Letitá absence kupé v nabídce VW byla zdá se chybou, Sciroccu se dostalo vřelého přijetí. Právem? Vyzkoušeli jsme verzi 2,0 TSI.
Kapitoly článku:
Ve wolfsburgské továrně na lidové automobily před časem pochopili, že k získání pozic Astry GTC, Meganu Coupe či Volva C30 nebude postačovat jen tradiční Golf, ale že je potřeba přijít s něčím atraktivnějším. Pro inspiraci nebylo nutné chodit daleko do minulosti. Stačilo z lahve řízného schnapsu vyvolat ducha svého času velmi populárního kupé pojmenovaného podle suchého afrického větru Scirocco (srbochorvatsky Jugo, pozor nezaměňovat...).
Tento neotřelý automobil z dílny Ital designu byl jedním z pilířů výrobního programu VW ve dvou generacích dlouhých 18 let (1974 – 1992), následoval ještě dozvuk v podobě typu Corrado. Po ukončení jeho produkce v polovině devadesátých let se zájemci o malý rychlý Volkswagen museli až do minulého roku spokojit s nezáživnými Golfy GTI 3. a zejména 4. generace. Trochu emocí přinesl opět až Golf V a vzestupný trend sportovně-tvůrčí invence VW potvrdil zajímavý projekt Eos nebo před nedávnem atraktivní Passat CC. I podprůměrně vnímaví pozorovatelé si jistě povšimli, že podoba dnešního Scirocca je, až na výjimky věrna svému předobrazu, kterým byl koncept IROC předvedený veřejnosti na Pařížském autosalonu na podzim 2006.
Už samotný IROC ztělesňoval originální pojetí u Volkswagenu v posledních letech nevídané a málokdo opravdu věřil, že něco podobného může proniknout do sériové výroby. Nicméně stalo se a novodobá „šíra“ dnes brázdí běžné silnice. Vedle módní benzínové jedna čtyřky turbo ve dvou variantách (90 a 118 kW) a obligátních tédéíček 2,0 (103 a 125 kW) je třetím do mariáše osvědčený dvoulitrový turbobenzín T(F)SI, který ve variantě se 147 kW posloužil jako pokusný králík našeho testu.
Konečně srdcovka již na pohled
Nebudu donekonečna zkracovat životnost svých prstů vypisováním tirád o tom, kterak hanebně nudný a bezpohlavní byl do příchodu „spasitele“ Scirocca design vozů největšího světového výrobce. Bylo by to asi stejné klišé, jako když budu tvrdit, že Peugeot má vždy mizernou převodovku a každá Alfa Romeo žere olej jako zjednaná. Úvod o vnějším vzhledu Volkswagenů bych tedy stručně zaobalil do známého rčení o gustu a dišputátu, prodejní čísla ostatně mluví jasnou řečí.
Scirocco je v tomto ohledu nutně jiné, protože právě jinakost vzhledu je tím, co odlišuje výjimečné vozy od konfekce. Základní tón udal již vzpomínaný prototyp IROC, od kterého se sériové Scirocco odlišuje víceméně hlavně vzhledem přídě, nyní ideově začleněné do rodiny ostatních VW. Ta původní nepostrádala svěží esenci vyzývavosti a dravosti, o decentní nadčasovosti lze ale hovořit spíše u finální podoby, která určitě také není pro ostudu.
Kupé je samo o sobě pěkně široké (1810 mm) a úzká linie roztažených hlavních světel spolu s černou dvoužebrovou maskou chladiče celé auto na pohled také sportovně snižuje. Výsledná hodnota 1404 mm je v dnešní době vysokých „papamobilů“ bezesporu příjemným zjištěním. Špetku agrese dodává i velký černý sací otvor ve spodní části nárazníku a zároveň jej tak opticky odlehčuje. Důkazem u VW ojedinělé originality budiž umístění loga výrobce, které se výjimečně přestěhovalo přímo na kapotu.
Nízkou stavbu sportsmana podtrhuje nevelké přední okno a svažující se linie střechy. Z boku zaujme bezrámová konstrukce oken, která si při zavření dveří sama dovírají, vyboulení v oblasti prahu s ochranou lištou nebo povytažený podběh zadního kola, kde si hnidopich všimne zbytečně vyčnívajícího černého kusu plastu. Druhá polovina auta připomíná svým tvarem spíš než na klasická kupé Scirocco a Corrado frajerské hot-hatche z devadesátých let, jakými byli extravagantní Volvo 480 nebo Honda Civic VTi 3D páté generace s hodně podobným tvarem zadních bočních oken. Ostatně Volvo s modelem C30 zůstalo vzhledově nablízku dodnes.
Pohled zezadu reprezentuje tu největší dynamickou kreativitu, jaké jsou u VW v současné době schopni. Nevelké okno je vyústěním zužující se tendence střechy, kterou zakončuje nenápadné sportovní křidélko, o něco níže najdeme horizontálně uspořádaná koncová světla nepravidelného tvaru zabíhající částečně do rozložitých blatníků. Víko, lépe řečeno víčko kufru, je směšně malinkaté, aby uvolnilo místo masivnímu nárazníku s dvojitou koncovkou výfuku vlevo dole. Globálně vzato v červeném laku a s fešnými elektrony radost pohledět.
