Historie motorsportu je plná prapodivných a netradičních závoďáků, které měly svou jedinečností zakopat konkurenci do země. Jedním takovým je i šílený monopost Monaco Trossi.
Stříbrné šípy Mercedes-Benzu a Auto Union, Maserati, Alfa Romeo, Bugatti… rovněž před vznikem samotného šampionátu Formule 1 byly okruhy Velkých cen v polovině 30. let přehlídkou soubojů těch nejlepších automobilových výrobců světa. Jejich chtíč po vítězství každý rok zajišťoval technický pokrok motorsportu a soukromé týmy bez řádného financování tak často nemohly s velikány držet krok (stejně jako dnes…).
Soukromníci se museli rychlému technickému pokroku adaptovat, nebo svou šanci na vítězství pustit z hlavy. Tento nátlak ovšem v době nepříliš těsných pravidel uvedl na okruhy řadu více či méně zajímavých monopostů, u nichž se inženýři snažili důvtipem a neobvyklými nápady dohnat tempo velkých značek.
Nešťastným, ale pořádně ambiciózním soukromníkem byl také italský pilot a inženýr Augusto Camillo Pietro Monaco. Po zdárné kariéře na poli závodů do vrchu se rozhodl postavit vlastní Grand Prix monopost nejvyšší třídy, a to způsobem, který se absolutně vymykal tehdejším krokům pro vytvoření úspěšného závoďáku.
S finanční pomocí závodního pilota Carla Felice Trossiho tak v roce 1935 vznikl vůz Monaco Trossi – monopost s vepředu uloženým, hvězdicovým dvoutaktním šestnáctiválcem, pohánějícím přední kola. A pokud již z tohoto popisu vidíte možné nedostatky takto řešeného monopostu, dvojice Monaco/Trossi i přesto věřila svému projektu na sto procent.
Již dříve se přitom na Monaca vykašlal Fiat, který měl v prvotních fázích zájem podílet se na vývoji motoru pro netradiční monopost. Testování jednotky ale ukázalo spoustu problémů, načež italská značka ze spolupráce vycouvala. Trossi byl nicméně pro italského inženýra skvělou náhradou. Nejenže zajistil potřebné financování projektu, ale díky svým vazbám u Alfy Romeo mohl poskytnout technickou podporu a pomoc dalších expertů.
Inspirací za použitím hvězdicového motoru v motorsportu byly výkonné letecké motory, v jejichž kompaktní a lehké konstrukci spatřil Monaco výhodu. Takto řešený motor měl svou hmotností a rozměry překonat konvenční řadové či vidlicové jednotky, ale nadále zajistit velkou porci výkonu.
Nově vyvinutý dvoutaktní hvězdicový motor byl tedy uložen zcela vpředu, byl chlazen vzduchem, měl šestnáct válců a disponoval objemem čtyř litrů. Pod každou z osmi žebrovaných hlav pak byla v řadě za sebou situována dvojice válců, jejichž písty měly společný spalovací prostor. Díky tomu mohl Monaco řešit z pod kapoty vozu plnění motoru, zatímco na přídi byly vyvedeny výfuky, dále vedoucí pod auto. A přesněji mluvíme o přeplňování, jelikož karburátorům Zenith sekundoval pár kompresorů Zoller M 160.
Ačkoliv se jednalo o technické monstrum, produkovaný výkon zas tak monstrózní nebyl. Konečných 250 koní (186 kW) při 6000 ot/min sice tehdy nebylo málo, ale na vrcholnou konkurenci Stříbrných šípů s monoposty dosahujících okolo 350 koní (257 kW) to prostě nestačilo.
Nedostatek koní měla kompenzovat nízká hmotnost, kterou Monaco Trossi opravdu vynikalo – díky chabému ocelovému rámu a tenké plechové karoserii vážil monopost pouhých 710 kg. Ani tato výhoda, společně s využitím tehdy pokrokového nezávislého odpružení, ale nevykompenzovala hlavní konstrukční problém vozu. Hrozivý poměr rozložení hmotnosti (75 % vpředu, 25 % vzadu).
Obří motor vpředu, složitá rozvodovka a čtyřstupňová převodovka vpředu, masivní hydraulické bubnové brzdy vpředu a pohon jen předních (uzoučkých) kol. Není zcela jasné, proč se Monaco zuby nehty držel zrovna této koncepce nebo jestli vůbec zvážil tradičnější konstrukci motoru vpředu a pohonu zadních kol, při testování na italské Monze se každopádně přesvědčil, že jeho výtvor prostě nefunguje.
Přesvědčil se i Trossi, který ač na rovinkách dosáhl pěkné maximální rychlosti 240 km/h, v zatáčkách a šikanách se potýkal s katastrofickou nedotáčivostí a tvrdé brzdění z vysokých rychlostí navíc doprovázelo nebezpečné odlehčováním nezatížené zadní nápravy. Aby toho nebylo málo, šestnáctiválec se neustále přehříval a aerodynamický kryt situaci ještě zhoršil.
Velice rychle bylo rozhodnuto, že nepřipadá v úvahu s neřiditelným monopostem startovat v italské Velké ceně. Zklamán svým neúspěchem tak Monaco odstranil tým ze startovní listiny a bez pokusu přepracovat konstrukci vozu se jeho závoďák už nikdy nepodíval na okruh. Vidina úspěšného monopostu se rozplynula na velmi rychlé fiasko.
Na úžasně špatné Monaco Trossi se nakonec usmálo jediné štěstí – dokázalo netknutě přežít období druhé světové války a současně se v perfektním stavu nachází v automobilovém muzeu v Turíně. A návštěvníkům dodnes ukazuje, že motorsport 30. let minulého století uměl být šílenější, než by možná čekali.