Honda Prelude 2,0, švihák i po létech (test)

Honda Prelude 2,0i SOHC
Cena: 199 000 Kč
Rok výroby: 1998
Najeto: 127 000 km
Výbava: 2x airbag, klimatizace, ABS, elektrické ovládání oken a zpětných zrcátek, centrální zamykání s DO, posilovač řízení, šíbr s el. ovládáním, al. kola, rádio a repro
Další záznamy: dovoz Německo, servisní knížka

Zvláště při pohledu z boku vyniknou vyvážené proporce nízké karosérie Hondy. Dlouhá příď jen podtrhuje dynamický charakter vozu. Řidič a jeho spolujezdec sedí vlastně téměř přesně mezi nápravami, tedy uprostřed vozu. Řidič má tak možnost přesně sledovat pohyby částí karosérie a včas reagovat třeba na blížící se smyk. Jak již bylo řečeno, pátá generace vozů Prelude postrádá oproti svému předchůdci nekompromisně dravý charakter, a to jak zvenčí, tak i uvnitř vozu. Přesto lze tvary novějších „preludů“ považovat za osobité, jakkoli může zvláště příď s lichoběžníkovými světlomety působit rozporuplně.

Tyto světlomety s čirou optikou mají dvojité paraboly, nezvykle umístěné nad sebou, zvláštní pro potkávací a dálková světla. Ta potkávací lze co do intenzity a rozprostření svitu jen pochválit, dálková světla však, jak jsme si u většiny vozů z té doby již zvykli, osvítí jen poměrně přesně ohraničený obdélník daleko před autem, zatímco zbytek vozovky zůstává ponořen v šeru.

Blinkry s bílým krycím sklem jsou v nárazníku kombinovaném se spoilerem a na jejich vnitřní straně bychom čekali parkovací světla. Ty jsou ovšem vestavěny v hlavních světlometech. Zkoušený vůz měl ještě pod blinkry pomocné úzké světlomety. Ovšem nefungovaly, takže lze jen těžko říct, jestli je původní majitel instaloval jako mlhovky, nebo pomocné dálkovky.

Boky karosérie jsou hladké, ale ve dvou rovinách vyztužené jemnými lomy. Dveře však podobně jako nárazníky postrádají ochranné lišty, takže kvalitní lak na obvyklých místech může v provozu snadno přijít k úhoně. Z boku je vidět, jak dlouhá a nízká příď pozvolna stoupá až k relativně vysoké zádi. Její dominantou jsou velké sdružené světlomety, v nichž však bohužel již nezbylo místo pro mlhovku, která tak nalezla své místo až v nárazníku.

Uvnitř

Přístup do interiéru je pohodlný díky dlouhým a v dostatečně velkém úhlu se otevírajícím dveřím. Je však třeba si zvyknout na nízko položená sedadla a připravit se na potíže při otevírání dlouhých dveří ve stísněných prostorech. Sklápění předních opěradel pro přístup k zadním sedadlům je snadné, ale přední sedadla se pak bohužel nevrací do své původní polohy.

Vpředu mají cestující dostatek místa ve všech směrech, snad jen strop je poměrně nízko. Je třeba si zvyknout na mohutnou středovou konzoli, jejíž přítomnost však podvědomě umocňuje dojem z kokpitu sportovního vozu. Zdůraznit je třeba kvalitu předních sedadel, jež budou vyhovovat všem motoristům běžných postav. Sedáky i opěradla jsou nezvykle dlouhé a spolu s anatomickým tvarováním polštářů dávají cestujícím jistou oporu i při skutečně razantní jízdě. Přitom jsou dostatečně pohodlná i pro klidné cestování na delší vzdálenosti. Obě zadní sedadla jsou taktéž anatomicky tvarovaná, místa zde však není nazbyt, což je předurčuje buď pro děti, nebo pro přepravu dospělých na omezené vzdálenosti. Celý interiér je čalouněný příjemným mikrosemišem. Řidičovo sedadlo je nastavitelné i výškově, ale pouze systémem „kolébka“, tedy že spíše regulujete jeho sklon než výšku.

Palubní deska je ve srovnání s předchozí generací střízlivá, elegantní a přehledná. Volant má standardní rozměry včetně dostatečně tlustého věnce. Houkačka se ovládá jen dvěma tlačítky na vodorovné příčce volantu. Před volantem je přístrojová deska s běžnými „budíky“ a kontrolkami, v noci však citelně chybí podsvícení archaicky vypadajících táhlových ovladačů ventilace, přes den pak kontrolka rozsvícených světel a zlobí nedostatečně výkonná kontrolka dálkových světel. Použité materiály jsou kvalitní a dobře zpracované, také díky tuhé karosérii proto za jízdy neobtěžují posádku nepříjemné pazvuky.

Zcela vlevo, pod výdechem ventilace, se nachází malý panel, kde jsou spínač zadní mlhovky, regulátor sklonu světlometů a kolébkový přepínač elektrického ovládání střešního okna. Tenká střecha bohužel neumožňuje jeho zasouvání do střechy, takže se okno vyklápí a posouvá nad vůz směrem vzad. Páčky pod volantem vypadají poněkud levně, ale fungují bez potíží. Krátká řadicí páka je díky vysokému středovému tunelu řidiči vždy po ruce v blízkosti volantu, madlo ruční brzdy je „po japonsku“ u okraje sedadla spolujezdce. Ten má před sebou pod airbagem také vyklápěcí schránku, do níž lze při troše dobré vůle uložit i dokumenty ve formátu A4.

Víko zavazadlového prostoru lze odjistit buď klíčem, nebo páčkou na podlaze vlevo od řidičova sedadla. Po jejím povytažení se kufr díky pružinovému systému o několik centimetrů nadzvedne, což usnadňuje jeho otevření a minimalizuje nebezpečí, že se řidič přitom umaže. Jak již bývá u podobných asijských vozů zvykem, víko kufru není zevnitř čalouněné, postrádá madlo pro zavírání a je uloženo na jednoduchém systému zkrutných tyčí, které po zavření výrazně omezují využitelnost zavazadlového prostrou. Ten lze zvětšit sklopením zadního jednodílného opěradla, ovšem po odjištění klíčem zapalování. Páčku odjišťování víka kufru i sousední táhlo krytu nádrže lze klíčem zamknout, a znemožnit tak třeba hotelovému personálu lézt vám do soukromí.

Za volantem

Nebýt nízko uloženého sedadla by vás zprvu možná ani nenapadlo, že sedíte ve sportovním autě. Ani zvuk motoru tomu nenapovídá. Tento nenápadný dojem vás však opustí hned po rozjetí. Za volantem Preludu máte pocti trochu jako v motokáře. Vůz přesně a citlivě poslouchá vaše pokyny a ani při ostrém průjezdu zatáčkou se nenaklání. Sedadla vás spolehlivě drží na správném místě. Z vozu je dobrý výhled všemi směry, jen je třeba si uvědomit, že sedíte níže než ostatní a třeba výhled za horizont máte ztížený. Ve výhledu vzad poněkud brání masivní třetí brzdové světlo, jež je uložené za spodní hranou zadního skla a při pohledu do středového zpětného zrcátka jej máte přesně uprostřed.

Motor má kultivovaný chod a překypuje životní sílou zvláště v nízkých a středních otáčkách, což mě po mých dosavadních zkušenostech se staršími vozy Honda příjemně překvapilo. V otáčkách nad 4 000 ot./min. však motor poněkud ztrácí dech. Silnější jednotka 2,2i VTEC má charakteristiku přesně obrácenou a ve svém živlu je právě ve vyšších otáčkách.

Řazení je přesné a krátké. Zkoušené auto zřejmě delší dobu stálo, takže byly lehce „chycené“ kotouče a na brzdový pedál bylo třeba zprvu pořádně tlačit. Po ujetí několika desítek kilometrů se však vše zpravilo a čtyři kotoučové brzdy s posilovačem a ABS prokázaly, že brzdový systém ve voze Honda Prelude je dostatečně dimenzován i pro potřeby sportovní jízdy. Po několikanásobném intenzivním brždění se z nich sice poněkud kouřilo, nicméně neztratily nic ze své účinnosti.

Vzhledem k povaze modelu by vozu slušelo řízení se strmějším převodem, protože například při rychlé jízdě serpentinami si řidič div nezamotá ruce. Nicméně přesnosti řízení nelze nic vytknout, na posilovač, jehož účinek klesá se vzrůstajícím točivým momentem, je však třeba si zvyknout. Jedete třeba táhlou zatáčkou na volnoběh z mírného kopce. Když náhle podřadíte a otáčky motoru se zvýší, oslabí se účinek posilovače a kola se vám náhle mají tendenci srovnat a poslat vás ven ze zatáčky.

Jízdní vlastnosti zkoušeného vozu byly vskutku příkladné a pouze mírně omezené instalací ještě zimních pneumatik. Vůz zatáčky projíždí jako po kolejích, pérování je tuhé, ale přesto účinně tlumí přejížděné nerovnosti. Hondu Prelude z rovnováhy nevyvede ani svižný přejezd příčného zvlnění, v zatáčce neodskakují kola ani na nerovném povrchu. Díky poměrně krátkému rozvoru je vůz velmi hbitý v zatáčkách a vzhledem k širokému rozchodu předních i zadních kol zůstává vždy stabilní. Zásluhu na tom má také zcela nezávislé zavěšení všech kol.