Vypadá jako karoserie omotaná kolem sedačky a čtveřice kol. Miniaturnost ani rychlost však nezajistily prapodivnému Tangu světlou budoucnost.
Za celou historii automobilismu jsme byli svědky nespočtu pokusů vytvořit „to převratné“ městské auto, které by zajisté způsobilo revoluci v osobní dopravě a bezpochyby přepsalo dějiny motorismu. A přestože některým legendárním autům byste takto důležité zásluhy mohli připsat, mikroauto Tango T600 zcela určitě mezi tyto legendy nepatří.
Máme tady scénář, který byste mohli použít u řady dalších zprvu ambiciózních, následně nenaplněných představ. Automobilku Commuter Cars založila v americkém městě Spokane ve Washingtonu rodinná dvojka otce Ricka Woodburyho a jeho syna Bryana. Myšlenka jejich prvního modelu? Netradičně úzký, městský elektromobil se schopnostmi sportovního vozu.
Překvapením je, že této myšlenky rodinný podnik nakonec vlastně dosáhl. K tomu se ale ještě dostaneme. Po vytvoření prototypu v roce 2002, dlouhém testování a budování marketingu bylo jasné, že produkční verze mikroauta označeného jako Tango T600 vyrazí na trh začátkem roku 2005. A komu se tehdy z propagačních fotografií zdálo nepřirozeně úzké vozítko hrozivě nebezpečné k využití na silnici – mluvíme o širokých amerických silnicích s tiráky a pick-upy – na tyto obavy měli zakladatelé Commuter Cars hned řadu odpovědí.
Tímto je načase probrat doslova absurdní čísla na listu technické specifikace Tanga. Zrak vás totiž neklame, zatímco na délku mělo auto pouhých 2570 mm, na šířku měřilo jen 990 mm a bylo v tomto ohledu málem poloviční než normálně prťavý Smart. Tady mimochodem přichází první teorie o bezpečnosti Tanga, kterou propagovalo tvrzení, že „čím menší auto, tím menší šance, že s ním něco trefíte“.
Dovnitř klaustrofobického interiéru se přitom vešli dva cestující za sebe. Další bezpečnostní fakt? Auto bylo vybaveno skořepinovými sedačkami a jeho konstrukce byla v podstatě vestavěným ochranným trubkovým rámem, který vytvořil Prodrive. Ano, ten známý britský specialista z motorsportu. Není tak divu, že rám dokonce splňoval atestaci mezinárodní automobilové federace FIA.
K možnému kutálení těsné, uzavřené klece nakonec nemělo v případě nehody ani dojít. Jistým bezpečnostním prvkem Tanga byste totiž mohli nazvat i jeho bateriový modul tvořící podlahu vozu. Těžké baterie tak zajišťovaly extrémně nízké těžiště, které mělo pneumatiky držet pevně na zemi.
Technologie bateriových modulů pro elektromobily ještě nebyla na takové úrovni jako dnes, takže pohotovostní hmotnost Tanga T600 činila 1360 kg. Pro hospodské srovnání, i dnešní Škoda Octavia Combi má nižší pohotovostní hmotnost s řidičem na palubě. Část hmotnosti mělo na svědomí také duo elektromotorů pohánějících zadní kola.
Teď se dostáváme k části o „schopnostech sportovního vozu“. Dvojice stejnosměrných elektromotorů vzadu totiž nabídla strašidelně vypadající hodnoty kombinovaného výkonu 592 kW (805 koní) a točivého momentu 1400 N.m. Tohle „řiditelné“ těžítko tak dokázalo vystřelit z nuly na 100 km/h za přibližně 3,2 vteřiny a dosáhnout maximální rychlosti 240 km/h.
Dojezd na jedno nabití pak zrovna nezaujal s možnými 128 kilometry. A kdo chtěl ujet dál, musel zvolit lepší lithium-iontové baterie za tučný příplatek. Plně nabito jste prý měli z klasické zásuvky za 3 hodiny. Ve výsledku svým vzezřením, schopnostmi a použitelností tedy Tango působilo spíše jako vtipný projekt jediného vozu, zajisté ne vážně míněným byznys plánem s výhledem malosériové produkce.
Zakladatelé Commuter Cars s produkcí ale počítali. Ročně mělo vzniknout 100 vozů, přičemž zprvu vyrobené kusy nejvybavenější verze T600 měly přijít na cenovku 108.000 dolarů, tedy v přepočtu s tehdejším kurzem asi 2,5 milionu korun. Čísla jednoduše v případě Tanga nedávala smysl. Firma měla v plánu později nabízet i základní verze v cenové hladině okolo 20 tisíc dolarů. K jejich vzniku ale nakonec nikdy nedošlo.
Těžko říct proč? Ani ne. Kromě minimální poptávky se Tango dočkalo vcelku nelichotivých slov od novinářů, kteří měli štěstí za volant auta nasednout. Server Jalopnik popsal jízdu pouhou rychlostí 50 km/h jako děsivou a koupi doporučoval jen šíleným a masochistickým ekologům. Propagaci Tanga nakonec nepomohl ani George Clooney nebo dvojice spoluzakladatelů Googlu, kteří si autíčko jako jedni z prvních koupili.
Dle některých zdrojů mělo z plánované produkce vzniknout maximálně 20 vozů. Zda si ovšem našly majitele, není jasné. Kombinace přemotorované sekačky kutila Tima a přiostřené verze Peelu P45 Jeremyho Clarksona jednoduše nedosáhla kýženého úspěchu a dnes představuje alespoň krásně bizarní kapitolu historie mikroaut.