Jenže to bylo v letech 1990 a 1991, kdy byly jiný poměry a jiný starosti. Tahle expedice byla úplně upozaděná. Bylo ale potřeba splnit dohodnutou smlouvu,“ vysvětlila mi s tím, že filmy na Barrandově sestříhali, opatřili komentářem a hudbou a v trikovém oddělení první díl překopírovali z šestnáctimilimetrového formátu na pětatřicetimilimetrový.
„Druhý film byl vytvořený tak, že se ze šestnáctimilimetrových negativů šlo cestou přepisu na elektronické materiály. Myslím si, že na formát PAL. Pak nějakou chvíli filmy setrvávaly v laboratořích na Barrandově, následně byly předané do Národního filmového archivu,“ popsala mi Viceníková s tím, že taková byla tehdy praxe. Originály negativů filmů, které vyrobil za své peníze stát, uskladnil NFA.
„Do roku 2014 s těmito filmy Státního fondu kinematografie (na které přešla práva z Filmových studií Barrandov, pozn. autora) obchodovala společnost Ateliéry Bonton Zlín. A od té doby s nimi obchodujeme my,“ upřesnil Tomáš Žůrek, když mě s mikrofonem přivítal v jednom z domků za nákladovým nádražím v Praze na Žižkově. To už jsem věděl, že NFA oba filmy našel na betakazetách. Někdy v dubnu 2019 mi poprvé poslali ukázky.
Chtěl jsem ale na vlastní oči vidět, kde se ty kazety poslední roky ukrývaly. Takže jsme loni v září spolu s Žůrkem po tříletém telefonování a dopisování stáli před regálem plným stovek videokazet a on prsty projížděl přes jejich hřbet.
„Skřivánci na niti, Slavnosti sněženek…“ A vedle nich S Tatrou kolem světa I. a II.
Měl jsem štěstí, že šéfredaktor Radiožurnálu Ondřej Suchan našel pochopení pro mou neskrývanou radost ze dvou plastových bílo-černých obdélníčků s narolovaným magnetickým páskem. Zatímco rozhlas dojednával licenční podmínky s NFA, já jsem se rozhodl připravit k nalezení filmů celotýdenní rozhlasový seriál, do kterého jsem zapletl i kluky z expedice Tatra kolem světa 2. Ti se dnes, 22. února 2020, vydají na svou vlastní výpravu po světě.
Několikrát jsme promítání oddalovali. Nakonec klapl 1. únor. Po 30 letech jsme mohli na Vinohradské 12 a posléze na internetu tatrovácké filmy ukázat lidem, včetně posledních žijících členů expedice. Nic lepšího se mi jako novináři zatím nepovedlo, a kdyby to netrvalo tři roky, věnuju tomu klidně dalších třicet.
Na podobné příběhy by prostě neměl padat prach. A naděje? Ta umírá poslední.