Při pohledu na aktuální skladbu vozového parku ve Spojených státech jsem si nemohl nevzpomenout na zajímavou knížku s názvem Automobilové války, kterou v polovině devadesátých let napsal britský autor Jonathan Mantle. Ne že by se jednalo o špičkovou historickou analýzu vzestupů a pádů jednotlivých automobilových koncernů, nicméně pořád jde o pozoruhodný úhel pohledu na stará fakta, která jsou s odstupem času přehlížena či zapomenuta.
Patří k nim kromě jiného také pasáže popisující počátky japonských výrobců, kteří postavili své první produkty na neomalené průmyslové špionáži, ještě více mi však v hlavě utkvělo prohlášení o tom, jak válkou totálně zničené Japonsko dostalo druhou příležitost postavit se na vlastní nohy díky následujícímu konfliktu v Koreji.
Mantle říká, že Spojené státy neměly po druhé světové válce nejmenší zájem na tom, aby se v Japonsku jakýmkoli způsobem rozvíjel průmysl. Vítězná mocnost nedokázala zapomenout na pachuť porážky v Pearl Harbor a existovalo mnoho dalších důvodů, proč se tehdejší americká správa na japonských ostrovech snažila udržet převáže agrární charakter krajiny.
Vše změnil až konflikt na Korejském poloostrově. Proti sobě se postavily Spojené státy a komunistická Čína, a protože Japonsko bylo ve srovnání s americkými výrobními linkami za rohem, tamní postupně obnovované továrny zanedlouho dostaly první objednávky od Pentagonu na dodávky nákladních automobilů pro americkou armádu.
Jinak řečeno, tehdejší američtí daňoví poplatníci nevědomky platili nejen samotnou válku, ale také program speciálních dodávek, který o několik desítek let později významně přispěl k neuvěřitelnému vzestupu japonských automobilů, jejich expanzi v USA, a nakonec i potupné porážce michiganského Detroitu.
Důsledky je vidět na ulicích vylidněného Motownu a naopak přeplněných amerických silnicích dodnes. Mezi pick-upy a crossovery ještě pořád mírně převažují americké stroje, pokud jde ale o sedany a auta nižší střední třídy, japonské značky totálně převálcovaly Velkou trojku.
Nulová očekávání
Abych byl upřímný, japonský úspěch na severoamerickém trhu nebyl ani vedlejším důvodem, proč jsem si v půjčovně v Los Angeles vybral Nissan Altima. Firmu, na kterou jsem měl dobré reference, měla pochopitelně k dispozici i americká auta, jenže Dodge Caravan mi přišel zbytečně velký, Fusion od Fordu s ohledem na fakt, že jde o americkou verzi Mondea, zase příliš známý a současný Mustang byl sice zajímavou volbou, ale byl za nesmyslné peníze, pro tři cestující poněkud nepraktický, a navíc jsem v něm už jezdil.
Když padla volba na Altimu, přiznávám, že jsem nečekal vůbec nic. Byla v tom pouze špetka zvědavosti, jak asi může jezdit japonská spotřební limuzína o velikosti Passatu či Superbu, zaměřená na americkou klientelu a rozhodně tomu chyběla jakákoli romantika, jelikož jsem měl v plánu vyrazit alespoň na část legendární Route 66.
Až přímo v půjčovně jsem zjistil, že jsem si na vrcholný 3,5litrový šestiválec brousil zuby marně. Firma na svých stránkách jaksi nekonkretizuje pohonné jednotky nabízených aut, takže mi až po nastartování (mimochodem funguje i dálkově pomocí tlačítka na klíči) došlo, že mám pod přední kapotou čtyřválec. Konkrétně atmosférický dvouapůllitr spřažený s převodovkou s plynulou změnou převodového poměnu a pohonem předních kol. Asi tušíte, že má očekávání nestoupla po tomto zjištění ani o píď.
Altima přitom nevypadá špatně. Anebo ještě jinak, abych do toho zbytečně nezatahoval vlastní vidění světa… Nevypadá obyčejně. Tohle konkrétní auto byla pátá generace s interním typovým označením L33 z roku 2017. Dorazilo na trh v roce 2012, nicméně o čtyři roky později absolvovalo rozsáhlý facelift, který přiblížil design větší modelové řadě Maxima. Dnes má Nissan připravenou novou šestou generaci, která se vyrábí od srpna letošního roku, ale na silnici jsem ji nepotkal a obměna vozového parku jednotlivých půjčoven také asi ještě chvíli potrvá.
Jak už jsem říkal, jde o klasický sedan se samostatně otevíraným víkem zavazadlového prostoru, které kromě nápisu Altima neslo písmena SV. Jde o druhou nejvyšší výbavu, opravdu vás zde ale nehodlám zdržovat nudným výčtem jednotlivých prvků. Auto mělo prakticky veškerou myslitelnou výbavu s výjimkou asi jen dvou „drobností“ – koženého čalounění a navigace, kterou si ale do této verze můžete u půjčovny s jistým doplatkem poručit.
První dojem z interiéru nebyl zrovna ohromující a v mnoha ohledech (třeba podle displejů) je znát, že jde o výběhový, respektive zastaralý model. Převážně šedivé nebo černé materiály jsou zpracované bez větších výhrad, ale jejich kvalita je kolísavá. Co naopak překvapilo, byla sedadla. Vypadají obyčejně, boční vedení také nedávalo důvod myslet si cokoli jiného, každopádně po 3000 kilometrech za volantem musím uznat, že jsou pohodlná a svůj účel plní na jedničku.
Prostor vzadu by se dal přirovnat k Passatu, i když sedáky by mohly být nepatrně delší, zatímco kufr s velkou rezervou vyhovoval nárokům tří lidí relativně úsporně zabalených na téměř dvoutýdenní dovolenou.
Čtyřválcové překvapení
Asi chápete, že atmosférický motor o objemu 2,5 litru a jen průměrném výkonu 185 koní při 6000 otáčkách za minutu nepředstavuje ve spojení s velkou limuzínou právě nejatraktivnější pohonnou jednotku. Od „ameriky“ podvědomě čekáte aspoň šestiválec, i když je původem z Japonska, nicméně časy se mění i v USA. Nová Altima se V6 vzdala definitivně a místo ní bude Nissan nabízet pokrokový přeplňovaný dvoulitr KR20DDET s variabilním kompresním poměrem.
Agregát vypůjčené Altimy si musel vystačit s mnohem konvenčnější technikou, přičemž jeho poměrně skromný maximální točivý moment 244 newtonmetrů dostupný až při 4000 otáčkách za minutu násobí výlučně variátor. Uvedené papírové údaje můžou v někom vyvolávat dojem marnosti a velmi skromné dynamiky a první metry za volantem tyto předpoklady jen podtrhují.
Vůz je po nastartování sice tichý, ale také nemá žádný charakter. Čtyřválec má plochý, nudný, zkrátka naprosto nezajímavý zvuk, což nezmění ani vyšší otáčky či jízda pod zatížením, přesto si nelze nevšimnout, co v něm dřímá.
Předně musím říci, že je nesmírně osvěžující opět si po dlouhé době připomenout, jak skvělé reakce může mít atmosférický motor, který není nadměrně přiškrcen emisními předpisy. Ten v Altimě je přesně takový, a navíc se ukázalo, že automat vynikající odezvu jen podporuje. A kdyby jen to…
Celý vůz na mě působil mnohem mrštněji, než bych s ohledem na jeho velikost a výkony čekal, a vysvětlení je hned několik. Skoro plně vybavená Altima váží jen něco málo přes 1,4 tuny, takže i díky tomu nemáte pocit, že byste museli ono stádo pod kapotou dřít z kůže, abyste jezdili svižně. Převodovka je natolik efektivní, že s plynem zaraženým v koberečku hravě zvládnete stovku pod osm vteřin a zjistíte překvapivou věc.
Skříně typu CVT obvykle nemusím. Jejich chování i gumová odezva mi připomíná auto s prokluzující spojkou, variátor v Nissanu se však chová skvěle. Po sešlápnutí pedálu sice otáčky podle intenzity křeče v pravé noze poskočí i tady, ale Xtronic místo aby držel rafičku na jednom místě a postupně upravoval převod najednou začne normálně řadit přednastavené virtuální převody, ačkoli jste o sportovní režim ani nezavadili.
Celé je to natolik intuitivní a obdivuhodně sladěné s motorem, že jsem chvílemi pochyboval o použitém typu převodovky. Chybějící přebytky kilowattů vás sice v jistých okamžicích doženou a od rychlosti kolem 150-160 km/h auto už nezrychluje natolik, aby vám vydržel prvotní uspokojivý pocit, na druhé straně ve Spojených státech a jejich způsobu vynucování silničního práva ani nemáte příliš chuť zjišťovat, co všechno si můžete s Altimou dovolit.
Jak moc pomohla vnímání dynamiky nízká váha, se mi povedlo zjistit docela brzy, s přibývajícími kilometry (tedy přesněji řečeno mílemi na tachometru) se ale ukázalo, že to není jediná přednost japonského vozu.
Nissan jsem si vyzvedl se spotřebou něco málo přes devět litrů na stovku, což jsem považoval za standardní výsledek, nicméně rychle klesající průměr naznačoval, že jde spíše o důsledek vynulovaného palubního počítače a uspěchané obsluhy v půjčovně než všední realitu. Takže jsem na druhý den vyresetoval počítadlo a nestačil se divit.
Galon (3,78 litru) nejlevnějšího benzínu vyjde v Kalifornii a sousední Nevadě v přepočtu od 65 do 110 korun, takže tankujete za cirka 17 až 29 Kč za litr, což byl jeden z důvodů, proč jsem vysloveně úsporně nejel, přesto jsem po zhruba tisíci kilometrech nevěřícně koukal na přístroje, kde na mě svítilo číslo 38,3 míle na galon.
Nenamáhejte se s kalkulačkou. Po přepočtu to dělá 6,14 litru benzínu na 100 kilometrů. Pokud máte dojem, že auto přeci mohlo kecat, tak rovnou říkám, že nemohlo. V tamních pustinách chcete mít nádrž pro jistotu plnou permanentně, takže jsem tankoval do plna, i když to nebylo zrovna nutné a prosté přepočty beztak seděly.
Jak už jsem říkal o pár odstavců výš, celkem jsem během necelých dvou týdnů najel asi tři tisíce kilometrů. Součástí trasy bylo několik fantastických horských průsmyků, pár měst, národní parky, převážně dálnice a okresky s rychlostmi od 100 do 150 km/h, a když jsem Nissan vracel na letišti v L.A., hlásil konečný průměr 6,5 l/100 km.
Pochopitelně uznávám, že značnou zásluhu na tom má fakt, že jsem většinu času jel plynule a jen výjimečně poskakoval v zácpách, přesto s klidným svědomím říkám, že čtyřválcová Altima má vynikající provozní efektivitu.
Talentovaná nejen na rovinkách
Mé prvotní představy o přesunech ve Spojených státech byly kvůli sladké nevědomosti poněkud naivní, a tak trochu připomínaly letitý vtip o ruském způsobu navigování „pořád rovně, ve středu doleva“, realita však byla poněkud barvitější. Ne že by byl v USA problém narazit na asfaltku nataženou podle pravítka v délce deseti nebo dvaceti mil, ale zatočené silnice zde vážně nejsou raritou.
Platí to také o průsmyku s názvem Sherman Pass ve výšce 2800 metrů nad mořem, spojujícím nejkratší možnou cestou Death Valley s Národním parkem Sequoia. Sto padesát kilometrů řidičského nebe mezi městečky Linnie a California Hot Springs patří k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem měl dosud možnost vyzkoušet. Rovinky tu prakticky nenajdete, zatáčka střídá zatáčku a za celou dobu jsem zde narazil jen na 2 (slovy dvě) auta. A Altima?
Přestože má trochu odtažité řízení, fungovala výtečně. Zavěšení má správnou tuhost v příčném směru, aby karoserie po zasednutí na stranu v oblouku neudělala nežádoucí boční pohyb ani na ostřejším zlomu, ale zároveň je odpružení dostatečně poddajné, aby se bez většího hluku vypořádalo i s těmi sporadicky se vyskytujícími nerovnostmi.
Opět mi přišlo, že si podvozek Nissanu s pohonem vysloveně notuje, stejně jako si rozumí čtyřválec s převodovkou. Takže i když nepojedete pilu, bavíte se a udivuje vás, jak hbitě může tak velké auto působit.
Závěr
Rád bych vám v závěru tohoto testu nabídnul užitečné resumé, musím ale přiznat, že mě žádné nenapadá. Altima je vůz, který si u nás oficiálně nekoupíte, a navíc jde o výběhový model, takže jakékoli úvahy na toto téma jaksi postrádají smysl.
Dost dobře si nedokážu představit ani člověka, který by zvažoval individuální dovoz ojeté Altimy, nicméně jedno poučení bych asi měl. Tohle auto není dokonalé a rozhodně mám daleko k tomu, abych tvrdil, že by si evropské značky měly vzít po všech stránkách příklad, jak se staví mimořádné sedany.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jsem už hodně dlouho neseděl v autě, které by tak skvěle korespondovalo s reálnými podmínkami, ve kterých musí jezdit, ať už jde o kvalitu silnic, hustotu provozu nebo povolené limity. A za to si Nissan zaslouží obrovskou pochvalu.