Se zajímavou myšlenkou přišlo britské Národní muzeum motorismu se záměrem renovovat rekordmana z roku 1927. Potřebuje získat přes 8 milionů korun.
Stačí se podívat na solné pláně v Bonneville nebo slavnou pláž v Daytoně a nikdo nemůže pochybovat o tom, že Amerika je Mekkou rychlosti a velikosti. Proč velikosti? Protože jinde na světě byste těžko našli tak velké motory na běžných silnicích. V šedesátých a sedmdesátých letech nebyl problém koupit osmiválce o objemu sedm nebo i osm litrů. Zkrátka věděli, že objem motoru je klíčem k jeho síle.
Tomuto kouzlu začaly postupně propadat i ostatní značky, zejména pokud se chtěly na místních pláních předhánět s maximální rychlostí. Stejnou cestu volil i Sunbeam, jehož speciál se jako první podíval za hranici 320 km/h už v roce 1927. Říká se mu „The Slug“ (slimák) pro jeho hladce aerodynamickou a poměrně dlouhou karoserii. Je jedním z prvních vozů cíleně postavených pro dosahování rychlostních rekordů. Zrodil se v hlavě hlavního inženýra Sunbeamu Louise Coatalena, přičemž design navrhnul kapitán JS Irving.
Pod hladkou slupkou se nacházejí dva vidlicové dvanáctiválce Sunbeam Matabele každý o objemu 22 litrů s tím, že místo řidiče je přesně uprostřed mezi nimi. Každý z nich disponuje výkonem 435 koní, což ve výsledku dává přibližně 870 koní, ale označení 1000 HP se vedení zamlouvalo více. I tak je to docela děsivá představa, ovšem ne pro majora Henryho O'Neala de Hane Segrave, držitele rychlostního rekordu z března roku 1926. Tehdy jel v Southportu se 4litrovým Sunbeamem. Předběžné kalkulace odhadovaly, že pro dosažení rychlosti 320 km/h bude potřeba přes 10 kilometrů dlouhá dráha. Jenže žádná taková se v Evropě nenacházela. Proto se vedení rozhodlo cíl naplnit na floridské pláži Daytona.
Vůz dorazil na místo začátkem března prakticky nevyzkoušený. Přesto s ním Segrave před zraky 30.000 diváků absolvoval 29. března dvě jízdy s průměrnou rychlostí 327,97 km/h (203,792 mp/h – 1. kolo 200,668 mp/h, 2. kolo 207,015). Při první se do vozu opřel vítr, který vůz vyvedl ze stopy a Henry jej musel navést do moře kvůli bezpečnému zpomalení.
Od roku 1970 je rekordman hrdou součástí britského Národního muzea motorismu a aktuálně je k vidění v rámci výstavy „For Britain and For The Hell of It“. Ačkoliv karoserii se podařilo zachovat v obstojném stavu, oba motory se v minulosti zadřely a neběžely téměř 50 let. Právě to chce muzeum změnit a v roce 2027 je po sto letech slavnostně přivézt zpět na místo činu.
Pro realizaci kompletní renovace muzeum odhaduje potřebnou částku v přepočtu na 8,2 milionu korun. V současné době oslovuje potenciální investory s nabídkou velkolepého rekordmana vystavovat v Evropě i Americe. Jeho spatření na vlastní oči je neopakovatelným zážitkem a muzeum věří, že právě tato příležitost jim pomůže vrátit mu plnou sílu a slávu.