Jednovaječné dvojče Suzuki SX4 se letos dočkalo inovované vizáže i nového dvoulitrového turbodieselu. Proklepli jsme obojí.
Kapitoly článku:
Itálie, země zaslíbená ďábelským hltačům hladkého asfaltu slovutných jmen, nebyla osobním autům určeným pro provoz mimo hlavní cesty nikdy dvakrát nakloněná, o Lamborghini LM 002 raději mluvit jen v žertu. Jedenadvacáté století ale přináší stále nové a nové kotrmelce, a tak i v Turíně před časem seznali, že lehká čtyřkolka pro volný čas by mohla být vhodným doplněním výrobního programu. Vzhledem k tomu, že od dob původní Pandy 4x4 se Fiat o nic podobného nepokoušel (i ta byla vybavena technikou Steyr-Puch), zapředli Italové rozpravu s kolegy od Suzuki, kteří mají s pohonem 4x4 mnohem bohatší praxi - stačí vzpomenout legendárního Samuraie nebo Vitaru. V roce 2005 tak byly jako plody spolupráce představeny třídně trochu těžko zařaditelná dvojčata Suzuki SX4 a Fiat Sedici (sedici = 16 = 4x4).
Směsice italského designu, japonské konstrukce, italských motorů a výroby v maďarské Ostřihomi slibovala zajímavý výsledek. K uvedení Sedici na trh z marketingového hlediska dobře posloužila role oficiálního vozu zimních olympijských her 2006, které se toho roku příhodně konaly v rodném městě Fiatu - Turíně. Jenže to bylo bez urážky asi tak všechno, co od té doby stálo na Sedici k zaznamenání, alespoň co se českého trhu týče. Než jsem se letmo podíval do tabulky statistik prodaných aut v ČR za loňský rok, moc jsem nerozlišoval, jestli na silnici potkávám SX4 nebo Sedici - ta auta vypadají opravdu takřka stejně. Pohled pravdě do očí mě ale poněkud zděsil. Zatímco Japonec se může pochlubit 1357 prodanými kusy, nebohá Fiatka se krčí v suterénu tabulky s 225 exempláři.
To je vpravdě do očí bijící rozdíl a lze se jen dohadovat o jeho příčinách. Určitě by se našlo víc důvodů, jedno je ale podle všeho jasné. Představte si, že máte zájem o koupi malého SUV, jako alternativy ke klasickému rodinnému hatchbacku. Zamíříte do autosalonu osvědčeného výrobce čtyřkolek různých velikostí s gloriolou japonské kvality nebo k prodejci značky bez sebemenších zkušeností z tohoto oboru, navíc s více či méně oprávněnou pověstí nespolehlivého auta? Výsledek je jasný a jen dokazuje fakt, jak významnou roli hraje při volbě značky psychologický faktor. V Itálii k domácí produkci podobné předsudky nemají, takže více než polovina vyrobených aut našla své zákazníky právě tam.Obě auta přitom sjíždějí z výrobní linky v jednom závodě a je tak nasnadě, že po technické a kvalitativní stránce je startovní čára pro Sedici i SX4 stejná.
V letošním roce se Fiat pokusil oživit sporadickou poptávku zástavbou nového dvoulitrového MultiJetu, který nahradil neoblíbenou 1,9 JTD, přičemž stejného motoru se pochopitelně dostalo i japonskému sourozenci. My tu však píšeme o Fiatu, takže se pojďme podívat, jak to celé funguje i když o tom, že by poslední inovace nějak zvrátila poměr sil, si nedělám sebemenší iluze.
Italská škola opět nezklamala
Jestliže podvozková technika i řada dalších věcí má své kořeny u japonského účastníka kooperace, fešný a originální kabát je víc než podařeným dílem Italů, konkrétně osvědčeného Giugiarova studia Italdesign. Vydařené nadčasové proporce jsou ideálním východiskem pro dlouhověkost modelu a tedy i snížení nákladů na případné inovace. Od počátku výroby do dnešních dnů si líbivé tvary karoserie nevynutily žádnou zásadnější obměnu a letošní kosmetická modernizace směřovala spíš k větší příbuznosti s ostatními současnými typy značky.
Výrazněji se změnil předek auta, kterému nyní dominuje charakteristická maska chladiče dle poslední fiaťácké módy. Změnil se také tvar předního nárazníku, kterému podobně jako celému obvodu auta zůstalo nanejvýš praktické černé oplastování, nově jsou tu vcelku hodnotně působící stříbřité doplňky včetně rámečků kolem mlhovek vozu. Celá příď je tedy povedenou směsicí funkční účelnosti, kterou oceníte jak při tření o lakované nárazníky jiných aut na parkovišti tak při cestě českým strdím na chatu. Zbytek auta výraznějších změn nedoznal, náš kousek byl vyveden v pěkném sněhobílém odstínu dávajícím vyniknout ochranným outdoorovým doplňkům tmavé barvy v dolních partiích karoserie.
Ryzí Suzuki uvnitř
Jelikož mi v poslední době prošlo rukama vícero nových Fiatů, v Sedici jsem ihned po nasednutí seznal, že tady je něco jinak. Ano přátelé, vyjma volantu s emblémem italské automobilky tu na jiné prvky známé z fiaťáckých modelových řad nenarazíte, zato znalci Suzuki se budou cítit jako doma.
Celkové pojetí interiéru je samo o sobě velice konzervativní a nehrozí tak, že by jeho vzhled rychle zastaral. Masivní přístrojová deska má jednoduché tvary a jejímu kvalitnímu zpracování nikterak nevadí výlučné použití tvrdých plastů, což se týkalo i výplní dveří. Jediným zaznamenáníhodným ozvláštněním jsou stříbrné pásky podél středového panelu, i bez nich by byl ale prostý efekt podobný.
Přední sedadla čalouněná praktickou hrubou textilií mají zádům příjemné příčné vroubkování, rozhodně by ale snesla více boční opory těla - v rychleji projížděných zatáčkách jsem se někdy držel volantu seč mi síly stačily. Tuhost sedaček je nicméně vyhovující. Výhled z místa řidiče je díky vysokému posezu v každém případě velmi dobrý a to zejména dopředu a do stran, rozhled šikmo vpřed usnadňují pomocná okénka mezi bočními a čelním oknem, která zde nejsou jen do počtu. Dobrým příspěvkem k přehledu o dění za autem byla velká vnější zpětná zrcátka. Také po prostorové stránce lze předním místům k sezení těžko něco vytknout. Trojramenný, kůží obšitý multifunkční volant hezky vypadá a velmi příjemný je i jeho úchop, někomu by ale mohla vadit absence možnosti jeho podélného nastavení.
Jednou z mála změn oproti staršímu provedení zaznamenal interiér v případě vzhledu přístrojového štítu, jehož grafika doznala změny uspořádání, uprostřed pak přibyl displejíček palubního počítače zobrazujícího základní údaje o jízdě. Velmi nepraktické je ale jeho ovládání titěrnou tyčinkou trčící z plexi vedle tachometru.
Inovace se dotkly také výbavy přehledného středového panelu, který dostal nový tvar výdechů topení, stejně jako jinou vizáž rádia a ovládání topení s jednozónovou klimatizací. U autorádia s obstojným zvukem potěšil changer na 6 disků. Kosmetickou vadou na kráse byla rozdílnost barvy podsvícení ovládacích prvků audiosystému s topením a zbytku přístrojovky.
Auto má obstojný dvouapůlmetrový rozvor, takže o dostatek komfortu se nemusí obávat ani pasažéři na zadních sedačkách. Musí „skousnout“ pouze náročnější nastupování dané vyšší světlou výškou auta, to se ale pochopitelně týká i míst v předním oddílu. Místa před koleny je určitě více než v Octavii, v příčném směru by se pár centimetrů navíc sneslo, ale to po malém SUV může těžko někdo chtít.
270 litrů základního objemu zavazadlového prostoru přestavuje v prostředí aut dané velikosti spíše podprůměrnou hodnotu, k tomu si musíte připočítat vyšší nákladovou hranu. Na druhou stranu jsem ocenil, že po složení zadních opěradel vznikla rovná plocha, i když vzniklých 670 litrů nějak závratně nepůsobí. Pod podlahou kufru měla své místo klasická dojezdová rezerva.
Ač byl vůz nadán tou lepší z obou dodávaných výbav (Emotion), našlo se tu pár absencí, nad kterými by mohli někteří zhýčkaní řidiči trochu remcat. Naše Sedici bylo bez automatických stěračů, automatického denního svícení nebo zadních parkovacích senzorů. Nechybělo naopak bezklíčové odemykání i startování. Bezklíčové startování je ale u Suzuki tradičně poněkud svérázné - klíč si sice můžete nechat v kapse, start motoru ale musíte provést tak, jako byste klíčem točili ve spínací skříňce. Jisté ulehčení to nesporně je, ale od nastartování pouhým stiskem tlačítka má tento systém ještě daleko...
Suzuki je japonský výrobce automobilů a motocyklů. Michio Suzuki založil v roce 1909 společnost vyrábějící tkací stroje, první prototyp automobilu vznikl až v roce 1937.
Suzuki má své továrny i v Indii, Pákistánu nebo Maďarsku, spolupracuje s řadou automobilek.
Suzuki Ignis • Suzuki Swift • Suzuki Vitara • Suzuki S-Cross