Jestliže může rotující vrtule zdárně uvést do pohybu letadlo, proč by tento způsob pohonu neměl fungovat také u automobilu?
V historii automobilismu vznikla celá řada bizarních vozů, u kterých se inženýři snažili přijít s alternativou k normální koncepci motoru pohánějícího kola. Mnohým se tak zdál nápad vrtule na přídi auta jako převratný. A právě do této slepé uličky motorismu patří i výtvor nazvaný Helicron.
Historie Helicronu je přitom docela mlhavá. Vozidlo nazvané podle stejnojmenné francouzské společnosti bylo vyrobeno okolo roku 1932, prototyp měl být ale krátce poté odložen k zániku. Zchátralý vůz byl znovu nalezen až v roce 2000 v opuštěné stodole a následně podstoupil rozsáhlou renovaci. Opět fungující vůz pak svým současným zachráncům ukázal, proč bylo zrovna takto řešené auto velmi nepraktické a nebezpečné.
Zatímco dnes už na vozidlech v zájmu bezpečnosti chodců neprojdou ani výklopné světlomety, těžko říct, jak by současní experti z Euro NCAP reagovali na vozidlo s obří, nijak nezakrytou vrtulí na přídi. Na bezpečnost se dříve tolik nehledělo, přičemž sám řidič byl v Helicronu usazen nízko za čelním oknem. I když tedy něco vletělo do vrtule, šofér měl být „v bezpečí“. Letecké brýle ale přesto patřily do povinné výbavy.
Základem vozu je upravené a o 180 stupňů otočené šasi od francouzské automobilky Rosengart. K netradičnímu řízení vozu tedy přispívá fakt, že auto zatáčí zadními koly, která jsou jako jediná odpružená. Na všech čtyřech kolech jsou poté bubnové brzdy. Karoserie, jež částečně připomíná trup letadla, je z velké části ze dřeva a pojme celkem tři osoby.
Pohonné ústrojí Helicronu je vlastně úplně jednoduché. Motor totiž přímo pohání onu velkou dřevěnou vrtuli a řidič jen pákou reguluje otáčky. Žádnou převodovku či diferenciál zde nenajdete. To ovšem taky znamená, že auto nemá zpátečku či jakýkoliv zpětný chod. Prostě jeden z úsměvných nedostatků.
Původně auto využívalo čtyřtaktní dvouválec, v rámci zmíněné renovace byl však tento motor nahrazen vzduchem chlazeným, plochým čtyřválcem z Citroënu GS. Nehledě na použití většího a silnější motoru ale Helicron akceleruje stále velice pomalu, jak lze vidět na videích níže. A kdo by to čekal, s nastartovaným motorem zní vůz jako letadlo připravené ke vzletu.
U Helicronu se navíc počítalo s tím, že svůj vrtulový dopravní prostředek budete muset jednou za čas vlastní silou roztlačit, abyste jej vůbec uvedli do pohybu. Například v kopci či na nezpevněné silnici. Páka k regulování otáček motoru je příhodně na straně kokpitu, abyste ji měli při roztlačování na dosah, přičemž bezpečností brzda pro případ nutného zastavení je umístěna za předním blatníkem.
Když už jste tedy 454 kg vážící Helicron roztlačili, odvážně do něj za jízdy naskočili a rozhodli se pokračovat dále, mohli jste také dosáhnout maximální rychlosti až 120 km/h. S řízením zadních kol byste poté jízdu v takové rychlosti asi nepopsali jako stabilní. Střet se srnkou i v poloviční rychlosti si zřejmě netřeba představovat.
Před Helicronem nebyl v bezpečí řidič ani jeho okolí, přesto ale nebyl jediným autem využívajícím k pohybu vrtuli na přídi. Podobné experimenty měly probíhat ještě v 60. letech minulého století. Poté už se nejspíš vynálezci opravdu rozhodli, že tudy cesta nepovede.
Renovovaný a plně funkční Helicron je nyní součástí sbírky motoristického muzea Lane Motor v americkém Nashvillu. Pod stejným názvem se však objevuje i pár dalších obdobných exemplářů. Bohužel informací o těchto vzácných strojích se dodnes mnoho nedochovalo a zdroje se často rozcházejí.