Zahoďte kola, budeme se vznášet! Takový nápad měla v případě osobních vozů americká společnost Curtiss-Wright. Dodnes se však v autech nad zemí nevznášíme, takže asi chápete, jak „brilantní“ myšlenka osobního vznášedla nakonec dopadla.
Létající auta, veřejná doprava na principu magnetických tratí či vozidla bez kol, vznášející se pár centimetrů nad zemí jako (o dost později) vznášedla z Hvězdných válek. Možná trochu překvapivě měli takové představy letečtí a automobiloví inženýři a designéři už na konci 50. let. Hlavně tedy v USA, kde se motorismus čím dál více inspiroval letectvím a tamní průmysl neměl problém investovat hromady peněz do vývoje nových technologií.
Curtiss-Wright Model 2500 Air Car je právě jednou z mála odvážných představ, která se dočkala reálné podoby. Fantastické nákresy a obrázky ukazující dopravu budoucnosti ve vědecko-technických časopisech jako Popular Mechanics byly sice fajn, tato americká firma se však u fantazií nezastavila. Samotný nápad ale zprvu nastartovala armáda.
Americká armáda měla po druhé světové válce zájem vyvíjet nové technologie, jež by využila na bitevních polích v případě dalšího konfliktu. Společnost Curtiss-Wright dříve působila v leteckém průmyslu a vyvíjela obranné systémy, nové zakázce od armády tak samozřejmě neodolala, i když se tehdy měla vydat do vcelku neprobádané oblasti vývoje vojenského vznášedla.
Ačkoliv stál projekt na myšlence vylepšení schopností lehkých obojživelných vozidel pro vojáky a Curtiss-Wright armádě opravdu v roce 1961 dodal dvojici vznášejících se prototypů, myšlenka civilního využití byla pochopitelně ještě silnější. Oba experimentální vozy Modelu 2500 byste možná nazvali zavalitým ekvivalentem Jeepu Willys – tedy s úplným zavřením očí. Vznášedlo bylo totiž opravdovým monstrem. Na délku měřilo 6,4 m, na šířku 2,4 m a na výšku 1,5 m.
Jako základ posloužil trubkový rám, v jehož spodní části sídlily dva rozměrné větráky s vertikálními odvody vzduchu. Jeden byl vepředu v místě, kde byste normálně našli motor a kapotu, a další zase vzadu v místě kufru. Celá konstrukce vážící 1256 kilogramů ale byla na svou dobu celkem lehká.
O pohon vrtulí se staraly dva letecké motory o výkonu 132 kW (180 koní), které při plném výkonu dokázaly vozidlo vznést přibližně 40 centimetrů nad zem a na tomto vzduchovém polštáři s ním dále pohybovat. K zatáčení a pohybu vpřed i vzad byl vzduch směrován do průduchů s klapkami, jež dle potřeby určovaly směr jeho proudění.
Dvoumístný interiér vypadal docela normálně. Uvnitř jste našli klasický volant, nicméně místo řadicí páky se na středovém panelu objevila páka podobná jako u člunů pro nastavení otáček motorů. Pohyblivé klapky na karoserii byly ovládány volantem ve dvou úrovních a zasunutý či vysunutý volant určoval, kterou částí klapek zrovna hýbete.
Maximální rychlost vznášedla byla „až“ 61 km/h, výhodou však měla být jízda kdekoliv. Právě terénní schopnosti ale armádu odradily od dalšího financování projektu. Air Car měl podle všeho problémy s jízdou, respektive vznášením se, i nad lehkým terénem a stoupání do vyšších kopců nepatřilo mezi jeho přednosti. Jako terénní obojživelné vozidlo proto Air Car selhal.
Curtiss-Wright se i přesto nenechal odradit nenaplněným kontraktem a rozhodl se úvodní koncept ještě zpřístupnit a vylepšit pro civilní využití. Vzniklo tak několik dalších verzí osobního vznášedla, všechny s karoserií kabrioletu ve stylu tehdejší automobilové produkce. Později se objevily nákresy nové verze nazvané „Bee“ (včela).
Výtvor společnosti Curtiss-Wright byste dnes nazvali nepříliš pokročilým vznášedlem, pro širou veřejnost v 60. letech bylo ovšem levitující auto kontaktem s úplně novou technikou. Jelikož je ale nápad osobního vznášedla šílený i v současnosti, byl naprosto šílený i tehdy. Ať už mluvíme o celkově nepraktičnosti, složitém ovládání nebo třeba jen hluku, který vrtule produkovaly. Není tedy divu, že se Air Car nikdy nedočkal ani malosériové produkce.
Minimálně jeden exemplář lidového vznášedla se dochoval a měl by nadále udivovat návštěvníky muzea armádní dopravy ve Virginii.