Ford GT40 vznikl jako pomsta Ferrari. Nakonec se z něj stalo jedno z nejslavnější amerických aut všech dob.
Kapitoly článku:
Už na konci padesátých let dvacátého století zase začínaly mít motoristické soutěže a sporty velký význam a to především z marketingového hlediska. Každá automobilka ráda těžila ze svých závodních úspěchů a americký automobilový gigant Ford samozřejmě nechtěl zůstat pozadu.
Vývoj prototypů probíhal ve Velké Británii a pomáhala s ním společnost Lola, která si podobný koncept vyzkoušela už na počátku 60. let. Ford auto nabízel i soukromníkům
Jenže Ford měl zkušenosti především se závody na vlastní domácí půdě a prosadit se v Evropě, zejména pak ve slavném závodě na 24 h v Le Mans, bylo obtížné. Henry Ford II chtěl už od počátku 60. let závodit v Le Mans, ale neměl s čím.
A pak se k Fordu v roce 1963 doneslo, že Enzo Ferrari zvažuje prodej své automobilky. Italská značka byla od roku 1960 v Le Mans nepřekonatelná a Ford viděl v její koupi potenciál, jak mít vlastní a částečně nezávislou sportovní divizi.
Americká automobilka investovala miliony dolarů do důkladných právních analýz a auditů, ale pak se Enzo Ferrari kousl a nejen, že už o prodeji nechtěl slyšet, ale dokonce úplně přestal komunikovat. Údajně to způsobil rozkol o tom, kde Ferrari bude a kde nebude smět závodit. Ford prý nechtěl, aby vozy Ferrari startovaly na americké půdě v závodě Indy 500.
Henry Ford II vlastně vyhodil za podrobné audity u Ferrari spoustu peněz z okna a byl, celkem po právu, naštvaný. A tehdy vznikla myšlenka, že když to nejde po dobrém, tak to zkusí po zlém. Vydal příkaz k tomu, aby se Ford začal zabývat vývojem vlastního závodního auta, které Ferrari sesadí z trůnu.
Ford jednal s několika možnými konstruktérskými dílnami, které by mu pomohly s vývojem závodního vozu. Jako první přišel na řadu Cooper, ale jeho sláva pomalu pohasínala a především neměl dostatečné zkušenosti se závody prototypů a vozů kategorie GT.
Design Fordu GT40 je nezaměnitelný a značně ovlivnil i návrh moderní reinkarnace z třetího tisíciletí. Je to pravděpodobně nejikoničtější americké závodní auto
Nejvíce lákala spolupráce s Colinem Chapmanem a společností Lotus, protože ten už vlastně pomáhal Fordu s vývojem vozů pro Indy 500. Jenže Colin Chapman chtěl spoustu peněz, vyžadoval, aby se auto jmenovalo Lotus-Ford a navíc se nedokázal dohodnout s Fordem na použitém motoru. Chapman chtěl menší, úspornější a lehčí motor, Ford chtěl něco většího. Lotus pak na návrhu pro Ford postavil vlastní model, ze které vzešel silniční Lotus Europa.
Nakonec byl tedy vybrán návrh společnosti Lola, která již používala velký osmiválec Ford ve svém vlastním závodním voze Lola GT (nebo také Lola Mk6). Tento vůz předvedl mimořádně kvalitní výkon v Le Mans v roce 1963, i když nedokončil především kvůli krátkému zpřevodování.
Majitel Loly Eric Broadley souhlasil se spoluprací a prodal Fordu dva kusy vlastního šasi Lola Mk6. Ford pak na nich prováděl modifikace a zkoušky. Dalším člověkem do týmu byl bývalý inženýr Aston Martinu John Wyer a přidal se i Roy Lunn, který vyvíjel koncept Fordu Mustang s motorem uprostřed.
Roy Lunn byl vlastně jediný člověk z Fordu, který měl nějaké zkušenosti se stavbou aut s motorem uprostřed. Na začátku 60. let se totiž tato koncepce ukázala pro závodní vozy jako optimální a definitivně vytlačila klasickou koncepci s motorem vpředu.
Celý tým vedl Harley Copp a vývoj probíhal v továrně automobilky Lola v britském Bromley. Ford založil společnost Ford Advanced Vehicles, která na projekt dohlížela. Už na konci roku 1963 se vývoj přestěhoval do nového centra v britském Sloughu nedaleko Londýna.
Ford GT40 začal závodit v roce 1964, ale první úspěchy se dostavily až v roce 1965. Přesto měla automobilka s projektem trpělivost a čekání na velké vítěství se vyplatilo
První prototyp Ford GT/101 byl odhalen v dubnu 1964 s tehdy pokrokovou laminátovou karoserií od britské firmy Fibre Glass Engineering Ltd. z Farnhamu. Vůz se ukázal na autosalonu v New Yorku jako zákaznický závodní speciál a nabízel se za cenu 5200 dolarů.
K pohonu sloužil osmiválec Ford Fairlane o objemu 4,2 l, sílu posílala na zadní kola čtyřstupňová převodovka a rozvodovka Colotti. Stejný pohon měl vlastně speciál Lola Mk6 nebo Lotus 29, který vyhrál v roce 1963 závod Indy 500.